Christian Morgenstern je dnes snad už mezi maturitními otázkami, nicméně vyrukuji-li s jeho básněmi mezi svým – nikoliv negramotným – publikem, setkávám se často s tím, že jsem mu otevřel dveře do světa dosud nepoznaného.

Learovy limericky lákají překladatele a zjevují se v různých podobách, v čele s dědečkem či nějakým chlápkem, na internetu svá díla publikují studenti středních škol, kteří se stejně jako my před léty cvičí v jedné z nejkrásnějších disciplín ducha.

Byl jeden dědeček v Istrii,

kterému brouk lezl po šíji.

Řekl, vezmu tlouk,

utluču ten brouk.

Takový zlý byl ten dědeček v Istrii.

To jsem učil své děti, když nás poprvé pustili do Jugoslávie a pro nedostatek peněz jsme se jižněji nedostali. Nicméně i za ty malé peníze jsem se tehdy dozvěděl, že srbský Ferda Mravenec nese hrdé jméno následníka trůnu – Ferdinand; do té doby mě to nenapadlo.

Ogden Nash (1902–1971) vedený v kolonce „nonsensová poezie“ je trochu v jejich stínu, přestože The Atlantic Monthly ho označil za „boží dar Ameriky“. Bohudík tu má stejně kongeniálního překladatele, jakým byl pro Křišťana Jitřenku Josef Hiršal, a tím je esejista, kabaretiér, muzikant, a především básník Jiří Weinberger (*1946). Uvádí své recitály doprovázené pěknou stylovou hudbou ve skromné a důstojné konkurenční scéně Violy kavárně Cafeidoskop. Včera tam měl večer, na který jsem nesměl, protože jsem v pracovní neschopnosti.

Městská knihovna v Praze byla tak velkorysá, že sbírku Kdyby Ogden Nash uměl česky vypustila k volnému použití na odkazu: Kdyby Ogden uměl česky – What if Ogden Could Speak Czech. Úvodní báseň Dneska jsem nešel do kostela rezonuje s mým názorem, a proto vám ji zde nabízím:

Dneska jsem nešel do kostela,

a věřím, že Pán Bůh uváží,

jak širé moře bíle a modře

hrálo si s dětmi na pláži.

On ví, jak krátký je letní den,

on ví, jak letmý jsem tu host,

on ví, že až mě zavolá,

budem pak spolu víc než dost.

A jestli Mistr dovolí (posílám mu teď k imprimatur), rád uvedu jeden z jeho včerejších opusů, parafrázi na Nashovy verše Letní serenáda, (skoro)limerick věnovaný měsíci listopadu (November):

Jako brom chlad vášně dusí,

 naskakuje mi kůže husí,

ranní tmou pádí psychopat,

tak toť, má drahá, listopad.

Na nic ti nebude svádivá frizúra,

na kterou nebe se nestoudně vyčůrá.

A kdo nám vychladlé postele ustele,

do kterých vsákli se odpadlí andělé?

Jsem rád na světě, protože svět je krásný, svět je krásný, svět je krásný s lidmi, kteří to s ním myslí dobře a přitom správně. Jak nás poučuje optimistická Weinbergerova báseň ze sbírky Jak stalagnát:

Napatlej si sama

kolem pusy med

a pak svýma polibkama

nainfikuj svět.

Rozleť se s tím arzenálem

do všech stran

s vědomím, že dobrý skutek

bude potrestán.

publikováno: 2. 6. 2025