Jak řecký stát a byznys ničí Papouru – dědictví Evropy

Jeden z mnoha protestů místních obyvatel i odborníků | Foto z facebookové skupiny Save Papoura.

Radar místo ojedinělé památky

V těchto měsících probíhá na Krétě dramatický souboj mezi místními obyvateli a ochránci kulturního dědictví na jedné straně a řeckým státem na straně druhé. Jde o osud jedinečného archeologického nálezu na pahorku Papoura v oblasti Pediada na střední Krétě. Právě zde byly nedávno odkryty pozůstatky monumentální kruhové stavby z doby bronzové – nálezu, který odborníci označují za jeden z nejvýznamnějších za poslední desítky let v celém Středomoří, ne-li na světě. Paradoxně na témže místě má ale vyrůst moderní radarové stanoviště pro nové letiště v nedalekém Kastelli. Mnozí experti namítají, že radar by mohl být umístěn jinde v okolí a není nutné jej stavět právě na základech čtyři tisíce let staré památky evropské civilizace. Spor o Papouru tak symbolicky staví proti sobě hodnoty kulturního dědictví a tlaky developerského „pokroku“.

Minojský monument ukrytý v horách

Papoura (řecky Παπούρα) je vrch zvedající se asi 500 metrů nad mořem v regionu Pediada, severozápadně od města Kastelli. I přes intenzivní archeologické aktivity po celém ostrově tato nenápadná poloha ukrývala na svém vrcholu pozoruhodné tajemství – při přípravných zemních pracích pro stavbu nového mezinárodního letiště v Kastelli zde archeologové v roce 2023 narazili na mohutnou kamennou konstrukci kruhového půdorysu. Místní vždy věděli, že vrch je výjimečný – na jeho povrchu byly patrné stavební útvary a s místem se pojí řada legend. V kolektivní paměti hraje důležitou roli.

Výzkum zahájený v červnu 2024 odhalil monumentální kamennou stavbu o průměru zhruba 50 metrů sestávající z několika soustředných kruhů. V jejím okolí jsou patrné i další struktury, které však dosud zůstávají mimo dosah archeologického zásahu. Navzdory tomu zde už nyní probíhají stavební práce – včetně odstřelování částí hory dynamitem. Tyto zásahy mají mimo jiné přímý dopad na přírodní bohatství lokality i její citlivý ekosystém. Mimořádnou stavbu, jejíž účel je předmětem bádání a různých hypotéz, tvoří osm prstencových zdí vrstvených nad sebou v různých výškových úrovních. Ty vytvářejí komplikovaný labyrint chodeb a malých prostor. Uprostřed se nachází centrální kruhová stavba s křížem orientovaným podle světových stran (dnes pojmenovaná jako tzv. zóna A) o průměru 15 metrů, rozdělená kamennou zdí do čtyř kvadrantů. Tuto část obklopuje další prstencová struktura (zóna B) široká necelých sedm metrů. Úzké průchody propojují jednotlivé části komplexu a byly odkryty pravděpodobně dva hlavní vstupy – na jihozápadní a severozápadní straně.

Podle předběžných zjištění pochází stavba z období kolem roku 1900 př. n. l., tedy z počátků protopalácového období minojské Kréty. Hlavní fáze využívání areálu spadá zřejmě do let 1900–1700 př. n. l., přičemž v mladších vrstvách byly nalezeny i zlomky keramiky z novopalácového období (po roce 1700 př. n. l.). Nálezy velkého množství zvířecích kostí v okolních sedimentech naznačují, že Papoura zřejmě nesloužila jako místo běžného osídlení. Spíše plnila specifickou, možná obřadní funkci – mohlo jít o prostor pro periodické rituály, spojené s hostinami, obětinami a společnou konzumací masa a vína. Přesný účel ovšem zůstává zatím otevřenou vědeckou otázkou a bude předmětem dalšího zkoumání. Jisté je, že nic podobného dosud na Krétě ani v egejské archeologii či jinde na světě objeveno nebylo. Už samotné rozměry a komplexnost stavby svědčí o nebývalých schopnostech stavitelů a existenci silné kolektivní organizace, která dokázala takový projekt naplánovat a provést.

