Mahlerova příliš dokonalá láska

Místo Ódy na radost Symfonie tisíců. Mahlerova hudba v závěru 80. Pražského jara nahradila tradiční letitou beethovenovskou tečku. Nadšená oslava humanismu a ideálů osvícenství vystřídaná apoteózou lásky, která může každého z nás pozvednout ze dna, a může tak měnit svět.

Osmá symfonie Gustava Mahlera, přezdívaná pro požadovaný obrovský počet zpěváků a hudebníků Symfonie tisíců, není symfonickým tvarem v tradičním smyslu. Jde spíše o dvoudílné oratorium, přitom obě části opěvují to samé, jen, řekněme, každá část z jiné genderové strany. Veni Creator Spiritus je vyznáním duchovnímu Otci; druhý díl postavený na závěrečné pasáži Goethova Fausta vyzdvihuje mateřskou, ženskou sílu Přírody. Mahler, jak je u něj zvykem, dokáže osobní pohyby duše přelít do hudebního zobecnění, a tím je přenést na ostatní, v dobré víře, že i s nimi, skrze hudbu, nějak pohnou.

Osmou lze samozřejmě poslouchat také jako Mahlerovo oidipovské vyznání, usmíření s Otcem i Matkou, kteří ve společné lásce sjednocují svět. Ideál, Mahlerově osobnímu životu dost vzdálený, proto tak vytoužený, vystupuje od prvních tónů v mohutné klenbě sborového zpěvu. Neustále stoupá dál a dál k výšinám nejčistšího citu, k přepjetí k nevydržení. Skladatelova projekce v tomto smyslu překračuje dokonce jeho Druhou symfonii Vzkříšení, ale v hudbě se zdá být více myslící, spekulativní, proto také nemá takovou citovou průraznost jako Druhá, snad proto, že úplná čistota dosahuje dokonalosti cizí lidskému vnímání, uchu i oku.

Dirigent Semjon Byčkov s Českou filharmonii, kteří také festival zahajovali, vytvořili bezpečný a pevný základ stavbě, kterou od prvních tónů naplno budovalo moře hlasů. Silných mužských a ženských z pražského a brněnského filharmonického sboru, i těch křehkých a jemných z Kühnova dětského sboru. Hlas naplnil prostor do posledního kouta a jako kulatá zvuková koule na sebe nabaloval posluchače. Sólisté/sólistky jako by plnili roli zvěstovatelů – andělů i přírodních zvířecích poslů – přinášejících tu radostnou zvěst, že láska jako spojující prvek vládne nakonec duši i tělu, je všeobjímající agapé (láska Boží), caritas (láska k bližním) a éros (láska milostná) v jednom, to snad lze jenom v hudbě a teologických spekulacích filozofujících papežů… Snad to i měla být zvuková katedrála, ale byla, jak už řečeno, příliš vymyšlená, jako by inspirující duch tentokrát v určitých chvílích Mahlera opouštěl směrem k Rozumu, přestože či právě protože hudební a pěvecké části díla byly v Obecním domě téměř dokonalé.

Ideální závěr Pražského jara, v němž se předváděla dokonalost jako něco, co se hudbě přirozeně vzpírá, neboť i hudba musí zůstat otevřeným dílem, jež naslouchající pouští dál, než je spokojené království hladkosti a ideální souhry formy a obsahu.