Budapeští prošel vládou a jejími poslanci zakázaný Pochod hrdosti. Přišlo 200 tisíc lidí, včetně mnoha evropských poslanců. Jak je omezována queer komunita v této zemi V4?
V Maďarsku Viktora Orbána není queer komunita pouze marginalizována, ale stala se veřejným nepřítelem. Prostřednictvím zákonných omezení, morální paniky a mediálních zpráv se LGBTQ+ lidé stali rétorickým zástupcem všeho, co vláda považuje za hrozbu.
Dne 18. března 2025 eskaloval pokračující legislativní útok Maďarska na LGBTQ+ osoby zákonem, který zasahuje do samého jádra základních lidských práv a základních evropských hodnot. Maďarský parlament schválil zákon, který fakticky zakazuje Pride akce, a jako důvod uvedl „ochranu dětí“.
Nejednalo se pouze o další právní opatření zaměřené na diskriminaci LGBTQ+ populace. Bylo to také předvedení ideologické kontroly. Spektákl. Vzkaz. Vzkaz, který změnil Pride z oslavy na provokaci a queer identitu z identity na hrozbu.
Ale 16. června, v bezprecedentním kroku vzdorujícím tlaku vlády, oznámil budapešťský starosta Gergely Karácsony, že město bude oficiálně spolupořádat Budapest Pride jako oslavu svobody, čímž obejde zákon, který umožňuje policii zakázat pochody LGTBQ+.
Tím se hlavní město stává symbolickou i doslovnou protiváhou Orbánova legislativního útoku. Poskytnutím podpory města Karácsony potvrzuje, že Pride není jen protest, ale také chráněný projev občanské svobody.
Toto je pouze jedno vítězství v pokračujícím boji za svobody LGBTQ+ v Maďarsku a v celém regionu. Maďarsko totiž bohužel již není v Evropě výjimkou. Naopak, pokud jde o pronásledování LGBTQ+ osob, stalo se tato země tím, kdo udává trend.
Od pokroku k pronásledování
Vždy tomu tak nebylo. Homosexualita byla v Maďarsku dekriminalizována již v roce 1961, a ačkoli kulturní konzervatismus přetrvával, právní reformy postupně dohnaly tento stav. Než se Orbánova strana Fidesz v roce 2010 vrátila k moci, Maďarsko učinilo stabilní, i když opatrný pokrok směrem k rovnosti a přijetí LGBTQ+ osob. V roce 2009 Maďarsko zavedlo registrované partnerství pro páry stejného pohlaví, což byl významný – i když nedokonalý – krok směrem k uznání a důstojnosti.
Po roce 2010 a obratu k neliberalismu se však práva LGBTQ+ stala vedlejšími oběťmi snahy strany Fidesz o „obnovení národních hodnot“. Ačkoli tato změna nebyla okamžitá, varovné signály se objevily již brzy. V roce 2012 předložila krajně pravicová strana Jobbik návrh zákona, který měl zakázat „propagaci“ homosexuality. Návrh zákona nebyl přijat, ale byl varovným signálem. Zpětně se to jeví spíše jako úvodní věta širšího politického scénáře než jako ojedinělý případ.
Skutečný zlom nastal v roce 2020, kdy maďarský parlament schválil zákon zakazující právní uznání změny pohlaví. Transgenderové a intersexuální osoby byly zbaveny práva aktualizovat své doklady, což je uvěznilo v nesprávné identifikaci a každodenním byrokratickém ponižování. Od tohoto okamžiku byla transfobie zakotvena v zákoně. Nová legislativa znamenala mrazivou eskalaci: od nepřátelské rétoriky k cílenému, kodifikovanému vymazání.
Pak přišel rok 2021 a s ním takzvaný „zákon na ochranu dětí“ – zákon, který nominálně tvrdil, že chrání nezletilé, ale v praxi sloužil k umlčení queer komunity. Tento zákon, který se úzce inspiroval ruským zákonem o „propagaci homosexuality“, zakazoval zobrazování nebo diskusi o homosexualitě a změně pohlaví v obsahu přístupném nezletilým, ať už prostřednictvím vzdělávání, televize, literatury, nebo jiných kanálů.
