Je to takové – zapeklité. Žijíce v Česku, neumíme si dost vážit lidí, kteří přerostli pohraniční hory nebo se nedali odradit mokřady lužních lesů v jeho nejnižší části – na soutoku Dyje s Moravou. A dost často jim do vlasů, a rádi, házíme vlastní hnidy. Za všechny příklady, a že jich je, dnes Boleslav Polívka.
Aktivní senior vizovického šenku, což je, jak si možná spoluobčané ještě pamatují z desetileté úsečky vlády duchovně nejztopořenějšího prezidenta české historie, odnož pražské a brněnské kavárny. Už není šohaj ani valašský král, to je pravda. Podle mě ale, pokud ne už dávno, právě vstoupil mezi klasiky české kultury. Zařadil se po bok velikánů, jakými byli a jsou – připomenu jen namátkou: v literatuře Jirásek, Hašek, Čapek, Goldflam, ve výtvarném umění Mánes, Lada, Steklík, Ždímal, v hudbě Škroup, Smetana, Janáček, Bulis, ve filmu Frič, Forman, Menzel, Slach, v herectví Štěpánek, Hrušínský, Vojta, Kemr, Bláhová, Donutil, Pecha…
Jak se pozná, že umělec dospěl k pomyslné metě, za kterou je vhodné klanět se jeho dílu, hodnému označení klasické? Jistě každý kývne na vizáž kmeta. Je to ale matoucí. Známe z historie klasiků poezie české, že Jaroslava Vrchlického oslovovali „ctihodný kmete“ již od jeho padesátky.
To by mě Boleslav hnal! Polívku prohlašuji za klasika od okamžiku, kdy jeho neopakovatelné kousky ze začátku profesionální éry brněnské Husy na provázku, na které si vzpomenou už jen Oslzlý, Štědroň a Závodský, inspirují další generace kumštýřů. Jeho klauniádu Pépe přivedli na jeviště Divadla Bolka Polívky loni před Vánocemi Slováci Palo Seriš (Býk, herec, cyklista, mim, vášnivý kuchař, saunový typ, rybář, doktor, trochu bonviván a otec) se svou dcerou Julianou Serišovou (narozenou ve znamení Střelce, žačkou 3. A, tvůrkyní, výtvarnicí, ragbistkou, plavkyní a lyžařkou), jak se píše v programu. A pochopitelně stejně jako před půl stoletím (premiéra v Huse 24. června 1974) nechybí v hlavní roli ani slepice.
Jak to všechno začalo
Byla to tehdy podivná doba. Husa vstupem mezi profesionální divadla (1972) musela změnit jméno. Na její plakáty brněnští chuligáni a máničky fixkami (už byly) připisovali K a nabodeníčko nad A. Uznejte sami, Husák na provázku se za jeho vlády prosadit nemohlo. A tak se zrodilo Divadlo na provázku. Geniálně to pak na programových plakátech vyřešil výtvarník Boris Mysliveček, který dlouhým husím krkem s hlavou i se zobákem obkroužil 180° plochy.
V Brně si tehdy přece jen ještě vážili Jiřího Mahena, příslušníka buřičské generace (Bruner, Gellner, Hašek, Neumann, Šrámek, Toman), který se v malé knížečce literárních experimentů už ve 20. letech vysmál ubíjející strnulosti divadla. Na příkladech fantasmagorických dramatických miniatur předvádí klauny, milionáře, krasavice, podvodníky. A tato Mahenova slova si mladí divadelníci napsali do erbu: „Vzal člověk husu i uvázal ji na provaz. Vykročila husa a vzala člověka na procházku. Pojď!“ Příštích patnáct let s husou aspoň na plakátech proměnilo se pak v úsilí na provázku neskončit jako ten husák.
Bolkovým partnerem v Procházkově síni Domu umění („v Domění“, jak říkával Míra Donutil) v titulní roli malého Josefa (Pépeho) exceloval tehdy sedmiletý Radek Balaš. Dnes divadelní režisér, který kdyby nic jiného nestvořil, jeho Cikání jdou do nebe z roku 2004 v Divadle Bez zábradlí s Vandou Konečnou v roli Rady, v hudebním nastudování morgošky Idy Kellarové, zůstávají nepřekonaní. Na paty jim šlape jen inscenace v brněnském Městském divadle, kde se v roli Rady střídaly hned tři divy (Ivana Vaňková, Jitka Čvančarová a Soňa Jányová).
