Výpravná a monumentální publikace ve dvou dílech a o bezmála 1400 stranách Architektura 58–89 mapuje architekturu období 1958–1989. Podobně jako velmi výpravná publikace o československých a českých subkulturách Kmeny je i toto autorským ideovým dílem Vladimira 518 a zároveň labutí písní nakladatelství BiggBoss. Hlas Vladimira 518 (vl. jm. Vladimír Brož, *1978) je v současné kultuře slyšet čím dál výrazněji, přináší pohled asi poslední generace ještě přímých svědků bývalého režimu. Pokud bychom měli charakterizovat pouze pestrý život a rozmanité aktivity Vladimira 518, rozsah této recenze by nestačil. Omezme se na konstatování, že jak publikace Kmeny, tak zkoumaná kniha Architektura 58–89, přestože zůstaly bez formálního knižního ocenění, vyvolaly celospolečenskou diskusi, inspirovaly k televizním pořadům na ČT, u posledně jmenované též k celovečernímu filmu. Jsou přítomny v četných přednáškách, diskusích, jak v CAMPu (Centru architektury a městského plánování), tak na oficiálních stránkách Prague City Tourism, jako téma též v Národní galerii v Praze na výstavě Nebourat! v roce 2020. Vladimir 518 vedl také některé přednášky v rámci projektu Praha brutálně krásná editora Ondřeje Horáka a uskupení Scholastika v roce 2019, přetaveného do publikace Praha brutální; přidruženým tématem se zabývá i kniha Kateřiny Bečkové Zbořeno. Zaniklé pražské stavby 1990–2020. Znamená to tedy, že vezmeme architekturu minulého režimu konečně na milost?
Odpověď na tuto otázku není tak snadná a přímočará. Pokud se budeme zabývat striktně jen knihou Architektura 58–89 a tím, co reprezentuje, máme co do činění s ojedinělým dílem, které spájí mnohačetné různorodé odborné hlasy o dobové architektuře, nesmírné bohatství dobového obrazového materiálu (nenajdeme zde jedinou fotku ze současnosti), jedinečnou výtvarnou a výpravnou koncepci knihy, snahu o jistou úplnost a přitom přehlednost. Z nepřeberného množství prezentovaných jmen si můžeme namátkou připomenout tři jména: architekta Karla Pragera, autora budovy bývalého Federálního shromáždění, dnes jednoho z objektů Národního muzea, dostavby Nové scény Národního divadla; architekta Karla Hubáčka, autora hotelu a televizního vysílače na Ještědu (jediného českého díla, které v roce 1969 získalo prestižní Perretovu cenu od Mezinárodní unie architektů), obchodního domu Ještěd v Liberci (zbořeno 2009). Tím třetím jménem je architekt Václav Aulický, autor komplexu budov Transgas (zbořeno 2019), telefonní ústředny v Praze-Dejvicích a též například Žižkovské televizní věže. Jako reprezentanta „hořkého bourání“ zmiňme hotel Praha na Hanspaulce autorů Jaroslava Paroubka, Arnošta Navrátila, Radka Černého a Jana Sedláčka; tato stavba byla zbourána v roce 2014.
Na základě všeho, co je v knize publikováno, je zřejmé, že v letech 1958–1989 u nás vznikala velmi kvalitní architektura, která si v různém měřítku zasluhuje pozornost a ochranu. Jednotný pohled do naší minulosti není jediným záměrem v knize, je tu i snaha svým způsobem ovlivnit budoucnost, jak uvádí sám Vladimir 518 v předmluvě: „Precizní analýza jevů ve vývoji poválečného stavebnictví může zakládat jistý optimistický předpoklad, že budeme v budoucnu schopni s touto naší kulturní historií správně naložit a s její pomocí i aktivně ovlivňovat naše další společenské směřování.“ (str. 18) To je velmi ctižádostivý předpoklad, který dosud není ve větší míře bohužel naplňován. Uveďme si nejvíce do očí bijící a široce medializovaný příklad. Díky webovým kamerám, umístěným na budově Českého rozhlasu, jsme mohli v přímém přenosu sledovat zánik komplexu budov Transgas v roce 2019. Na platformě YouTube můžeme najít různá související videa, například Requiem za Transgas, přednášku architekta Václava Aulického o této stavbě na škole Scholastika, Protest proti bourání Transgasu Jakuba Panovského a další. Ano, zřejmě se shodneme, že bourání Transgasu bylo velmi politováníhodné. Co mi ovšem připadá jako ještě palčivější problém, je, že neumíme tuto jedinečnou brutalistní architekturu Transgasu nahradit hodnotnější současnou architekturou. Namísto toho je zamýšlená tuctová architektura rezidenční zástavby. Zde se dostáváme k jádru argumentace: určitě je potřeba chránit kvalitní československou brutalistní architekturu. Bylo by ovšem chybou si myslet, že vše, co tuto architekturu jen připomíná, je hodné naší pozornosti a všeobecné ochrany. Stejně tak jako si jsme vědomi hodnoty a cennosti některých staveb, jiné uvedené v knize Architektura 58–89 mají hodnotu neujasněnou anebo přinejmenším spornou, jako například hotel Horal ve Svatém Petru v Krkonoších nebo „nová“ Labská bouda ve stejném pohoří. Tyto stavby nejsou jednomyslně vnímány pozitivně a v kontextu architektury minulého režimu nejsou jediné. Jako další příklad můžeme uvést Žižkovskou věž Václava Aulického, dobovou lidovou tvořivostí přejmenovanou na „Jakešovy hrábě“, která byla ohodnocena jako 2. nejošklivější stavba světa portálem VirtualTourist v roce 2009.
