V tomto roce si připomínáme kulaté 70. výročí od vydání jednoho z nejslavnějších románů latinskoamerické literatury 20. století, inspiračního zdroje magického realismu a „boomu“ latinskoamerické literatury, „Pedra Párama“ od mexického spisovatele Juana Rulfa (1917–1986). Jedná se o velmi nenápadnou knížku, spíše novelu, a celé psané dílo Juana Rulfa je vlastně nenápadné: v roce 1945 publikuje svou první povídku, roku 1953 vychází knižní soubor povídek „Llano v plamenech“ a konečně v roce 1955 vydává román „Pedro Páramo“ o muži, který se po matčině smrti vydává hledat svého otce a nalezne pusté město obývané mrtvými. Po napsání „Pedra Párama“ autor literaturu opustil a vrátil se k ní až v závěru života nedokončeným románem „Liška z hor, liška z dolin“ z roku 1971. Co může být na této drobné próze Pedro Páramo zásadního, že sám Jorge Luis Borges toto dílo považoval za „jeden z nejlepších románů hispánské literatury, dokonce literatury vůbec“ a přímo inspirovalo Gabriela Garcíu Márqueze při psaní proslulého románu „Sto roků samoty“, konkrétně u Rulfa i Márqueze nalézáme postavu jménem Melquiades. K Juanu Rulfovi se hlásili mimo jiné Augusto Roa Bastos, Juan Carlos Onetti nebo třeba José María Arguedas. Vydání Pedra Párama ve španělštině se počítají na desítky, přeložen byl do bezmála padesáti jazyků a vznikly podle něj čtyři filmové adaptace, naposledy z dílny streamovací platformy Netflix v roce 2024.
Kdybychom chtěli v českém prostředí nějak Pedra Párama charakterizovat, asi nejblíže k němu má jeden z nejlepších polistopadových českých filmů „Je třeba zabít Sekala“ Vladimíra Michálka z roku 1998. Máme též co do činění s klíčovými pojmy v mexické španělštině a s jejich etymologií. V nadčasovém příběhu dnes již typického „mexičanství“ se setkáváme s vesnickým vůdcem, caudillem, Pedrem Páramem, pedro odkazuje na kámen, páramo ve španělštině značí pustinu. Tento vůdce je vládcem v mystickém a neexistujícím městě Comala – podobné místo jako tajemné a centrální Macondo v díle Gabriela Garcíi Márqueze, comal by se do češtiny přeložilo jako kruhový rošt na tortilly. Jeho románovým protikladem je jeho zapřený syn Juan Preciado, znovu pro přesnost preciado znamená cenný, vzácný, hodnotný v protikladu s vůdcovým příjmením. Tento syn se po smrti matky Dolores vydává podle jejího přání hledat svého otce a nalézá pouze stíny, šepoty a ševely, ozvěny mrtvých, kteří se ale zhmotňují a provádí ho městem. Sám Juan Rulfo pracovně román pojmenoval „Šepoty“ a o sobě a své tvorbě mluvil takto: „V mém životě je hodně ticha. V mém psaní také.“ Román jakoby byl skutečně pouhou zvukovou ozvěnou reálného světa, jeho odrazem či stínem, vystupují v něm vlastně pouze mrtví. Smrt v románu nalézají všichni hrdinové, v polovině textu fakticky umírá Juan Preciado sám a dílo se uzavírá smrtí caudilla Pedra Párama. Román ale zdaleka není pouze o prostupnosti a prolínání světů, světa živých a světa mrtvých zcela v duchu día de los muertos – mexické oslavy dne mrtvých a vším, co s „dušičkami“ souvisí. „Pedro Páramo“ není také pouze o caudillismo, tedy drsném maloměstském vůdcovství a mafiánství jako v Michálkově filmu, typickém pro Mexiko a rurální příběhy. Řeklo by se, že „vesnický despotický vůdce“ Pedro Páramo bude ušetřen veškerého strádání, neštěstí a smrti, ale opak je pravdou. Dílo je zejména o zásadním konceptu pro mexickou kulturu a jazyk, o polysémickém slově chingada ve všech podobách a konotacích. Sami Mexičané o svém původu často hovoří jako o chingada, v podstatě o situaci, kdy španělští dobyvatelé pronásledují indiánské dívky a dochází ke znásilňování. Sloveso chingar a podstatné jméno chingada bychom mohli připodobnit anglosaskému f-word, nicméně v mexické španělštině znamená o mnoho více, nejen například expresivní výkřik, nadávku, ale i něco sežrat, někoho obtěžovat, ožrat se, naštvat se, zabít, zlikvidovat – a to hovoříme pouze o slovesech, tento koncept má i četné varianty podstatných a přídavných jmen. Mohli bychom tedy říct, že „Pedro Páramo“ destiluje a zhmotňuje vše, co je pro Mexiko a jeho prostředí typické, z historie román zmiňuje například povstání kristerů, mexické revoluce, povstání Emiliana Zapaty, Pancho Villy a dalších.
