Ve Francii žijící český spisovatel Patrik Ouředník (*1957) má v jistém smyslu podobný osud jako jiný významný český spisovatel, Milan Kundera. Pokud se ale Kunderovo dílo autorovou smrtí v roce 2023 uzavřelo bez toho, aby se nějak viditelně vypořádal s českým prostředím uspokojivým způsobem, a zůstal vůči němu vlastně hostilním, Patrik Ouředník je v Česku jako doma a čeština je jeho výsostnou doménou. Málokdo ze současných českých spisovatelů vládne mateřským jazykem tak jako právě tento autor. Kromě jiných vynikajících případů (Šmírbuch jazyka českého, Europeana) se autor neváhá ponořit ani do velmi zdařilých až kongeniálních překladů z francouzštiny (Pantagruel). Hra, mystifikace, metaforická obraznost, téměř dokonalé použití jazyka v příběhu bořícím literární a umělecké konvence a navíc zdařilé aluze na české prostředí a zemitý jadrný vtip, to vše zdobí Ouředníkovu knihu Ad acta z roku 2006. Proč se ale vracet k devatenáct let starému dílu? Důvodů, proč se vrátit v čase k tomuto textu, je ale ve skutečnosti mnoho. Jedná se o jeden z nejkontroverznějších a zároveň v češtině nejzdařilejších autorových románů.
Hlavním hrdinou této nevelké knížky, kterou se autor vrací k depersonalizované Praze, je jazyk, a nikoliv příběh, který se ukáže jen jako záminka a je zavádějící. Ouředníkovi se podařilo zcela ve flaubertovském duchu napsat ve své podstatě román o „ničem“. Autor o svém konceptu díla sám napsal: „Co je to nic? Vakuum zaplněné jazykem ve smyslu doslovném i přeneseném. Množte se a promlouvejte. Zdání existence, kterou stojí za to vyjádřit, zdání příběhu, který stojí za to napsat, zdání souvislostí, na které stojí za to poukázat. Lidský život ve svých třech polohách: existuji (viz existence), spěji odněkud někam (viz příběh), dává to nějaký smysl (viz souvislosti). Tahle knížka by se taky mohla jmenovat Jenom aby.“ (Labyrint, č. 19 -20, 2007)
Francouzský filosof Jean Montenot píše o románu Ad acta jako o „falešné detektivce a opravdovém metafyzickém thrilleru“ a dále dodává: „Podobně jako v knihách Bohumila Hrabala, s nímž Ouředník sdílí stylistickou svěžest, je i v Ad acta zpochybněn samotný princip ukončení a svatosvatý zákon o niterné nezbytnosti literárního díla. Stejně jako u jeho předchůdce je i u Ouředníka vše především jazykovou rešerší. (…) Stejně citlivý jako Hrabal k směšnosti, obsažené v obrazu lidského života, a k nemotorným pokusům lidí nalézt v něm přijatelné oikumenum, Ouředník, na rozdíl od Hrabala, nevnímá lidské pinožení jako víceméně povzbudivý projev vitality, nevěří v hegelovský Aufhebung života skrze vyprávění.“ (Souvislosti 1/2012, převzato do druhého vydání díla ve Volvox Globator, 2016)
Jaký ovšem diametrální rozdíl oproti Milanu Kunderovi! V díle Ad acta sice s Kunderou Ouředník sdílí značně kritický pohled na české prostředí – což možná způsobilo velmi různorodé spektrum kritické recepce románu v Česku –, nicméně Ouředník oproti Kunderovi trpí o mnoho méně komplexem autora: Ouředník nepředvádí líbivé intelektuálské veletoče, nešokuje otevřenou sexualitou (možná tak jadrnými „chlapáckými“ vtipy), není líbivým a nikdy nebude líbivým pozlátkem povrchních kavárenských intelektuálních debat. Jeho těžiště totiž tkví v použití českého jazyka nejen jako prostředku, ale i cíle celého vyprávění. K takto výsostnému použití jakéhokoliv jazyka se Milan Kundera nikdy nedostal. Kundera se ani nikdy neodvážil zpochybnit samou podstatu románu: smysluplný a intelektuálně přijatelný příběh. Kundera též nikdy nepoužil literární naschvál či mystifikaci.
Již tento začátek románu: „Bylo léto, slunce se smálo, stromy bohabojně, byť marně vylučovaly kyslík, v korunách panikařili vrabci, z barokních říms padal přeschlý holubí trus, z kanálů se linul smrad.“ (str. 8)
Nebo zde: „Podivný, podivný dům, podivní nájemníci! Nazelenalá okna jako stěny akvária, za nimiž se bezcílně plouží nahozubci opatření čtyřmi končetinami a zbavení žaber Darwinovou teorií. Podivný dům, podivní nájemníci! Ochablé údy, ochablé mozky, měkkýši žijící v přítmí živočišného vývoje; tu a tam zážeh televizní obrazovky, záblesk zapalované cigarety, fosforescence ztrouchnivělých těl při koitu. Přes ulici ohavná jednopodlažní samoobsluha a jiné podivné domy.“ (str. 139)
Navíc k tomuto všemu román zdobí zdařilý kamenný až černý humor; při čtení díla se často přistihnete, jak se smějete z plných plic a na celé kolo. Není v silách tohoto skromného textu vypíchnout z díla ani nejdůležitější taková místa. Patriku Ouředníkovi není nic svaté, a to je pro českou literaturu náramně dobře. Autor závěrem románu Ad acta přece jen nenechá čtenáře na holičkách a poodhaluje mu tajemství díla (samozřejmě, jak jinak, satiricky a ironicky):
„Čtenář definitivně pochopil, že definitivně nic nepochopí: co může románu poskytnout smysluplnější závěr: smíření s osudem, smíření se svým údělem, smíření se se svou nedokonalostí. Jak prosté a jak biblické! Dělání knih žádného konce nemá a čísti mnoho jest zemdlení ducha. Ano! Rodíme se do románu, jehož smysl nám uniká, a odcházíme z románu, jemuž jsme nikdy neporozuměli. Teď, nebo nikdy! Autor prokázal se svou obvyklou dovedností, že žádný žánr mu není cizí, bezstarostně rozmnožil zápletky, navršil stylistické rejstříky, předložil čtenářům sžíravé ironické glosy a břitkou společenskou kritiku a velkoryse připojil i psychologickou drobnokresbu: Teď, nebo nikdy!“ (str. 142)
Nikdo jiný v současném literárním provozu nepřistupuje k jazyku a nepoužívá ho tak výsostně zasvěceným a komplexním způsobem, jak to činí právě Patrik Ouředník: činil tak v roce 2006, činí tak i dnes. O to větší je to umění, že se takto vynikajícím způsobem umí vyjádřit nejen v češtině, ale i ve francouzštině. Je jedním z našich největších současných spisovatelů.
Patrik Ouředník: Ad Acta. TORST. Praha, 2006.
publikováno: 11. 8. 2025
