Stíny totality na lidském osudu

Slovensko-rakouské filmařce Alexandře Makarové nabídly námět pro film nevšední osudy vlastní rodiny. Její babička po sovětské okupaci Československa emigrovala do Rakouska, kde žila v nesnadných podmínkách. Snímek s názvem Perla, k němuž Makarová napsala scénář a také jej režírovala, však není běžný „emigrantský“ příběh, autorce šlo daleko víc o vnitřní svět hlavní hrdinky než o problémy života v cizině.

Protagonistka filmu, mladá malířka Perla, utíká jako těhotná s partnerem po srpnové okupaci 1968 do Rakouska. Okolností jsou dramatické, zatímco jí se podaří přejít hranici, partnera zatkli. V emigraci nemá s malou dcerkou snadný život, ale postupně si vybuduje slušnou existenci, prosazuje se v umění, vychovává dcerku, nadanou klavíristku, a zamiluje se do sympatického Rakušana Josefa.

Těžištěm děje je počátek osmdesátých let, kdy – pro stabilizující se rodinu v nejnevhodnější době – se Perle ozve ze Slovenska někdejší přítel Andrej. Právě ho pustili z kriminálu a chce vidět dceru. Perla mu to svým způsobem dluží, vždyť seděl ve vězení vlastně i za ni. V této chvíli začíná trýznivý vnitřní boj mladé ženy. Nejprve váhá, pak se rozhodne s falešným pasem odjet na pár dní na Slovensko. Dcerku i Josefa bere s sebou. Ale bude to opravdu jen tajná návštěva?

Sledujeme subjektivní pocity a někdy nepříliš pochopitelné počiny mladé ženy. Stále pociťuje vazby k rodní zemi, možná i k Andrejovi, navíc oba „její“ muži na ni tlačí, každý svým způsobem. Autorka s výraznou hereckou oporou představitelky Perly Rebeky Polákové dokázala přesvědčivě vyjádřit pocity a nesnadné rozhodování, zejména pak niterné váhání hlavní hrdinky, která si není zcela jista, co vlastně doopravdy chce. Na jedné straně ji tíží závaží, jež ji připoutává k domovu: nepřetrhané vazby k rodné zemi, vzpomínky a svým způsobem nevyřízené účty – například skutečnost, že rozhodnutí opustit Československo vůbec nesdělila rodičům, a způsobila jim tím trauma na zbytek života. Ve hře je i nevypořádaný vztah k Andrejovi a jeho nemoc. Na druhé, stejně závažné straně je budoucnost dcerky, naděje na uměleckou kariéru a nová láska. K druhé straně rozhodovací bariéry je třeba přičíst i nevlídné přijetí v rodné obci…

Makarová obratně staví do cesty váhání výrazné kulisy osmdesátek: šedivé ulice s frontou na nedostatkové zboží, omšelé domky a náves rodné vsi, agitační výzdobu, charakteristický „socialistický“ automat – nevlídnou vývařovnu, jakou dnes už nepotkáme. Občas to ale s ilustrativními náznaky normalizace trochu přežene; třeba ve foyer luxusního hotelu v té době těžko visely na zdi podobizny komunistických lídrů, v automatech bývala poněkud jiná atmosféra atd. Také některé dějové peripetie vyznívají místy ne zcela pravděpodobně. Například riskantní rozhodnutí protagonistky, která znamenají nebezpečí pro ni i dítě, a koneckonců pro celou novou rodinu. Stejně tak příliš dlouhé váhání.

Příběhu to však celkově příliš neubírá na opravdovosti a původnosti, jež stojí za ocenění, ani na poctivosti citové investice. Vedle výtečné Rebeky Polákové k tomu přispívá i mužská část hereckého týmu: Simon Schwarz (Josef) a Noël Czuczor (Andrej), a hlavně mladičká nadaná Carmen Diego jako Julie, desetiletá dcera Perly.

Autorka pro svůj filmový příběh čerpala z historie své rodiny. V souvislosti s premiérou filmu, uvedeném mj. na filmovém festivalu v Karlových Varech, sdělila i další neveselé rodinné události: Její předkové uprchli před bolševiky z Ruska, avšak po skončení druhé světové války, kdy naši republiku obsadila sovětská armáda, odvlekli Sověti jejího pradědečka na Sibiř. Podobně, jako to udělali s řadou někdejších ruských emigrantů, kteří našli útočiště v Československu.

Komunistický režim tak opakovaně zasáhl do osudů (nejen) této rodiny svou ničivou silou, mimo jiné i ve variantě sovětského násilí. Stejně jako v mnoha zemích střední a východní Evropy. Také proto je nejvýš žádoucí, aby se dějiny neopakovaly.