Pořád jsme si ale neodpověděli na otázku, čím je toto dílo jedinečné, proč vstoupilo tak razantně do genetického kódu magického realismu a latinskoamerické literatury. Neodpovídá se na tuto otázku snadno, protože od roku 1955 tato literatura urazila značný kus cesty a dnes se nalézá ve zcela jiné situaci jedné z nejprogresivnějších a nejoriginálnějších literatur na světě. V každém případě si „Pedro Páramo“ uchovává jisté tajemství, jistou neuchopitelnost, neustále nám uniká a vzpírá se jednoznačné interpretaci – vystupuje v něm polyfonie hlasů mrtvých a často se stane, že čtenář přesně neví, kdo v románu hovoří, vypravěčů je nespočet a nejsou identifikováni. Dílo překypuje neobvyklými básnickými obrazy, na druhou stranu též úsporností výrazu a jistou uměřeností. Juan Rulfo prý román často přepisoval a rozhodl se dílo radikálně osekat, prý více jak 2/3 rozsahu „Pedra Párama“ šlo do koše. Z původního korpusu zbylo jen to nejnutnější a pravda je, že každé slovo v románu je precizně odvážené na lékárnických vahách přesně jako v nějaké básni. Můžeme si uvést příklad rozhovoru dvou v té době živých bytostí, Juana Preciada a jeho matky Dolores Preciadové:
„Dveřmi bylo na nebi vidět svítání. Žádné hvězdy. Jen olověné, šedé nebe, dosud neprojasněné září slunce. Temné světlo, jako by neměl začít den, ale teprve nastával počátek noci. Venku na dvoře kroky, jako by tam obcházeli nějací lidé. Tlumený lomoz. A tady ta žena stojící na prahu; tělo brání příchodu dne. Mezi pažemi propouští útržky nebe a pod nohama pramínky světla; světla rozstříknutého, jako by zem pod ní zaplavily slzy. A potom ten pláč. Znovu ten tichý, ale pronikavý nářek a žal svírající celé tělo. „Zabili ti otce.“ „A kdo zabil tebe, matko?“ (str. 30)
Celá situace v Comale je odrazem toho, že její neomezený vládce Pedro Páramo se po smrti své šílené manželky Susany San Juanové, jediné ženy, kterou doopravdy miloval, rozhodne Comalu zničený a rezignovaný duševně i fyzicky opustit:
„Jenomže oni nevytáhnou paty z domu. Nevím, co dělají ve dne, ale na noc se zavírají. Tady je v nočních hodinách plno hrůz. Kdybyste viděl tu spoustu duší, co si volně chodí po ulici. Jak se setmí, začnou vycházet. A nikdo je nevidí rád. Je jich tolik a nás tak maloučko, že už se ani nenamáháme modlit za to, aby se dostaly z očistce.“ (str. 60)
Jaký rozdíl oproti české pohanské tradici, která se důsledně snaží o oddělování světa živých a mrtvých tak, aby mrtví spočinuli klidně ve svém hrobě a již více nezasahovali do světa živých. Mexičané jakoby se během doby museli naučit žít s mrtvými jako s fenomény, kterým se nelze vyhnout.
Smrt protagonisty Juana Preciada nastává, jak jsme již naznačili, v půlce románu, skoro tuto smrt ani nezaregistrujeme, Juan při ní vzpomíná na to, co mu o Comale vyprávěla jeho matka, jak si jí sama pamatovala, Comala, která se z ráje na zemi stala vyprahlou pouští, peklem, kde se střídá vedro a občas nečekané přívaly deště:
„“Je to tak, Doroteo. Zabily mě šepoty. „Tam najdeš můj milovaný kraj. Místo, které jsem měla tak ráda. Kde mě sny vysílily. Moji vesnici, vystavěnou na planině. Plnou stromů a listí, takovou pokladničku, kam jsme ukládali své vzpomínky. Pocítíš, že tam by chtěl člověk žít navěky. Svítání, ráno, poledne a noc, vždycky stejné; ale s rozdílným vzduchem. Místo, kde vzduch mění barvu věcí; kde život vane, jako by to byl šepot; jako by to byl pouhý šepot života….““Ano, Doroteo. Zabily mě šepoty. Ačkoliv už jsem v sobě nesl nashromážděný strach. Pořád se ke mně přidával, až jsem ho už nedokázal snášet. A setkání se šepoty mi srazilo vaz.“ (str. 68)
Román „Pedro Páramo“ vyniká téměř dokonalým básnickým jazykem, skoro by se dalo říct, že v tomto případě se jedná o velkou lyricko-epickou báseň ve formě románu. Čtenář se často přistihne, jak již bylo naznačeno, že čte velmi jemně a přesně odvážená slova jako na laboratorní váze, třeba zde:
„Když začíná svítat, den se přerývaně obrací; skoro je slyšet zrezivělé panty země, jak se otáčejí; chvění této staré země, která setřásá tmu.“ (str. 112)
Juan Rulfo: Pedro Páramo, Dokořán. Praha 2020. Překlad: Eduard Hodoušek 1983, revize překladu: Vít Kazmar 2020. Ilustrace: Jiří Voves
publikováno: 16. 6. 2025
