Někdy se to tak přihodí, zdánlivě z ničeho nic jako by bezdůvodně do nás vstoupí blíže nespecifikované napětí, vnitřní neklid, nejistota a strach. Proč? Proč právě teď? Spláchne nás to jako velká mořská vlna, v panice zůstaneme na chvíli pod vodou. Vlna odejde, tak rychle, jak přišla, a my se ptáme po tom, co to vlastně bylo? Něco jsme zapomněli? Někomu jsme ublížili? Něčeho se bojíme? Není to jen stín nějaké smutné vzpomínky? Něco na nás tíživě doléhá, a my nevíme, co to konkrétně znamená. Může to být všechno dohromady jako velký černý mrak, který zakryl slunce a hrozivě nás pozoruje. To napětí na nás stále doléhá, cítíme chvění po těle, bolesti žaludku i hlavy, jdou na nás mdloby. Důležité je tomu zcela nepodlehnout. Zůstat v klidu, uvolnit se a pořádně se vydýchat, dejme si sklenici vody… Napětí není jen nervozita nebo tréma, napětí nás omezuje.
Vzpomínám si, že jsem podobné stavy míval jako žák základní školy vždy v neděli večer. To vědomí, že končí bezstarostný víkend a zítra je škola, kam se těším i netěším. Rychle jsem si dodělával domácí úkoly a naházel vše potřebné do školní brašny. „Bože můj, v pondělí máme tu pitomou chemii s tou příšernou učitelkou, tak ať už je úterý, anebo ještě lépe pátek odpoledne“. A to se opakovalo týden, co týden, nakonec to vždycky nějak dopadlo, a většinou docela uspokojivě, ale ten pocit neklidu a obav si pamatuji i po více než padesáti letech. Radost dokáže pohladit, kdežto pitomá hodina chemie v 8.B ani náhodou. Takovou abstraktní hodinu chemie máme občas mnozí. Může to být napětí v práci, třeba velká očekávání (často nenaplněná), může to být tragický fotbalový zápas naší reprezentace, může to být cokoliv, co nás rozhodí, zklame a raní. Něco, co nám způsobuje trpkost, starost a bolest.
Učíme se celý život zpracovávat vše, co nás potká. Je důležité udržet alespoň balanc pozitiv a negativ, a snažit se, aby těch příjemnějších zážitků a vjemů bylo více. Každopádně nás sráží do kolen resty a nesplněné závazky. Snažme se žít na té úrovni, na kterou máme síly a dispozice. Dělejme vše, jak nejlépe dokážeme. S tím vědomím, že vždy a ve všem neuspějeme a nevyhrajeme. Odložme svoji pýchu někam na dno skříně. Pěstujme si klidnou sílu pokory a sebeúcty. Radujme se i ze zdánlivých maličkostí. Neutíkejme sami před sebou. Pozdě bycha honiti. Co se stalo, stalo se. Můžeme toho litovat, ale minulost se již nevrátí. Nenechme se starým napětím udusit, na žádné, kdyby se nehraje. Poperme se s tou situací tak, abychom snižovali rizika možné zkázy. To je vše. Neobhajujme se a ani se neviňme, přijměme realitu a žijme v ní. Když se něco velmi nepovedlo, tak se může podařit něco jiného, když tomu budeme opravdu věřit a půjdeme tomu naproti. V životě si nevyčítáme ze všeho nejvíce to, co jsme udělali, ale to, co jsme udělat mohli a neudělali.
Držme si prapor dobré vůle a nenechme ji v sobě udusit. Ona nás pak odmění. To napětí je ve světě přítomné, vždy bude napětí mezi dobrem a zlem, mezi láskou a nenávistí, při hledání sebe samého… Vlastně každé hledání v sobě nese nějakou míru napětí. Minimalizujme nezdravé zdroje napětí v našem životě. Projeví se to blahodárně. Bude se nám lépe dýchat. Napětí je i ve vztahových kolizích, ve frustracích, v osamění prohry i v euforii vítězství. Krok za krokem ukrajujme z napětí, které je součástí životní pouti. Neztraťme nad ním kontrolu. Protipólem napětí je klid, kdy ustoupí neshody, strachy a obavy a převládne naše víra v sebe sama v jistotě bytí. Stačí se uvolnit a smířit s tím, kým jsme. Tím dokážeme upozadit napětí z nenaplněných ambicí. Když se přestaneme stresovat, tak začneme naplno žít. Napětí nás může oslovit či dokonce uhranout při sledování filmu, v životě jej však nevyhledávejme. „Moje milé napětí, děkuji, ale můžeš jít o dům dál“. Cítíme-li v duši velké napětí, tak je nejvyšší čas upustit páru, aby nedošlo k výbuchu. Každý máme svůj recept (může to být i humor či sebeironie), není třeba otálet. Pěstujme si klid a radost v duši, a to i v dobách bouřlivých a turbulentních, posílí nás to. Učí nás to síle žití v přítomném okamžiku.
publikováno: 16. 6. 2025