Polívka byl tehdy na samém začátku nevídané-neslýchané, víc než půlstoleté dráhy – Lva, mima, klauna, herce, šaška, ironika, glosátora, autora, světoběžníka, farmáře, scenáristy, principála, pořadatele mistrovství světa v házení flinty do žita nebo v chytání much v Olšanech u Rousínova, mudrlanta a moudrého starce „od nás“. Před Pépem se do Husy vprsil Příběhy z rodných hor (1971). S jejich druhou verzí nazvanou Strašidýlka už vystupoval v Praze (s výtvarníkem a mimem Janem Bružeňákem; 1972). Následovali Am a Ea s Dášou Bláhovou (1973). Název Adam a Eva komunistické vedení města a kraje zakázalo – už nemělo s kým bojovat, a tak se třídně vyrovnávalo jen s „náboženskými relikty“ donedávna ještě pionýrů, marně vychovávaných veledíly Jak se kalila ocel, Čukem a Gekem, Timurem a jeho partou, Odvážnou školačkou, Vaskou Trubačovem nebo Pavlíkem Morozovem.
Ještě větší skandál způsobila o rok dřív činoherní replika v Tótovcích Istvána Örkényho (1972, režie Peter Scherhaufer). Při výrobě krabic na dárky pro vojáky bojující na frontě po boku wehrmachtu proti Rudé armádě Polívka jako Pan Tóth fantazíruje s erárně natvrdlým Generálem (Jiří Pecha), který je kdesi u hranic se spřáteleným fašistickým Slovenskem na odpočinku od východní fronty, jak po válce spustí velkovýrobu krabic pro Francii, Itálii, Británii, pro celý svět:
„… a Rusům, až je porazíme, budeme posílat tákhle malinké krabičky,“ vece ten maďarský vlastenec Tóth. A publikum aplaudovalo na otevřené scéně. Od vpádu bratrských „hranatých železných maringotek“ do Československa uplynula teprve čtyři léta… Zákazu se inscenace vyhnula jen díky šťastnému nápadu posílat dárkové minikrabičky místo Rusům Číňanům. Zrovna se bratrsky domydlili o ostrůvek na řece Ussuri… Pak už ovšem samozřejmě nebylo po té větě proč tleskat.
Určeni k likvidaci
Když už jsem se rozepsal o provokativním duchu Polívkových klauniád, a činím tak rád v roce, kdy jiní o něm referovat nebudou, protože pětasedmdesátku oslavil loni a do osmdesátky má ještě hodně daleko, musím připomenout ještě několik faktů, které obklopují nejenom Pépeho. Petr Oslzlý po listopadu 1989 také Bolkovy klauniády – jako celou tvorbu Provázků – zaorá do políčka artefaktů „pravicové avantgardy“. Mělo jí být divadlo s otevřenou dramaturgií, a toho času v Česku s nejhůře placenými herci. Přesto dost dlouho vydrželi dbát i příkazu šéfů (Oslzlý, Peter Scherhaufer, Zdeněk Pospíšil, Eva Tálská) nevystupovat, přesněji bojkotovat Zelenkovu normalizační televizi. Avantgarda – určitě, a jaká! Ale pravicová?! Petrův životní nonsens.
Pépe se stal kouskem, kterým Bolek rozrazil želenou oponu, a už se normalizátorům nepodařilo přibouchnout ji před ním ani za ním. Potkalo se vlastně všechno šťastně: Ještě se Scherhauferovou Commedií dell´arte, která měla premiéru dva měsíce před Pépem. Na začátku roku 1974 Husa poprvé vyjela za hranice, i se Strašidýlky. Po premiéře Pépeho, jehož protiválečné téma přijímala s Polívkovým kumštem evropská levice i pravice, září v Commedii celý herecký soubor (Polívka, Pecha, Donutil, Ambrová, silák Franta Kocourek, Dulava, Zatloukal, Hauser…), a Divadlu na provázku se otevřel vyvzdorovaný svět: Evropa svobodná nebo o svobodu usilující. A nakonec – ale až s projektem Mir Caravane – Karavana Mír (v létě 1989) také SSSR. Bohužel jen na krátko – éra M. Gorbačova záhy skončila.
