Filmové novinky, které stojí za návštěvu kina

„Musíme je vrátit světu“

Vynálezcům kinematografu bratrům Lumièrovým patří zakladatelské místo v dějinách filmu. Před 130 lety, v roce 1895, sestrojili a představili veřejnosti svůj přenosný přístroj, který uměl natáčet, vyvolávat i promítat. Neukázali ovšem jen stroj jako takový, ale – což bylo mnohem lepší – předvedli, co dovede: promítli své první filmy. Kulturní svět je právem má za otce kinematografie, jejich krátké snímky se čas od času uvádějí v kinech i na televizních obrazovkách. Nicméně obdivný výrok slavné francouzské režisérky Agnes Vardové z roku 2016, že „lidé v Lumièrových filmech nejsou naši předkové či předchůdci, jsme to my“, může někomu připadat lehce nadnesený. Ale jen dokud v roce 2016 nebyl k vidění skvělý francouzský střihový dokument Bratři Lumièrové – Dobrodružství začíná, který přivedl zpět na scénu snímky vzniklé v tvůrčí dílně vynálezců. Ukázal, že od lidí před více než stoletím se vlastně ani moc nelišíme.

Nyní, téměř po deseti letech přichází do kin svébytné pokračování s dalšími krátkými filmečky: Bratři Lumièrové – Dobrodružství pokračuje. Autorský tým v čele s filmovým historikem Thierrym Frémauxem, ředitelem Institutu Lumière v Lyonu a uměleckým ředitelem filmového festivalu v Cannes, filmy citlivě zrestauroval a sestavil do obdivuhodně kompaktního celku. Nevidíme pouhé pásmo kratičkých záběrů o délce 50 vteřin (je jich celkem 114), ale jeden souvislý, poutavý dokumentární film o životě na přelomu 19. a 20. století.

První filmaři zachytili ruch na ulicích, dobové dopravní prostředky, lidi při práci i odpočinku, dělníky vycházející z továrních vrat, hejna cyklistů, umělce a artisty s obdivuhodnými výkony, tanec. Vidíme „konflikt“ batolat na židličkách i chlapce při tělocviku, čluny na řece či důstojně plující zaoceánskou loď, vojenskou přehlídku, pozoruhodnosti Paříže i pulzující New York, exotiku Orientu atd., atd. Zkrátka život, k němuž patřily všední i sváteční dny rodiny. Na všech záběrech je podstatný pohyb (prvním filmům se taky říkalo „pohyblivé obrázky“). Nový vynález umožnil zachycení rytmu a dynamiky pohybu v mnoha podobách, čehož Lumièrové bohatě využívali. Dá se říct, že jim šlo o pohyb především.

Unikátní a půvabné záběry by opravdu bylo škoda nechat zahálet v archivu. „Musíme je vrátit světu, jsou jeho zasutými vzpomínkami,“ bylo přesvědčení, s nímž projekt vznikal. Autorem průvodního slova je Thierry Frémaux a jeho komentář patří k dalším bonusům zvyšujícím umělecký i poznávací zážitek z dokumentu. Uvádí nezbytná fakta, zařazuje viděné do historických i uměleckých souvislostí, hodnotí a přidává zajímavé skutečnosti. Je věcný a zároveň vtipný. Dalším bonusem je hudba. Autor Gabriel Fauré byl současníkem Lumièrů, jeho komorní skladby provázející film budí dojem, jako by vznikly právě pro tento účel.

„Hledat, pochybovat, pociťovat údiv. To znamená být tvůrcem,“ říká komentář. Lumiérové takovými tvůrci určitě byli, přesvědčuje film.

Jak (do) z alkoholického oparu?

Kouzlo filmu Chlast Thomase Vinterberga už objevila česká divadla, nyní natočil filmař Rudolf Biermannn remake slavného oscarového filmu. Jako první na světě, ačkoliv o práva údajně usiloval i Hollywood a Leonardo DiCaprio. Česko-slovenský snímek Pod parou se víceméně věrně drží původního scénáře, ovšem s několika rozdíly. Kromě domácího prostředí, konkrétně jihomoravského Mikulova, jde o hlavní postavy: v našem filmu to jsou ženy, nikoliv parta mužů jako v Chlastu. Jinak je skoro všechno obdobné.

Čtyři kamarádky, středoškolské učitelky, objeví odbornou studii, v níž se tvrdí, že člověk nejlépe funguje s hladinou půl promile alkoholu v krvi. Právě ta mu totiž v organismu chybí. Učitelky se rozhodnou tvrzení ověřit osobním experimentem. Každá z žen má jinou motivaci, která je vede k alkoholové zkoušce, na experimentu se však shodnou. První výsledky jsou slibné, dámy jsou vitálnější, při vyučování kreativní, v životě akční. A alkohol jim chutná. Jenže experiment se jim vymyká z rukou, kontrola nefunguje. Co teď s tím?

Nemá smysl moc srovnávat kvalitu dánského Chlastu s domácím snímkem, jeho úrovně se prostě nedalo dosáhnout už proto, že dánský film přišel s původním skvělým autorským nápadem. Řekněme, že Pod parou je tak trochu „druhý nálev“, o poznání méně přesvědčivý, nicméně na rozdíl od jiných filmových předělávek nedopadl vůbec špatně. Přispívají k tomu solidní herecké výkony, zejména čtveřice „experimentátorek“ jako skvěle sehraná parta začínajících alkoholiček: Hana Vagnerová, Alžběta Zea Ferencová, Zuzana Bydžovská a Judit Pecháček. Neméně výrazní jsou Martin Myšička a Jiří Havelka. Své sehrává uvolněné prostředí veselého letního Mikulova.

Žánrové vymezení snímku – autoři je označují jako „drama/komedie“ – správně upozorňuje, že až tak veselé to celé nebude. Tvůrci neskrývají, že vedle dobrého, místy zábavného příběhu jim jde i o jistý osvětový (protialkoholický) podtext. Ostatně proč ne, obyvatelé našich zemí určitě nejsou vůči alkoholu imunní, takže jim může být nenásilné poučení z Biermannova filmu k užitku. Připomeňme, že nedávný Deník alkoholičky na obdobné téma měl v kinech značný úspěch.

Dánský Chlast může každý zájemce zhlédnout na internetu, třeba se to po čase stane i filmu Pod parou.