Hora Papoura však není výjimečná jen archeologickým nálezem. Je součástí širšího přírodního celku, který nese hluboký kulturní a duchovní význam. V jejím masivu se nachází mimo jiné jeskyně, dnes nazývaná jeskyní Pána Krista, která hraje v místní tradici silnou náboženskou roli. V jeskyni se po staletí konaly bohoslužby a další ceremonie, je také spojena s legendami a pamětí komunity. Papoura tak není pouze archeologickým nalezištěm, ale i živou krajinou, kde se po tisíciletí prolíná každodennost, víra a historie.

Odborníci se proto zdráhají Papouru a zejména záhadnou stavbu na jejím vrcholu k čemukoli přirovnat – jde o zcela jedinečný nález, jenž může přepsat dosavadní učebnice o počátcích palácové Kréty. Někteří archeologové upozorňují na téměř labyrintový ráz půdorysu, což na Krétě samozřejmě evokuje pověstný mýtus o minotaurovi a Labyrintu krále Mínóa. Objevily se i spekulace o možném astronomickém významu – kupříkladu profesor Xenofon Moussas z Athén navrhl, že osm soustředných kruhů by mohlo symbolizovat sedm tehdy známých nebeských těles a centrální osu, přičemž orientace vstupů by ukazovala určitý důležitý datum zemědělského kalendáře. Ať už tyto odvážné interpretace obstojí či nikoli, Papoura bezpochyby rozšíří náš obraz o minojské civilizaci a časem může doplnit mozaiku poznání vedle tak slavných lokalit, jakými jsou paláce Knóssos, Faistos či Malia. Minojská palácová centra byla ostatně právě letos (2025) zapsána na seznam světového dědictví UNESCO jako doklad vyspělé civilizace – první státní a literární civilizace Evropy. Papoura, byť odlišného charakteru, by mohla tento příběh dobře doplnit a obohatit. Právě proto odborníci volají po důkladném vědeckém prozkoumání a zachování lokality. Rozhodně odmítají krátkodobý záchranný výzkum. Standardním postupem by mělo být postupné, promyšlené publikování vykopávek, zevrubná analýza a otevřená odborná diskuse ještě před rozhodováním o jakékoli další stavební činnosti.

Radar uprostřed archeologického naleziště?

Smysluplný vývoj situace však narazil na tvrdou realitu velkého stavebního projektu – nového mezinárodního letiště, které na Krétě nedaleko roste. Načasování nálezu bohužel koliduje s tlakem na rychlé dokončení letiště Kastelli podle plánu, a tedy i s výstavbou letištní infrastruktury. Papoura se ocitla přímo v trase techniků – pro zajištění leteckého provozu je potřeba vybudovat moderní radarové stanoviště, přičemž projektanti jej již dříve vytipovali právě na vrch Papoura, ve strategické vyvýšené poloze. Jakmile archeologové odkryli pradávnou stavbu, bylo zřejmé, že záměr s radarem narazí na zásadní překážku. Zprvu to vypadalo, že stát vezme kulturní hodnotu místa v potaz. V červnu 2024 ministryně kultury Lina Mendoni osobně navštívila vykopávky na Papouře a označila objev za „jedinečný nález mimořádného významu“. Ministerstvo kultury tehdy ujišťovalo, že stavba letiště sice bude pokračovat, ale zároveň „nález musí být ochráněn“, což „znamená hledání jiného vhodného místa pro umístění radaru“. Dohodlo se, že Úřad civilního letectví neprodleně vypracuje novou studii umístění radaru mimo Papouru.

O rok později však nastal překvapivý obrat. Ministerstvo kultury i ministerstvo infrastruktury a dopravy náhle oznámily, že radar se přece jen postaví na Papouře – a to v bezprostřední blízkosti odkryté památky, pouhých cca 30 metrů od jejích okrajů. Nová projektová dokumentace evidentně našla způsob, jak radarové věže a technické objekty vměstnat přímo vedle archeologického areálu. Ministryně Mendoni tento krok při návštěvě Kréty v červnu 2025 obhajovala slovy, která mnohé šokovala: „Jenom Řecko si může dovolit mít moderní radar na místě, kde před tisíciletími stála obdobná stavba,“ prohlásila. Dodala zároveň, že výzkum nálezu sice musí probíhat a památka má být správně prezentována, ale že projekt radarové stanice nijak výrazně nezdrží. Vzápětí avizovala, že během několika týdnů půjde záměr oficiálně k posouzení Centrální archeologické radě (Kentrikó Archaiologikó Symvoúlio, KAS), což je nejvyšší odborný poradní orgán pro památky v Řecku. V praxi však ministryně už předem veřejně deklarovala výsledek, jako by rozhodnutí KAS bylo jen formalitou.