V roce 1974 zápas o svobodné Československo po národní depresi ze srpna 1968 teprve začínal. Ještě mnohokrát existence Provázku visela na vlásku. Hned po prázdninách, rok po premiéře Pépeho, etabloval se Bolek Polívka poprvé v sólech v klauniádě Pezza versus Čorba s Jiřím Pechou alias Gregory Peckem a jako ve všech předcházejících s hudebníkem Jiřím Bulisem a s výtvarníkem Dušanem Ždímalem. Přesvědčil dokonce i Věru Chytilovou, a to se nikdy nikomu jinému nepodařilo, aby je přizvala ke spolupráci na filmu Šašek a královna (1987).
Pezza versus Čorba je i mezi Polívkovými klauniádami první poloviny sedmdesátých let projektem jedinečným. Diváci hned na začátku představení fasovali velké igelitové plachty. Dva klaunské rody se pokoušejí nejprve kooperovat. Moc se jim to ale nedaří. A tak mezi nimi roste nevraživost, napětí. Nůž do zad vrazí jako první Čorba (to je mimochodem slušná srbská zeleninová, i když kyselá Polívka) – Pezzovi. Házel tu kudlu asi ze tří metrů, což by bylo dneska na jevišti nepředstavitelné.
Až mezi nimi vypukne válka. V divadle pudinková (igelity přijdou vhod – herci diváky nešetřili). Dopadne to dobře. Lidi se mezi sebou tehdy ještě jakž takž uměli domluvit. Války nebyly. A když, tak malé. Takové – třeba okupace. Ti dva mezi sebe postavili pro jistotu ZEĎ. Pěkně vysokou. Na provázku ji budovali z velkých krabic. Všechny nesly nápis: MADE IN DDR. No, to už bylo skoro na ručník do ringu.
Za Bolkem Polívkou zůstaly v Huse nejen jeho klauniády, ale také skvostné role v jejích činohrách. Tótovce už jsem připomněl, tak ještě aspoň Barona Prášila aneb Konec starých časů v režii Zdeňka Pospíšila podle Vladislava Vančury (1973). V roli Knížete Alexeje Megalrogova alternoval Boleslava zmařený talent českého herectví Gustav Opočenský.
Tehdy ještě mladý a nezkušený kritik poezie Jiří Pavelka z filozofické fakulty brněnské univerzity přišel na reprízu s knihou v ruce, aby dohlédl, jak ansámbl alternativní scény odkojený „hantecem“ siláka Kocourka a brněnské bohémy bude schopen držet výsostnou spisovatelovu literární mateřštinu. Cholerik Pospíšil ho po představní málem přizabil a hnal ho od Domu umění až k Mahenovu divadlu s pokřikem: „Moju prácu nebude šmírovat žádné škaredé estébácké očko!“ Recenzenta zachránila až dobrá duše Trůda Vidlařová, která, přicházejíc do divadla, ukryla prchajícího – Zdenál jak z udělání nemohl najít své pistole a poplašňáky – pod své široké hanácké „sokně“.
A nakonec muzikál Balada pro banditu (1975) zakázaného Milana Uhdeho na zapřenou a Miloše Štědroně, při kterém taky věrchuška skřípala zuby – třeba při replice Polívkova Žida Mageriho: „Pane veliteli, pane veliteli, přišli do Koločavy páni, kteří bohatli a kradli. A po válce přišli jiní páni, kteří kradli a bohatli, pane veliteli. Ale my tady žijeme.“ Nebo tak nějak. To už je ale určeno spíš naším časům, nemyslíte?
Protekce podle Vaňkové
Režimní statečnost z bolševických časů připomínat není už v módě. Ještě víc mě ale hněte, že tehdejší přisluhovači režimu, jakými byli bez výjimky všichni normalizační komunisté, se po listopadu 1989 hned rozlezli do všech demokratických partají a dneska se s oblibou pasují na příslušníky čtvrtého odboje. „Bojují“ ale většinou proti mocenským strukturám, jimiž sami jsou, jen třeba zrovna ne u koryta. Říkám tomu „masochistický demoGratism“.
A pak jsou tu vždycky panáci, kteří si u žlabu zrovna užívají. Hlavně před volbami jsou ochotní naslibovat komukoli hory doly. Sáblíkové stadión a k němu zrychlovací bonbóny (měli na to dvacet let a její zářivá, výjimečná kariéra už končí; bez rychlobruslařského oválu v Čechách, na Moravě nebo ve Slezsku). Pokračovatelé Rašky, Parmy, Sakaly či Jandy marně čekají na provozuschopné skokanské můstky. Až české lyžařské skokanství zaniklo. Zato bafuňáři jsou pořád při chuti krást a bohatnout – až do smrti.