Rámec byl strategický: queer komunita nebyla kriminalizována, ale byla vykreslena jako nevhodná, zkažená a nebezpečná pro mládež. Fidesz se opíral o dlouhodobé taktiky morální paniky a rovnal viditelnost LGBTQ+ komunity s groomingem, sexuální deviací a ohrožováním dětí. Zákon, který byl přijat rychle a bez významného zapojení veřejnosti, vyvolal protesty a vedl k zahájení řízení o porušení předpisů ze strany Evropské unie.
Později téhož roku rozšířila prováděcí vyhláška logiku zákona na každodenní kulturní prostory – zejména na knihkupectví. Od té doby musely být knihy s LGBTQ+ tematikou odstraněny z oddělení pro mládež, prodávány v neprůhledných obalech a nesměly být vystavovány ve výlohách nebo na místech do 200 metrů od školy nebo kostela.
Tato pravidla technicky vstoupila v platnost v roce 2021, ale začala se uplatňovat až v roce 2023, kdy bylo jejich vymáhání zintenzivněno. V široce medializovaném případě byla velká knihkupecká řetězce pokutována za vystavení populárního queer grafického románu Heartstopper bez uzavřeného, neprůhledného obalu, jak předepisuje zákon. Poselství bylo jednoznačné: queer příběhy mohou stále existovat – ale pouze mimo dohled a mimo dosah.
Proměna LGBTQ+ identit v vnímanou národní hrozbu je výsledkem záměrné a dlouhodobé politické strategie. Jedním z prvních signálů byl rok 2019, kdy předseda Národního shromáždění László Kövér přirovnal manželství osob stejného pohlaví a adopci k pedofilii. Tento pobuřující komentář nebyl odvolán ani poté, co ho odsoudily organizace na ochranu lidských práv. Namísto toho vytvořil nové rétorické pole, kde je queer identita spojována s újmou, zejména na dětech. O rok později Viktor Orbán sám prohlásil, že „gayové musí nechat naše děti na pokoji“, čímž vytyčil takzvanou červenou linii, která stírá rozdíl mezi identitou a hrozbou.
Tyto a další výroky nebyly spontánními poznámkami, ale promyšlenými kroky v rámci širší diskursivní změny. V roce 2020 začaly státem řízené média a oficiální projevy označovat práva LGBTQ+ za „genderovou propagandu“ nebo „cizí ideologii“. Narativ se zkrystalizoval: viditelnost LGBTQ+ byla formou liberální kolonizace – vnější silou vnucovanou Maďarsku globálními elitami, byrokraty EU a „probuzenými“ aktivisty. Tradiční rodiny – jejichž definice zjevně vylučuje neheterosexuální, necisgenderové a neklasické rodiny – byly vykresleny jako poslední bašta národní integrity.
Zákon o ochraně dětí z roku 2021 tyto myšlenky zakotvil do právního řádu a vláda ještě přitvrdila. Byla vypsána referenda, která měla represivní opatření legitimizovat, a tiskové zprávy je prezentovaly jako nezbytnou morální obranu. Děti se staly rétorickým štítem, jehož bezpečnost byla opakovaně zmiňována, aby se naznačilo, že queer identita je nejen nevhodná, ale i nebezpečná.
Tento posun se odrazil i ve státem řízených médiích, kde byly otázky LGBTQ+ řešeny nikoli jako otázky občanských práv, ale jako ideologická bojiště. Noviny jako Magyar Nemzet a televizní kanál HírTV spojovaly Pride s chaosem, kulturním úpadkem a morálním zmatkem. Účinek byl kumulativní: pomalé otrávení diskurzu, v němž byli queer lidé zbaveni komplexnosti a vykresleni jako agenti úpadku. V tomto procesu byla démonizována genderová teorie, což mělo negativní dopad na práva žen.
