Hudební zážitky v kině

V souladu s doznávajícími tony Pražského jara se představily v kinech dvě francouzské novinky s hudebními tématy; obě jsou pozoruhodné a určitě stojí za návštěvu. Režisér a scenárista Emmanuel Courcol dojal publikum na festivalu v Cannes snímkem Kapelo, hraj, s nímž slavil úspěch nejen tam, získal řadu ocenění i jinde. Příběh dvou bratrů s velkým hudebním talentem je představován jako „dojemná komedie“, ale určení žánru není až tak důležité, a navíc vlastně i obtížné. Komediální prvky plynule přecházejí do dramatu, sociální motivy (ve francouzských filmech různých žánrů často přítomné a téměř pokaždé namístě), se zdařile „rozpouštějí“ v úsměvných scénách. Jednotícím prvkem a nejdůležitějším protagonistou příběhu je ovšem hudba, která naplňuje život obou hlavních postav. Hudba jako poslání i vášeň, jako fenomén nezbytný pro život. Nejde ovšem jen o muziku, ani o dechovku, i když to „kapela“ v titulu naznačuje. Jde nejspíš o život.

Úspěšný, mezinárodně uznávaný dirigent a skladatel Thibaut má leukémii. Nutně potřebuje kostní dřeň, nejlépe od někoho z blízkého příbuzenstva. Při jednání o vhodném dárci vyjde najevo, že Thibaut je adoptovaný, což mu do této chvíle tajili. Naštěstí má kdesi rodného bratra, sourozence totiž v útlém dětství umístili v různých rodinách. Dosud o sobě nevěděli. Bratr Jimmy žije nedaleko v malém městě, pracuje ve školní jídelně a hraje na trombón v místní pochodové kapele. Vyrůstal ve zcela jiných podmínkách než bratr, nedosáhl na vyšší vzdělání, nemohl rozvíjet svůj nesporný hudební talent. Thibaut brzy objeví bratrovo nadání i absolutní sluch, chce mu pomoct realizovat se v hudbě. Mezi bratry se občas rozhoří spory plynoucí z rozdílných životních podmínek, v zásadě jsou ale rádi, že se našli. Thibaut se přes své pracovní vytížení zapojí i do aktivit kapely a do života městečka. Zdejší obyvatelé nemají lehký život, ohrožují je ekonomické problémy místní továrny a sociální necitlivost vedení závodu. Jednou ze sympatických zbraní je pro ně hudba. A ta také obstará velkolepé finále filmu, při němž – možná i v Česku, podobně jako v Cannes – nezůstane „jedno oko suché“. Je to zvláštní, dá se říct pozitivní dojetí, které lze přičíst ke kladným rysům filmu. Stejně jako přesvědčivě věrohodné herecké výkony Benjamina Lavernhe a Pierra Lottina v hlavních rolích.

Je to vyrovnaný snímek, netlačí diváka do kouta bezvýchodnosti ani se ho nesnaží bavit křečovitým vtipkováním či vydírat emocemi. Poutavý příběh vypovídá o složitosti, ale i bohatství života. Má v sobě cosi hřejivě lidského, což platí pro jeho humor, lehkou ironii i emočně vypjaté scény; působivě střídá pohodu s hořkostí života. Navíc prozrazuje leccos důležitého o fenoménu hudby a o radosti, kterou může přinést, ať jste aktivní muzikant, nebo posluchač v koncertní síni, ať se hraje náročná symfonie, nebo písnička do pochodu.

Další filmově-hudební zážitek nabízí Bolero francouzské autorky Anne Fontaine. Portrét komponisty Maurice Ravela v něm rámuje příběhem jeho nejslavnější skladby. Bolero prý zazní na světě průměrně každou čtvrthodinu, rytmické symfonické dílo zná snad každý. Zní opakovaně i ve filmu v nejrůznějších podobách a úpravách, hrají je orchestry, sólisté i alternativní hudební skupiny, píská si ho chlapík na ulici.

Skladbu si u Ravela objednala slavná tanečnice Ida Rubinsteinová, skladatel se však nad zakázkou hudby k jejímu novému baletu trápí. Ačkoliv je v té době už uznávaným umělcem, práci dlouho odkládá. Objednavatelka si přeje smyslnou, erotickou hudbu, ale autor zprvu nedokáže zakázce vyhovět. Inspirace přijde až po čase – rytmický hluk strojů v tovární hale. Sedmnáctiminutová skladba je pak mimořádně úspěšná a Ravela proslaví, ale když ji slyší všude, je nešťastný, protože „ta odrhovačka spolkne celé moje dílo“.

Režisérka zasadila do příběhu Bolera Ravelovy životní osudy. Zázemí, zážitky vojáka první světové války, počáteční tvůrčí neúspěchy, pochybnosti a úzkosti. Posléze cestu na vrchol, milostná zklamání, osudovou osamělost i závažné neurologické onemocnění, jež předčasně ukončilo jeho život.

Kultivovaně natočený snímek je dalším v řadě životopisných děl solidní kvality, Francouzi filmové portréty svých slavných osobností umějí (Anne Fontaine vytvořila mj. ceněný snímek o Coco Chanel). Ten Ravelův nevbočuje z řady obdobných děl ani je výrazně nepřekračuje. Za ocenění však určitě stojí poctivé úsilí o průnik do nitra komplikované osobnosti protagonisty, spousta skvělé hudby, která ve filmu zaznívá, a herecký výkon Raphaëla Personnaze v hlavní roli. Podává špičkový výkon, navíc – soudě podle dobových fotografií – je skladateli hodně podobný.

Snímek nicméně působí poněkud odtažitě, vane z něj jakýsi citový chlad. Sleduje peripetie Ravelova života víc popisně než empaticky. Větší emocionální vzrušení nakonec poskytne genialita jeho hudby, zvláště půvab a temperament nejznámějšího díla. Ale možná je to tak v pořádku – je to film nejen o hudebníkovi, ale i o hudbě.