Aspoň pro „národního umělce“ Polívku se milióny navíc v Brně našly, zaradoval jsem se onehdy. Proti tomu bych rád ani nepípl. Žádný kulturní stánek to v Česku při srovnání s civilizovanou Evropou nemá lehké. Jen kdyby tak brněnská primátorka nečinila na úkor těch mladších, dneska už zase (chválabohu) zlobivých.
Také „náš Bolek“, reprezentant nejenom Brna, ale celého Česka, má po půl století zlatá léta za sebou. A jen tak mimochodem. Nebyl první. O půl generace před ním vylétl z toho města na březích řeky Svratky, kde už dávno nekvete rozrazil, až do Francie spoluzakladatel nového cirkusu Ctibor Turba. Panečku, co o tom ještě víme… Zatímco jiným divadlům poskytne radnice milostivě na umělecký provoz částky řádově ve stotisících, Polívkovo divadlo má dostat čtyřiadvacet milionů. Nic moc, na čtyři roky. Bohužel až příliš okatě za podporu ODS ve volebních kampaních.
Proboha, ať Boleslav dostává, co si za půlstoletou reprezentaci české kultury doma i ve světě zaslouží, ale ať to není na úkor jiných, mladších scén! A nechť je to za službu partaji, už také v Brně nijak moc oblíbené, z kasy ODS, a ne města!
Tomu problému věnoval pozornost v otevřeném dopise Jiří Honzírek, šéf společensky angažovaného Divadla Feste. Upozornil mj. také na nebezpečí, jaká s sebou přináší „politická angažovanost“ kultury v kampaních stran a hnutí… Trochu mně to všechno připomíná devadesátky a první desetiletí nového století, kdy někdejší brněnská avantgarda 70. a 80. let, ať už levicová, nebo pravicová, jen přihlížela, jak z mapy světa mizí Divadlo v 7 a půl (1995–2010) Matěje T. Růžičky a Petra Štindla. V návaznosti na tvorbu jejich učitelů a vzorů přinášeli tehdy nové, a víc než zdravé impulzy. Na rozdíl od svých předchůdců, vyčerpaných dvacetiletým zápasem s komunistickou diktaturou, dokázali ale – jako první – poukázat už také na postupné vytrácení polistopadového étosu.
Vendeta po brněnsku
Primátorka Vaňková nezapře, že je z líhně dnes již nechvalně proslulého Dona Pabla. Když divákům před několika lety v soustavně mizerně dotovaném Divadle Bolka Polívky (a v sousedním sále univerzitního kina Scala) začala hrozit destrukce způsobená nepéčí magistrátu o stavební fond města, zrodil se v hlavách zastupitelů – hosana – spásný plán: K čemu jsou Národnímu divadlu v Brně hned tři divadelní budovy?! Redutu zkrátka dostane „náš Bolek“. Co vědí dnešní političtí šíbři, kteří si práci pro „polis“ zjednodušili na dobývání koryt, defenzivní šarvátky s argotovou opozicí, na čachrování s byty, všeobjímající korupci, pozor ale – ve veletržním městě zase o krok před stolicí, ve věrně sjednoceném ANO a Spolu, možná i s některým z apendixů.
A teď pozor: Nejlepším polistopadovým divadelním manažerům – Ladislavu Zemanovi v Hradci Králové a Stanislavu Mošovi v Brně – postavil se po bok třetí, nejmladší z nich – Martin Glaser, divadelní zázrak, pro hýkavé vlastence ze „štatlu“ ovšem jen jakýsi přivandrovalec z Jihočeského divadla. Během jediného desetiletí vytáhl (podobně jako Moša hudební divadlo) brněnskou operu a balet na výsostnou evropskou úroveň. A v posledních sezónách dokonce už i jeho činohru! A sám to dotáhl na funkci prezidenta mezinárodní asociace Opera Europa.
(Redaktorovi Deníku N Tobiáši Pospíchalovi: Jméno Martin Glaser nevyslovujte příště ani v Českém rozhlase Plus „glaser“ /jako v pořadu Interview Plus 11. června/, nýbrž „glázr“. Jinak díky za analýzu potvrzující i mé závěry.)