Symbolické násilí[1] se tak stalo institucionalizovaným – jak prostřednictvím toho, co říkají zákony, tak prostřednictvím toho, co naznačují. Být dnes v Maďarsku queer znamená být považován nejen za nerovného, ale také za nežádoucího. Poselství, opakované jak v politice, tak v tisku, je, že queer je protimaďarské nebo „nemagyarské“. Jakmile je tato symbolická hranice vytyčena, vyloučení je možné a dokonce populární.
Vytváření druhého
Zákon zakazující Pride, prezentovaný jako opatření na ochranu morálky, je přímým útokem na svobodu shromažďování a projevu a představuje mrazivý milník v kampani vlády za vyloučení.
Nová legislativa předpokládá pokutu až 200 000 HUF (přibližně 500 EUR) pro jednotlivce účastnící se akcí Pride a trest odnětí svobody až na jeden rok pro organizátory. Zákon také opravňuje maďarské úřady k použití technologie rozpoznávání obličejů k identifikaci účastníků, což vyvolalo značné obavy o ochranu soukromí a lidských práv.
Jedná se o více než jen legislativu; je to projev moci. Zákaz Pride je komunikativní akt – akt, který vytváří a prosazuje hranice kolem národního veřejného prostoru a definuje, kdo v něm smí být viděn a mluvit. Spolu s dřívějšími zákony tvoří narativní architekturu, v níž je queer identita rámována nejen jako deviantní, ale také jako neslučitelná s maďarskou identitou a bezpečností národa. Queer identita je nejen vymazána z veřejného prostoru, ale také redukována na kulturní kontaminant – kódován jako nevhodný, ohrožující nebo obscénní. Jedná se o jazyk eufemismu, morální paniky, symbolického násilí bez fyzických modřin.
Stát se opírá o binární opozice, aby zajistil tuto narativní strukturu: maďarské versus zahraniční, křesťanské versus liberální, morální versus deviantní. Tyto opozice nejsou jen sémantickými nástroji. Jsou to ideologické zbraně. Prostřednictvím nich stát vytyčuje hranici, na jejíž špatnou stranu staví queer osoby, zbavuje je morální hodnoty, kulturní legitimity a symbolického občanství. Queerness je vykreslována jako ideologický vpád – importovaný, cizí maďarskému kulturnímu jádru.
Othering[2] funguje tak, že redukuje lidi na karikatury, transformuje komplexní lidské životy na hrozby, podívanou, cizince nebo varovné příběhy. V současném maďarském diskurzu být queer neznamená jen být jiný, ale být špatný – nepřirozený, nebezpečný, kontaminující.
Prostřednictvím této binární logiky jsou LGBTQ+ lidé stavěni do pozice všeho, čím Maďarsko nemá být. Stát tak páchá symbolické násilí: subtilnější, ale hluboce škodlivou formu újmy, která nepůsobí fyzickou silou, ale kulturním vyloučením. Odebírá uznání, legitimitu a sounáležitost – legálně, veřejně a opakovaně vykresluje queer existenci jako morální hrozbu. Od té doby, co bylo zrušeno právo na změnu pohlaví v právních dokumentech, je pro mnoho trans Maďarů i pouhá existence na veřejnosti aktem vzdoru – viditelnost sama o sobě se stává rizikem i odporem.
Když stát rozhodne, že queer není jen mimo normu, ale proti národu, povoluje více než jen vyloučení. Podezření, nenávist, dokonce i fyzické násilí jsou také sankcionovány. Pride je zakázán ne kvůli tomu, co je, ale kvůli tomu, co představuje: neomluvitelné nárokování si prostoru, radosti, důstojnosti a sounáležitosti. A pro vládu, která investuje do čistoty – národa, hodnot, těl – je to neúnosné.
Stát nemusí práva výslovně popírat – stačí, když queerovost legislativně vyloučí z veřejného života, z viditelnosti. Pride pochod se stává „morálním rizikem“. Dětská kniha se dvěma tatínky se stává kontrabandem. Vymazání se stává politikou. Skrytí se stává zákonem.