Bezprecedentní ohrožení památky

Ohlášený návrat k původnímu plánu – umístit radar i přes archeologický nález na Papouře – vyvolal šok v místní i odborné komunitách. Vždyť situace, kdy by moderní masivní konstrukce s technologií civilního – a potenciálně i vojenského – radaru měla stát doslova pár kroků od starověké památky, je v řeckém kontextu bezprecedentní. V době zveřejnění tohoto rozhodnutí probíhala na Krétě výroční archeologická konference Archeologické dialogy, kde dva přední krétští archeologové Antonis Vasilakis a Manolis Klontzas pořádali sekci na téma Antropocén a archeologická krajina. Tato část konference se přeměnila v organizační pole dalšího odporu proti stavbě radaru. Zásadní bylo rozhodnutí propojit odbornou veřejnost s místní komunitou. Také řada řeckých médií reagovala na rozhodnutí postavit radar vedle nálezu ostrou kritikou – mluvilo se o tom, že úřady připravují pohřbít významný archeologický objev na vrchu Papoura, jen aby vyhověly výstavbě letiště. Sdružení řeckých archeologů varovalo, že pokud se záměr realizuje, půjde o hrubé porušení památkového zákona a památce hrozí přímé i nepřímé poškození. Profesní organizace archeologů ve svém stanovisku zdůraznila, že umístění radaru by znemožnilo zachovat Papouru pro veřejnost jako přístupnou archeologickou lokalitu – celý prostor by se stal vojenským a bezpečnostním pásmem, kam návštěvníci nebudou moci. Navíc stavební práce spojené s radarem, zahrnující mimo jiné terénní úpravy a trhací práce v skále, mohou vážně poškodit stabilitu samotného monumentu, jehož výzkum dosud ani nebyl ukončen. O tragických dopadech na krajinu ani nemluvě.

Také region Pediada je přitom znám jako území nesmírně bohaté na archeologické památky, pročež by mělo platit pravidlo, že jakékoli velké projekty tu smějí začít až po důkladném archeologickém průzkumu. Místo toho výstavba letiště v uplynulých letech probíhala velmi rychlým tempem a nyní hrozí, že radar vyroste dříve, než vědci stihnou Papouru pořádně prozkoumat. „Radar pár metrů od památky není pokrok, ale vandalismus posvěcený úřady,“ napsal trefně krétský novinář Kostas Raptis. Podle něj rozhodnutí povolit radar na Papouře „řeže chladným železem do křehké kůže historie“ a úředníci z athénských kanceláří jej učinili „hluší k volání místních“. V této souvislosti padají i obvinění z korupce a nátlaku – například že členové archeologické rady KAS, kteří projekt odsouhlasili, popřeli své poslání chránit památky pod politickým tlakem.

Místo radaru respekt k dějinám. Veřejnost brání Papouru

Během června 2025 začaly na Krétě protestní akce. Řečtí archeologové uspořádali demonstrace v Heraklionu a před budovou ministerstva kultury v Athénách, kde s transparenty a prohlášeními požadovali upuštění od záměru poškodit Papouru. Do protestů se aktivně zapojila také místní komunita v okolí Kastelli. Obyvatelé obce Minoa Pediada uspořádali veřejné shromáždění, z nějž vzešlo jednomyslně přijaté prohlášení, které žádá ochránit a zachovat celou horu Papoura jako jednolitou kulturní krajinu, odmítnout jakoukoli instalaci radaru a neprodleně úředně prohlásit Papouru za archeologické území. Následovalo sepsání petice (dosud je otevřená k podpisu), kterou během krátké doby podepsaly tisíce lidí v Řecku i zahraničí. Na podporu záchrany kulturního dědictví vznikl Občanský výbor na ochranu Papoury, sdružující místní obyvatele i vědce – archeology, architekty, ekology, právníky a další experty. Spojuje je společné přesvědčení, že monumentální celek Papoury a jeho historická i přírodní hodnota musí být zachráněny pro budoucnost. „Proměna Papoury na pouhé staveniště a lokalitu pro technologie by znamenala proměnit prostor života, kultury a paměti ve výkladní skříň inertní hmoty, zisku a geopolitické kontroly,“ varuje prohlášení výboru. Místní upozorňují, že jejich kraj není pustina k volné exploataci, jak si možná investoři – včetně vlastníků mimo zemi – představují, ale živá země se silnou kulturní identitou a tradicí, kterou nehodlají obětovat. Lidé již na odpor mimo jiné vytvořili i symbolický lidský kruh přímo kolem monumentu, bránili jej svými těly, když selhaly jiné možnosti.