Zkoumaná kniha kromě bohatého obrazového materiálu obsahuje dobové komentáře nejen architektů, ale i politiků a ohlasy převzaté z tisku; též obsahuje barevně oddělené tematické odborné „diskuse“, které vznikaly přímo pro tuto publikaci v roce 2021 jako rozhovory Vladimira 518 s různými architekty a jinými odborníky. V této souvislosti vyniká hned první diskuse s filosofem Miroslavem Petříčkem. Zmiňuji tuto diskusi proto, že Vladimir 518 filosofovi na závěr položil otázku, jestli je přes všechno, co minulý režim znamenal, ochoten vzít na milost tuto architekturu. Miroslav Petříček na otázku odpověděl takto: „Jeden můj slovenský kolega označil normalizaci velmi přesně jako dobu progresivní stagnace. Něco takového není prominutelné, to prostě nejde. Ať už za to mohl kdokoliv, s touto dobou se nelze smířit, naopak je to varovný příklad, který by se patrně dal zobecnit. Kdekoliv vidím známky progresivní stagnace, tam protestuji. Zároveň to neznamená, že zavrhuji dobu, ve které žili lidé, kteří tvořili. A přitom si nemyslím, že k tomu, aby vznikala vrcholná díla, musí být člověk jaksi drcený pod lisem. To je mytologie. Život byl nucený udělat nějakou okliku, ale zjistil, že oklika vytváří nový zajímavý vzorec. Padesátá léta i normalizace jsou fascinující tím, že jsme byli mimo fyzický kontakt se západní kulturou. A tady se tedy vyvíjela nějaká kultura paralelní, která přitom nebyla radikálně odlišná. Byla to z nouze verze světové kultury, která ovšem nebyla méně originální.“ (str. 135) Pro sebe si příběh přizpůsobuji takto: je to jako s Karlem Gottem: asi bychom k němu měli spousty výhrad, ale zřejmě bychom se shodli na tom, že uměl výborně zpívat. Karel Kryl by se ovšem hodně ošíval při vzpomínce na balkón a společný zpěv státní hymny během sametové revoluce…
Pokud se tedy v rámci předpokladu Vladimira 518 podíváme „do budoucnosti“, která běžela od roku 1989, co nás tedy „čekalo“? Monumentální a v mnoha směrech záslužná kniha Architektura 58–89 mimoděk odhaluje veškerou bídu a slabost polistopadové architektury. Ano, máme „našeho“ Franka Gehryho a Vlada Miluniće v Tančícím domě v Praze, ale nemáme Gehryho Koncertní síň Walta Disneyho v Los Angeles ani jeho Nadaci Louise Vuittona v Paříži. Můžeme si ukazovat na jednotlivosti, jako je Proluka Myslbek v Praze, revitalizace pražských náplavek nebo rozvlněné kancelářské komplexy či Kongresové centrum Zlín Evy Jiřičné. Nebo architekturu stanice metra Rajská zahrada či stanice Střížkov od Patrika Kotase. Posledně jmenovaná ale podle mého názoru poněkud kopíruje tvarosloví staveb slavného architekta Santiaga Calatravy. Jenže toto je zoufale málo na více jak třicetiletý vývoj po sametové revoluci, též když si vzpomeneme, kde zůstaly (vítězné) projekty Václava Kaplického. A s ohledem na budovu Vltavské filharmonie, která má být uvedena do provozu až v roce 2033… Tedy veliká zásluha Vladimira 518, která nám otevírá oči v naší architektonické přítomnosti a zejména v naší architektonické budoucnosti. Jaká bude, co odkážeme našim potomkům, jakou architekturu jim budeme ukazovat? Bude alespoň trochu vzdáleně tak kvalitní, jako byla architektura 1958–1989? A pokud bychom architekturu tohoto minulého období nazvali „architekturou progresivní stagnace“, jak bychom pak definovali architekturu současnou?
ARCHITEKTURA 58–89. Koncepce publikace, editor, autor diskuzí: Vladimir 518, nakladatelství BiggBoss, Praha 2022, dotisk 2023
publikováno: 9. 6. 2025