Regionální homofobie
Maďarsko není výjimkou. V celé střední a východní Evropě se podobné taktiky ujímají. Ačkoli jsou přizpůsobeny místním politickým realitám, všechny se řídí stejným ideologickým plánem.
V Polsku učinila strana Právo a spravedlnost (PiS) z práv LGBTQ+ obětního beránka ve své kulturní válce, přičemž obce se prohlásily za „zóny bez LGBT“ a vládní úředníci popsali queer jako cizí ideologii ohrožující polskou rodinu. Za vlády PiS byly akce Pride v Polsku pravidelně blokovány nebo násilně napadány a queer aktivisté byli vystaveni sledování a obtěžování. Ačkoli PiS byla na konci roku 2023 nahrazena jako vládní strana, anti-LGTBQ+ rétorika přetrvává. Nově zvolený prezident Karol Nawrocki je konzervativec, který podporuje úzké vazby mezi vládou a katolickou církví a je tvrdým odpůrcem manželství osob stejného pohlaví.
V červnu 2020 rumunský parlament přijal zákon, který novelizuje zákon o národním vzdělávání a zakazuje činnosti zaměřené na „šíření teorií nebo názorů o genderové identitě“. Lidskoprávní organizace, akademici a studenti se proti tomuto zákonu, který fakticky zakazuje diskuse o genderové identitě ve vzdělávacích institucích, postavili a označili jej za porušení základních práv a útok na akademickou svobodu. V prosinci 2020 rumunský ústavní soud tento zákaz zrušil – ale až po měsících politické debaty, která „genderovou ideologii“ vykreslovala jako západní import narušující národní hodnoty.
Tyto příklady nejsou identické, ale mají společné rysy. Odrážejí širší regionální strategii: využívání queer identity jako symbolického nepřítele, zástupce všeho cizího, destabilizujícího a morálně podezřelého. Jedná se o strategii zakořeněnou v odlišování, legitimizovanou jazykem suverenity, rodiny a ochrany dětí a prováděnou prostřednictvím právních omezení, cenzury a kulturního hanobení.
Je zřejmé, že to, co se děje v Maďarsku, není ojedinělý případ. Je to spíše součást pomalého, ale neustálého regionálního přeskupování – ústupu nejen práv, ale i samotného uznání; uznání nejen důstojnosti nebo občanství, ale i lidskosti. Když je queer vnímána nejen jako cizí, ale jako aktivní hrozba – pro národ, kulturní identitu, rodinné hodnoty, blaho dětí – vytváří to živnou půdu pro další újmu. To, co začíná vymazáním viditelnosti, se může rychle stát povolením k porušování tělesné integrity. Symbolické vyloučení usnadňuje ospravedlnění fyzického násilí.
V roce 2022 byli dva queer lidé zavražděni před gay barem v Bratislavě na Slovensku. Vláda násilí odsoudila – ale mnoho z týchž úředníků se předtím podílelo na anti LGBTQ+ rétorice, která k němu přispěla. Symbolické násilí není nikdy jen symbolické. To, co začíná vymazáním viditelnosti, se rychle stává ospravedlněním pro porušování práv v reálném světě. A to, co je zakázáno ve veřejném prostoru, může být časem vyhnáno ze života samotného.
Pro mnoho queer osob v regionu toto klima nejen ohrožuje jejich práva – narušuje také jejich pocit bezpečí, důstojnosti a budoucnosti. Co to znamená dospět pod vládou, která popírá vaši existenci? Mít své tělo politizované, ještě než znáte jeho jméno?
Znamená to prožít dospívání s hanbou vepsanou do vašeho občanství. Znamená to brzy se naučit, že touha, která není v souladu se státem, z vás může udělat zločince, ještě než jste vůbec někoho políbili.
Symbolický odpor
I přes snahy o vymazání však odpor stále promlouvá. Organizátoři LGBTQ+ v Maďarsku reagovali na komunikační a legislativní akty násilí ze strany státu svými vlastními symboly. Téma budapešťského Pride 2025, We are (home) (Jsme (doma)), potvrzuje to, co vláda popírá: že queer lidé nejsou outsidery, ale občany, kteří jsou součástí maďarského života. Pride oživuje revoluční slogan Éljen a magyar szabadság! („Ať žije maďarská svoboda!“) a přebírá nacionalismus od krajní pravice, spojující queer odpor s jazykem národní hrdosti.