„Papoura není ,překážka‘, ale naopak příležitost ukázat náš kraj a historii. Koneckonců země podepsala mezinárodní úmluvy na ochranu takových památek a případná koexistence radaru a památky by byla naprostým porušením zákonů,“ říká architektka Konstantina Bouboulaki z kulturního spolku v Kastelli. „Ochrana tohoto místa není otázkou osobní citlivosti mocných – je to jejich zásadní povinnost. Rozvoj přece nemůže jít ruku v ruce s ničením,“ dodává.

Rovněž místní samospráva se postavila na stranu protestujících. Starosta obce Minoa Pediada Vasilis Kegeroglou ostře zkritizoval rozhodnutí centrálních úřadů: „Umístění radaru pár metrů od monumentu není nic menšího než degradace našeho kulturního dědictví,“ prohlásil. Obecní rada hlasovala jednomyslně proti radaru na Papouře a vyzvala členy KAS, aby odložili rozhodnutí do doby, než si místo osobně prohlédnou. To se bohužel nestalo – athénská rada KAS projekt posvětila bez návštěvy lokality, což starosta glosoval: „Udělali to, jen aby nemuseli mít špatné svědomí při hlasování,“ a označil postoj rady za „neobhajitelné vědecky i historicky“. Starosta zároveň upozornil, že existuje více vhodných vrcholků v okolí, kde by radar mohl stát – úřady však z nepochopitelných důvodů tyto alternativy náležitě neprověřily. S tím souhlasí řada nezávislých expertů, kteří poukazují, že technické důvody pro trvání na Papouře nejsou přesvědčivé.

Česká stopa na Krétě – manželé Klontzasovi

Do boje za Papouru se zapojili také česko-řečtí manželé Věra Klontza-Jaklová a Manolis Klontzas, archeologové dlouhodobě působící střídavě na Krétě a v Brně. Věra Klontza-Jaklová vede oddělení klasické archeologie na Ústavu archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity a specializuje se mimo jiné na archeologii Kréty – jako uznání svých výzkumů získala stipendium prestižního výzkumného centra Dumbarton Oaks při Harvardově univerzitě. Její manžel Manolis Klontzas, ředitel Institutu Kulturně-přírodního dědictví, rodák z Kréty, se badatelsky věnuje krétské archeologii, archeologii krajiny, dopadům antropocénu na krajinu a památky, a také otázkám tzv. metabolismu systémů – tedy vztahům mezi lidskou civilizací a přírodním prostředím v dlouhodobé perspektivě. Oba vědci tak propojují české a řecké prostředí a intenzivně se zasazují o ochranu kulturního i přírodního dědictví. Za své aktivity na poli ochrany památek a historické krajiny na Krétě společně s aktivisty z Ierapetry se stali držiteli ocenění Heritage Award 2021 Evropské archeologické asociace. Případ Papoury pro ně představuje modelový příklad, kdy se archeologie a ekologie střetávají s agresivním rozvojovým tlakem. Klontzasovi vysvětlují: „V současné antropocénní době se historicky poprvé přírodní a historický čas synchronizují. Tlaky na život a na různé ontologie – ze kterých se náš svět skládá a jsou multiplicitně kontextuálně propojené – jsou ohromné. K památkovým komplexům jako je Papoura je nutné přistupovat interdisciplinárně. Zde je katalytická role nejenom historických věd a věd o památkové péči, ale v nemenší míře rovněž muzeologie, která je jedinou vědou, jež zkoumá vývoj specifického vztahu společnosti ke skutečnosti, k realitě.“ A dodávají: „Kromě válek, které hoří na různých místech světa, kromě nejrůznějších psychosomatických a psychosociálních problémů, se musíme postavit čelem ke katastrofám, které způsobuje naše současná ,kultura‘ ekosystému, v historických krajinách a na památkách. I to je jeden z nejvýraznějších projevů smrtícího násilí současné ,kultury‘. V tomto kontextu se archeologie, vědy o památkách, muzeologie a občanská věda stávají strategickými vědeckými disciplínami.“ Oba jsou členové užšího vedení různých světových organizací zaměřujících se na ochranu památek, krajiny a biodiverzity. Jejich texty kolují v mezinárodním i řeckém tisku.

