S literární historičkou a profesorkou literatury Ivou Málkovou jsme se ohlédli za uplynulým ročníkem Magnesie Litery.
Filip Šimeček: V rámci literární soutěže Magnesia Litera jste hodnotila soutěžní práce v kategorii Litera za poezii. Jak byste stručně popsala vítězné sbírky? Čím porotu zaujaly? A z kolika knih vlastně porota vybírá?
Iva Málková: Začnu poslední otázkou, v letošní Magnesii v kategorii Litera za poezii jsme měli k dispozici více jak stovku básnických sbírek. Já jsem si udělala poznámky k 96 z nich. Samozřejmě, že řadu sbírek, zvláště těch, které vycházely v první polovině roku 2024, jsem už znala, měla je přečtené, takže jsem si je pro Magnesii „opakovala“ – což je pro texty sbírek vždycky lepší, ale celá řada knih vyšla v závěru roku, takže nějakých šedesát sedmdesát knih jsem četla poprvé a ve velkém „lyrickém náporu“. Čím sbírky zaujaly? Myslím, že jsme to vyjádřili v našich charakteristikách ke knihám Iryny Zahladko, Gabriely Vodáčkové, Vojtěcha Vacka, Anny Štičkové, Petra Hrušky a Aleše Bernýho (když je poskládám proti směru abecedy). Důležité bylo, aby sbírky vytvářely celek. Zaujala samozřejmě volba básnických pojmenování a schopnost dát sdělení osobitou melodii a rytmus. Zůstávalo to, co už k poezii a básnickému Já patří tradičně, prostřednictvím obrazů a promluv hledat sebe sama a zachytit okamžiky prozření. Nabídnout autentičnost a svědectví (mj. i o paradoxu a absurditě). Pojmenovat nezřetelné, ale také v lyricko-epických básních uchopit dvojakost osudů či událostí.
V trojici nominovaných sbírek bylo vše výše řečené zřetelnější. U vítězné Ahavy Tomáše Tomáška myslím vše zesílilo vědomí definitivního sumáře, jakési knihy života. U Vztekliny Apolény Vybíralové zaujala lapidárnost a současně schopnost podmanivé otevřenosti. Dokonce jsme v nominaci napsali, že „představuje invenční polohu české milostné a konfesijní lyriky generace narozené okolo přelomu tisíciletí“. U Konkrétní poštolky Jakuba Řeháka zaujal pohyb, pouť a s nimi související průzkum trvajících, ale zvláště mizejících vnitřních světů a vnějších prostor.
Letos se v nominacích i u vítězů objevila řada poměrně nových jmen, z tradičnějších a známějších autorů jsem zaznamenal snad jen Petra Hrušku a Jakuba Řeháka. Svědčí to o určité generační obměně české poezie? Vnímáte v kontextu české poezie nějaký formální či obsahový posun?
Nová jména, případně mládí, k lyrice patří. Sledování a vymezování nějakých tendencí prostřednictvím jednoho roku je pro mne nemyslitelné. Pročítání sbírek souvisejících s letošním ročníkem Magnesie Litery bylo pro mne potvrzením, že se vedle zavedených nakladatelství věnujících pozornost poezii (např. Host, Odeon, Protimluv, Fra) velmi sympaticky profilují nedávno vzniklá nakladatelství, pro mne nejpřesvědčivěji Bílý Vigvam či Adolescent, a nabízejí identifikovatelnou básnickou poetiku určitého generačního, názorového, prostorového seskupení.
K dotazu, zda lze zaznamenat nějaký posun… Jsem literární historik, takže moje čtení má vždycky potřebu přiřazovat autora/autorku k určité poetice spojené s dějinami české poezie nebo přemýšlet a srovnávat nově příchozí s výraznými tvůrčími osobnostmi profilujícími českou poezii od 20. století a jejich autorským výrazem a básnickými prostředky. Tak čtu každou báseň na pozadí, které tvoří zvláště Halas, Holan, Nezval, Seifert, Reynek, Závada, Zahradníček, Hrubín, Kolář, Kainar, Skácel, Mikulášek, Šiktanc, Holub, Florian, Grögerová, Hiršal, Gruša, Wernisch, Brousek, Šrut, Žáček, Sýs, Slíva, nebo pro prvotiny autoři, jako jsou Wolker, Orten, Hrabě, tedy ti, kteří se nepřehlédnutelně zjevili, a smrt jim nedala rozvíjet nebo změnit básnická poselství. V této perspektivě jsem v letošní nadílce pro Literu poezie četla echa halasovská a kolářovsko-kainarovská či pokusy reynkovsko-skácelovské nebo okouzlení nespoutanou „překradovou“ wernischovskou stopou. Ale to jsem se dopustila opravdu velkého nadhledu.
U řady sbírek zaslaných do Magnesie Litery jsem naopak postrádala přítomnost poezie. Prodírala jsem se jen řádky tvářícími se jako verše. U řady nesourodých zpovědí sevřených knižními deskami mi chyběla viditelná redaktorská stopa.