No a ten Glaser se nejenom neúčastní volebních kampaní hnutí a stran, které za to nestojí, neboť už jsou léty buď vyžilé, nebo nevěrohodné. On si troufnul i nevyhovět primátorce Vaňkové a jejímu přání vydat Redutu – najednou, volby jsou přede dveřmi – „našemu Bolku Polívkovi“. V nejstarší divadelní budově v Česku se totiž odehrává polovina činoherních inscenací Národního divadla. A ke všemu ta potřebnější, umělecky naléhavější, progresivnější.
No to jsem tomu dal. Ono je slovo progrese nejenom podle Fica v sousední zemi dneska sprosté slovo! Taky v Česku si leckdo rád hraje na „konzervy, konzervy, hejbejte se“. V rozporu i s katolickými zeměmi EU, s výjimkou stále pevnějšího postkomunistického bloku.
Ředitel vícesouborového divadla, manažér a výborný operní i činoherní režisér, naposledy to dokázal, a smíchy se nad jeho obrazem naší společensky zborcené současnosti aspoň v divadle potrháte, režií hry Mešita jeho jihočeské dramaturgyně Olgy Šubrtové, tak takový nýmand si troufne oponovat velké brněnské demoGratce, a ke všemu občanské!
Odveta na sebe nedala dlouho čekat. Co na tom, že je taková – přízemní. Možná až pavlačová. Markéta Vaňková a její tým Národnímu divadlu nejenom snížily dotaci. Vzpíraly se dokonce uhradit i zvýšené náklady za energie, které za vlády koalice vystoupaly až do nejvyšších pater Evropské unie.
V brněnské koalici ODS s ANO (plus přílepky) páni – pořád myslím na repliku Polívkova Žida Mageriho v Baladě pro banditu – v čele s dámou z rozvětvené líhně exministra Blažka nic nevědí o tom, jak se dělá divadlo… Vendetu, tu ovšem ovládají. Až se ředitel toho z prachu povstalého Národního divadla přihlásil raději do konkurzu v pražské Zlaté kapličce. A ve výběrovém řízení vyhrál!
Paradoxně ho k 1. srpnu 2028 do funkce generálního ředitele Národního divadla Praha jmenoval ministr kultury také z ODS, ovšem neprovinciálního střihu – Martin Baxa. A to už zase kdesi prskala nevolí příští ministryně kultury Jaroslava Pokorná Jermanová: Představte si tu drzost. Baxa se s ní neporadil, a jen respektoval výrok odborné výběrové komise!
Pépe ještě po padesáti letech
Hold jiného, méně lukrativního druhu, o to však upřímnější, vzdali Mistru Polívkovi Palo a Juliana Serišovi, když nastudovali Pépeho. Poctivě, chvályhodně s Bulisovou muzikou, aktuálně, protože svět končící první čtvrtiny jedenadvacátého století není ani o píď lepší než ten ve třetí čtvrtině věku minulého. Polívka jim k tomu do programu napsal hezké poděkování, ve kterém připomněl, jak se švýcarskými Pépy Damianem Weberem a Lec Gillamotem, když odrostl Balaš, a se Šantalkou objeli „pořádný kus světa“.
Pépeho Husy na provázku fotili v jejích začátcích, co si pamatuji Karel Slach, Jiří Dobrovolný a Jef Kratochvil. Na snímcích Davida Konečného k tištěnému programu inscenace Pépe v Divadle Bolka Polívky o půl století později je vidět mimo jiné i to, jak pokročila technika záznamů současného divadla. Salve!
Klauniáda se nedá kopírovat. Serišovi pod režijním vedením Dalibora Buše mají ovšem dost invence, aby příběh naplnili vlastním gagy. Pépeho poselství zůstává naléhavé, aktuální: Svět uprostřed válečného zmaru. Chvíle klidu i hravosti střídají letecké, dělostřelecké či raketové poplachy, úprky do krytu. Dneska už to všechno splývá – a smrt je nevybíravá. Ale řekněte sami: Jak k tomu přijde Pépeho jediný malý kamarád – ta uondaná slepice?!
Divadlo Bolka Polívky Brno – Bolek Polívka, Palo Seriš: Pépe. Režie Dalibor Buš, dramaturgie Matěj Randár, scénografie Bernadett Királyová, hudba Jiří Bulis, foto David Konečný. Premiéra 14. prosince 2024, psáno z reprízy v Divadle Bravo (Branické divadlo) Praha 23. dubna 2025.
publikováno: 16. 6. 2025