Manželé Klontzasovi patří k těm, kdo pomáhají informovat zahraniční veřejnost o kauze Papoury. Podíleli se na sepsání výzvy mezinárodní organizace Our World Heritage, která apeluje na mezinárodní solidaritu při ochraně této lokality. Připomínají, že Řecko je kolébkou evropské civilizace. Na Krétě vzkvétala minojská civilizace – jedna z kolébek evropské kultury, kde se podle některých teorií mohly objevovat zárodky horizontálnějších forem soužití a rozhodování. Na rozdíl od athénské demokracie, která byla vyhrazena jen části obyvatel, mohly krétské modely spoléhající na kolektivní paměť, rituály a sdílený prostor utvářet jiný vztah k moci i krajině. O to palčivější podle Manolise a Věry Klontzasových je, když jsou dnes v „kolébce demokracie“ hlasy místních komunit a odborníků ignorovány při rozhodování o společném dědictví. Chceme-li na světě skutečně udržitelný rozvoj – takový, který respektuje budoucnost lidí i planety – musí v něm mít kultura své pevné místo. I podle UNESCO je právě kultura jednou z jeho nezbytných složek. Evropská unie ostatně ve svých základních smlouvách ukládá členským státům péči o společné kulturní dědictví. Na papíře tedy Řecko i Evropa deklarují ochranu památek jako prioritu – nyní jde o to, zda se těmito závazky budou řídit i ve skutečnosti.

Zákony a zákopy: jak to dopadlo?

Z právního hlediska mají ochránci Papoury v ruce silné argumenty. Článek 24 řecké ústavy výslovně stanovuje, že péče o kulturní památky a přírodní prostředí je povinností státu a právem každého občana. Památkový zákon č. 4858/2021 (navazující na starší zákon 3028/2002) zase nařizuje, že archeologický průzkum a vyhodnocení musí předcházet schválení jakéhokoli projektu – a teprve pokud se neprokáže nepřekonatelná překážka v podobě nálezu, smí se stavba povolit. V případě Papoury to však vypadá, že stát tento postup obrátil naruby – rozhodnutí o radaru bylo oznámeno ještě před řádným ukončením výzkumu a před projednáním v KAS, což podle odpůrců projektu zcela podkopává smysl památkové péče a princip prevence zakotvený v zákoně. Centrální archeologická rada KAS, jež by měla vystupovat jako nezávislý garant ochrany památek, se v očích mnohých zdiskreditovala – její členové jsou jmenováni ministryní kultury, a rada tak v tomto případě spíše kryla rozhodnutí vlády než hájila odborné stanovisko.

Dne 9. července 2025 skutečně KAS dala formálně projektu radaru zelenou – radar na Papouře byl drtivou většinou členů rady schválen. Úřední štempl tak byl hotov, navzdory petici s tisíci podpisy a varování archeologů, že se kope tam, kde by měly promlouvat k dnešku dějiny. Rozhodnutí KAS padlo navzdory hlasitým protestům – přímo v den jeho zasedání protestovali archeologové jak před ministerstvem kultury v Aténách, tak na centrálním náměstí Lvů v krétském Heraklionu. Následující týdny však ukázaly, že vzdát se nikdo nehodlá. Regionální zastupitelstvo Kréty přijalo usnesení vyzývající k ochraně Papoury a zákazu radaru u památky. Sdružení řeckých archeologů vydalo prohlášení, že projekt musí hledat jiné místo a že ústava, zákon ani svědomí nedovolují handlovat s ochranou našeho dědictví. Starosta Kegeroglou oznámil, že obec Minoa Pediada je připravena bránit Papouru všemi právními cestami a že hodlá případ dostat i před mezinárodní instituce. Zmiňována je možnost odvolání k řeckým soudům a zároveň apel do zahraničí – vždyť nové letiště je projektem se zahraniční účastí a i investoři musí vnímat reputační riziko, pokud by byl kvůli nim zničen nenahraditelný kulturní poklad. V neposlední řadě získala Papoura pozornost světové archeologické obce – například dokonce i Čínská archeologická společnost nominovala nález Papoury na zvláštní mezinárodní ocenění. V sázce je skutečně hodně, ztratit Papouru by znamenalo ztratit „kapitolu lidského příběhu, která nikde jinde neexistuje“, varoval starosta Kegeroglou. Dne 1. srpna 2025 potvrdilo ministerstvo kultury rozhodnutí KAS.

