„V socialistické společnosti má umělec jen dvě možnosti: neprovokovat, jen zpívat a pak dostávat ceny, nebo provokovat a pak nezpívat doma ani v zahraničí a nedostávat ceny,“ poučuje soudruh náměstek mladého popového zpěváka, který v interview pro zahraniční noviny pronesl neopatrnou větu. Nebyla ani tak moc protirežimní, jen naivně prostořeká. Zpěvák je právě na vrcholu slávy, a to právem, protože má krásný, nezaměnitelný hlas, dobře vypadá a umí se na pódiu pohybovat. Vítězí u publika i v nahrávacích studiích, suverénně ovládá televizní obrazovku, získává pozornost zahraničních agentur. Také však vzbuzuje aktivní zájem normalizačního režimu, který se snaží využít, či spíše zneužít jeho popularity pro své cíle. Například z něj učiní v roce 1977 jednoho z mluvčích Anticharty.
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 11. 8. 2025