Jakým způsobem porota rozhoduje? Stává se, že se na nějaké nominaci zásadně neshodnete? Přece jen, hodnocení poezie bývá značně subjektivní…
Máte pravdu, přijetí každého uměleckého díla vychází při první setkání z jedinečnosti lidské bytosti, která je jím zasažena nebo se s ním musí konfrontovat. To snad zůstane určující a nevrátí se normy, témata a ideje, které v nich musely být nalezeny a hodnoceny. Pro mne bylo setkávání s lidmi, kteří přijali členství v letošní „porotě poezie“, velmi zajímavé. Každý z nás (spolu se mnou Klára Krásenská, Petr Gojda, Ondřej Hník, Josef Straka) zastupoval nějakou generaci, a tím i dobu, po kterou si poezii čte nebo se poezií profesně zabývá nebo ji také píše. Každý z nás na setkáních prezentoval, která ze sbírek ho zaujala, jaké principy v roce 2024 básnickou tvorbu učinily jedinečnou. Vždy jsme si svoje názory otevřeně sdělovali a snažili se najít tu nejpřesnější charakteristiku poetiky, motivů a témat, básnického výrazu tak, abychom i ostatní přesvědčili, že je potřeba se k nějakým sbírkám v dalším čtení vrátit, abychom byli připraveni, až budeme muset vyslovit názvy sbírek a jména autorů pro tzv. longlist. Na něm jsme se shodli, protože jsme do něj zařadili sbírky, které získaly více hlasů v naší pětici. Je jasné, že některá jména zůstala před branami „finále“. Když budu konkrétní, tak pro mne byla v roce 2024 nepřehlédnutelná básnická sbírka Zdeňka Volfa Z osrdcení z malého nakladatelství Klenov Pavla Kotrly, protože se dotýká hodnot současného života, vymezuje podivnost mezičasu a meziprostoru, kde někdy ulpíváme, a nachází obrazy a pojmenování pro povahu viny a možnosti odpuštění. Ale ostatní členy poroty sbírka neoslovila, a tak zůstala mimo pozdější pozornost – neobjevila se v longlistu. Stejně tak jsem byla zasažena až naivistickou sbírkou-komiksem Houba od Markéty Skalkové, ale tahle environmentální bajka z produkce Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, u níž jsem se bavila, smála i kameněla, ostatní nezasáhla.
Moje hodnocení účasti v porotě je následující – k pozornosti byly nabídnuty básnické sbírky, které souzněly s hlasy více porotců. Když využiju svého hlasování, tak do tří nominovaných knih prošla jedna moje favoritka – Vzteklina, mezi prvotiny se Hansiáda nedostala a do rozšířeného seznamu doporučených knih se dostaly čtyři knihy ze sedmi, které jsem navrhovala.
Uvažovat o povaze poezie v jednom roce je velmi subtilní… A kniha, která byla nakonec vyvolána, jménem Ahava souzní (pokud to budu hodnotit i v rámci své zkušenosti ze semináře o poezii XXI. století, který jsem v tomto akademickém roce vedla) s potřebou současných poutníků za významem a váhou slova nacházet ve verších vyjádření vztahu k životu, k prazákladním hodnotám, k okamžikům, kdy je zřejmé, že se ocitáme na hraně života a smrti, úzkosti a radosti, naděje a bezvýchodnosti.
Vyhlašování loňského ročníku se neslo ve znamení kontroverzí; autofikční deníček Olgy Słowik rozvířil debatu o chaotické organizaci soutěže i nedostatečném ohodnocení poroty. Změnilo se letos něco?
V loňském ročníku jsem v porotě Magnesie nebyla, tak se k první části otázky nedokážu vyjádřit. K tématu nedostatečného hodnocení poroty mám poznámku. Už jsem se za roky svého působení na poli literatury účastnila řady porot a zkušenost univerzitního pedagoga v oblasti humanitní je následující – poroty, doporučování rukopisů, účast v diskusích jsou vnímány jako služba veřejnosti, v posledních letech jako třetí role univerzity a většinou jsou bez jakéhokoli finančního nebo morálního ohodnocení. Letošní účast v porotě Magnesie byla ohodnocena symbolickou částkou, je však nahony vzdálena poměru cena (porotce) – výkon (porotce). Musíte to mít nastaveno v hlavě tak, že desítky hodin čtení, poznámkování, diskusí, písemných charakteristik vybraných sbírek jsou procesem vašeho sebevzdělávání.
Jak Vy osobně vnímáte úroveň čtenářství v Česku a jakými způsoby bychom jej mohli ještě pozvednout?
Tak teď se poslední otázkou dostáváme na zcela jiné pole. Jsem literární historik, nezabývám se sociologií literatury ani nejsem „čtenářolog“. Osobně mám to štěstí, že se pohybuju v oboru, kde se čte, že můžu pracovat se studenty, pro které je kniha, texty, slovo a jeho význam (ale také jeho melodie, rytmus, schopnost být skládáno a rozkládáno) podstatnou složkou jejich bytí. Díky tomu také dokážou rozpoznat, kdy se objeví „propagandistická masáž“, kdy se „žvaní“ a kdy se už vypráví a kdy jsou vyslovena slova, která se „mohou tesat do kamene“. A jak pozvednout vztah ke čtení obecně? Znovu a znovu a znovu a srozumitelně a poučeně a nadšeně o knihách mluvit, nacházet příležitosti, jak si s generací, která knihy teprve poznává, číst společně. Tříbit si vlastní paměť tím, že si do ní opakovaným čtením ukládáme básně, úryvky povídek, sentence novel a románů a pro potěchu a poučení je někdy zopakujeme druhým, a tím je pro určitého autora i žánr nadchneme.
publikováno: 9. 6. 2025