Co bude dál? Letiště v Kastelli má být podle plánů uvedeno do provozu v roce 2027, nicméně samotná stavba údajně nabrala zpoždění i z jiných důvodů. Existuje tak prostor přehodnotit umístění radaru, pokud by byla vůle. Ochránci Papoury doufají, že rozruch okolo kauzy donutí odpovědné orgány hledat přijatelný kompromis – ideálně přesun radaru na jiný kopec, což by umožnilo dokončit archeologický výzkum a časem snad zpřístupnit vzácný nález veřejnosti jako in situ muzeum pod širým nebem. Papoura by se mohla zařadit mezi významné kulturní destinace Kréty, ostrova proslulého svým historickým dědictvím. To ostatně uznává i sám starosta – nové letiště může regionu pomoci, pokud se zároveň zachová to, co činí oblast jedinečnou – její kulturní a přírodní bohatství. Zatím však přetrvává dojem, že se Řecko žene za rozvojem na úkor vlastních kořenů. Jeden rozhořčený nápis na plakátu protestujících v Heraklionu to shrnul slovy: „Jaký má smysl budovat letiště pro turisty, když přijdeme o to, proč sem vůbec jezdí?“

Papoura tak nyní čeká na svou naději – a s ní i mnozí lidé, kterým leží na srdci odkaz kolébky evropské civilizace. Tento odkaz není luxusem ani přítěží rozvoje, ale neoddělitelnou součástí naší identity i budoucnosti. Souboj o Papouru zdaleka není jen místní krétskou epizodou – v symbolické rovině odráží otázku, jak si ceníme svého dědictví tváří v tvář ekonomickým a mocenským zájmům. Budoucnost Papoury zatím visí ve vzduchu. Pro ty, kterým nejsou lhostejné zájmy lidstva jako celku, tedy i kulturní dědictví a péče o krajinu, je jisté jediné: příběh tohoto výjimečného místa by měl pokračovat – ne skončit pod betonem a kovem radarové věže. Na závěr přidejme slova archeoložky a právničky, členky Občanského výboru na ochranu Papoury Despoiny Markaki: „Jsme vděční za mediální pozornost a solidaritu. Případ hory Papoura vypovídá o sdílených hodnotách ochrany kultury a krajiny – nejen v Řecku, ale v celé Evropě.“

Autorka působí jako členka Rady vlády pro paměťovou agendu.

Letecký pohled na vrch Papoura, kde archeologové odkryli mimořádnou kruhovou stavbu o průměru téměř 50 metrů. V samotné lokalitě je přísný zákaz focení. | Foto z facebookové skupiny Save Papoura

Papoura vydává četné nálezy z doby bronzové – na snímku keramické střepy odkryté při archeologickém výzkumu | Foto Kostas Paschalidis

Jeden z protestů přímo na hoře Papoura | Foto Giannis Papadakis Ploumidis

Česko-řečtí archeologové Manolis Klontzas a Věra Klontza Jaklová s archeoložkou a právničkou Despoinou Markaki | Foto: Anna Stránská

Archeolog Manolis Klontzas v jeskyni Pána Krista v pohoří Papoura, kde se snoubí minojská a křesťanská kultura | Foto: Anna Stránská

Jeden z protestů přímo na hoře Papoura | Foto Giannis Papadakis Ploumidis

V pohoří Papoura se kromě archeologických nálezů nacházejí i další pozůstatky lidské činnosti. Na fotu kamenná stavba typu mantria, užívaná k chovu ovcí a koz. | Foto Konstantina Mpoumpoulaki