Tato gesta se mohou jevit jako symbolická – ale když je samotná viditelnost kriminalizována, symbolika se stává přežitím. To, co se stát snaží umlčet, Pride prohlašuje v jazyce národa: existujeme a patříme sem.
Symbolický odpor budapešťského Pride není nic nového. Jako jedno z nejstarších hnutí Pride ve střední Evropě si jeho organizátoři již dlouho uvědomují, že viditelnost nikdy není neutrální. V zemi, kde je queer legislativně zakázán ve školách a knihkupectvích, se účast – s vlajkami, slogany, navzájem – stává radikálním aktem přítomnosti. Tváří v tvář rostoucímu autoritářství se i radost stává politickým aktem. Online kampaně, mezinárodní solidární příspěvky a queer projekty vzájemné pomoci nyní tvoří decentralizovanou síť odporu, kterou se stát snaží potlačit.
To, co se děje v Maďarsku a dalších zemích střední a východní Evropy, je koncentrovanou verzí toho, co vře v celé řadě zemí po celém světě. Od zákazu výuky na Floridě po ruské zákony proti LGBTQ+ komunitě – scénář, který Maďarsko následuje, již není lokální, ale globální a je kopírován. Kriminalizace viditelnosti, rétorické přetváření queer identity v deviaci, pomalý přechod od symbolického vyloučení k institucionálnímu vymazání – to nejsou izolované kroky, ale nacvičené strategie. Vzor.
A přesto queer odpor přetrvává. V roce 2025 reagoval Budapest Pride nikoli konfrontací, ale symbolickým jiu-jitsu: obrátil nacionalistickou image vlády proti ní samotné a přivlastnil si vlajku, historii a jazyk svobody.
V mnoha západních zemích je genderová diverzita selektivně přijímána jako branding, marketingová strategie nebo firemní výkon. V Maďarsku však diverzita není špatně řízena, ale aktivně rozebírána. Stát neklopýtá na své cestě k vytvoření spravedlivější společnosti. Rozhodl se ustoupit.
Přesto, navzdory cenzuře, sledování a mlčení, maďarská LGBTQ+ komunita nadále existuje, klade odpor a přetváří význam sounáležitosti. Jejich protest není pouze politický – je to komunikační akt a symbolický odpor. Odmítnutí zmizet a být vymazáni: prohlášení o existenci přítomnosti.
Nakonec viditelnost není jen právem. Je to bojiště.
Jsme (doma). Jsme stále tady. A neodejdeme.
Mici Kornis je maďarská aktivistka žijící v Dánsku, která v současné době studuje magisterský obor Média a komunikace na Roskilde University. Ve své práci se zabývá feministickým a genderovým diskurzem v médiích, se zaměřením na průniky politiky, reprezentace a moci. Když zrovna není pohroužena do teorie nebo feministického hněvu, najdete ji na kampusu, kde podává studené pivo a vřelé názory.
Článek vyšel na serveru Eurozine 20. června 2025. Překlad a krácení textu redakce Přítomnosti.
[1] Symbolické násilí, pojem vyvinutý Pierrem Bourdieuem a rozvinutý vědci jako John B. Thompson, odkazuje na subtilní, často neviditelné mechanismy, kterými je moc uplatňována prostřednictvím jazyka, médií a kulturních norem. Viz: J.B. Thompson, The Media and Modernity, Stanford University Press 1995.
[2] Stuart Hall definuje „odlišování“ jako reprezentační praxi zakořeněnou ve stereotypech, morální panice a vytváření binárních opozic, jako je normální/deviantní nebo národní/cizí. Tyto binární opozice slouží k udržení dominantních hierarchií. Viz: Stuart Hall, „The Spectacle of the ‘Other,’“ in Representation: Cultural Representations and Signifying Practices, Sage 2003.
publikováno: 30. 6. 2025
