Paměť není jen individuální schopností uchovávat minulost, ale především kulturním a společenským procesem. Je to volba toho, co si připomínáme, i toho, co zapomínáme. V tomto smyslu není paměť nikdy neutrální – je vždy zakotvena v hodnotových, institucionálních i politických rámcích. A právě proto se dnes stále častěji mluví o „paměťové kultuře“ či „politice paměti“ jako o svébytném poli, které si žádá promyšlenou péči. Můžeme zkoumat celý fenomén „paměťotvornosti“ – tedy vědomého vytváření, správy i sdílení kolektivní paměti, jež formuje naši kulturní identitu.
Na Evropský den památky obětí totalitních režimů, 23. srpna 2025, vydává Rada vlády pro paměťovou agendu své první prohlášení k paměťové kultuře v České republice. Jde o důležitý krok směrem ke kultivaci tohoto tématu, které dlouho stálo mimo hlavní politickou pozornost. Prohlášení zdůrazňuje význam historické paměti pro demokratickou společnost a formuluje základní rámec pro její rozvoj: otevřenost vůči různým pohledům, důraz na ověřená fakta, podporu vzdělávání a péči o místa paměti.
Paměťová kultura je zde pojímána jako soubor institucí, procesů a hodnot, které zajišťují uchovávání, interpretaci a předávání historické zkušenosti. Její součástí jsou archivy, muzea, památníky, vzdělávací a výzkumné projekty, ale i občanské iniciativy či digitální platformy. Smyslem této kultury není vytvořit jednotný příběh, nýbrž umožnit společenskou reflexi, dialog a vyrovnávání s minulostí – včetně těch nejbolestnějších kapitol.
Základní tezí dokumentu je, že demokratická společnost musí chránit názorový pluralismus, ale zároveň jasně vymezit hranice mezi pluralitou a zpochybňováním historických faktů. „Za názorový pluralismus nemůže být vydáváno zamlčování a zpochybňování historických faktů,“ uvádí se v textu. Paměť není totéž co propaganda a kritické vědomí není totéž co relativizace. Odpouštět je možné jen tehdy, když nezapomínáme. Teprve vědomí dějinné odpovědnosti dává smíření smysl.
Prohlášení Rady se zároveň vztahuje k otázce historického traumatu. Česká společnost nese otisky událostí 20. století – období nacistické okupace, poválečného vypořádávání, komunistického režimu i složitého přechodu ke svobodě. Tato traumata mají nejen osobní, ale i kolektivní povahu, často předávanou napříč generacemi. Paměťová kultura má v tomto ohledu podpůrnou funkci – umožňuje sdílení, rozpoznání i uzdravení. Vytváří prostor, kde lze vyslovit příběh, který byl dlouho umlčen. A tím podporuje i posilování demokratických hodnot a vědomí kontinuity.
V kontextu české historie nelze opominout ani právní rozměr této reflexe. Ačkoliv byl po roce 1989 přijat zákon o protiprávnosti komunistického režimu a vznikly instituce jako Ústav pro studium totalitních režimů nebo Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, soudní vyrovnání s nedávnou minulostí zůstalo omezené. Rehabilitace politických vězňů, přiznání křivd a skutečné potrestání viníků proběhly často jen částečně nebo vůbec. Téma spravedlnosti zůstává pro mnohé nedokončené.
Dnes, o tři dekády později, se ukazuje, že bez institucionálně ukotvené a systematicky podporované paměťové kultury nelze vybudovat odolnou a demokratickou společnost. O to důležitější je, aby stát aktivně pečoval o paměťová místa, podporoval muzea a vzdělávací instituce, které se věnují náročným historickým tématům, a vytvářel podmínky pro to, aby byly slyšeny i marginalizované nebo opomíjené hlasy. Paměť nemůže být jen retrospektivní, má také performativní a etický rozměr – ovlivňuje, jak jednáme v přítomnosti. Ovlivňuje naše rozhodnutí, vztahy i způsob, jak se díváme na druhé.
Způsob, jakým české školství pracuje se soudobými dějinami, stále vykazuje výrazné mezery. Podle výzkumů se mnozí učitelé vyhýbají výuce o nedávné minulosti, obávají se kontroverze nebo mají pocit, že se jim nedostává potřebných materiálů a podpory. Téma paměti ale nelze přenést jen na školní hodiny dějepisu. Dotýká se občanského vzdělávání, kulturní politiky, veřejného prostoru i médií. Paměť se utváří i v rodinách, v komunitách, ve vyprávěních, která si předáváme. Podstatnou roli by měly sehrávat i pedagogické fakulty, které budoucí učitele připravují na práci s historickým vědomím.
Paměťová kultura se rovněž vyvíjí pod tlakem nových technologií. Digitalizace umožňuje zpřístupnit velké množství archivních materiálů, osobních svědectví i kulturní produkce. Zároveň ale vzniká riziko fragmentace, zahlcení či šíření dezinformací. I v této oblasti je nutné klást důraz na kurátorství, kontext a důvěryhodnost – jinak se paměť může stát nástrojem manipulace místo porozumění. Digitální prostředí přináší nové příležitosti i hrozby a vyžaduje nový typ informační gramotnosti – nejen technické, ale i kulturní a etické.
Zvláštní pozornost si zasluhují tzv. paměťová místa – lokality spojené s významnými historickými událostmi, ale i symbolickými významy. Mnohá z nich dnes čelí opomíjení, nejasné právní ochraně nebo dokonce ohrožení. Přitom právě tato místa mají potenciál stát se prostory setkávání, vzdělávání i uzdravování. Jejich zachování není jen technickou otázkou, ale hluboce kulturním a etickým rozhodnutím. Paměť se totiž neváže pouze na fakta, ale i na prostor, krajinu a vztah k místu. Paměťová kultura se neomezuje jen na artefakty, instituce a události. Zásadní roli hrají také tradice, vyprávění, jazyk, rituály či způsoby každodenního života – nehmotné kulturní dědictví. Tyto formy společenské paměti často přežívají v živé paměti komunit a tvoří významný most mezi minulostí a přítomností. Jejich dokumentace, sdílení a ochrana jsou stejně důležité jako péče o hmotné památky.
Prohlášení Rady vlády rovněž vyzývá k mezinárodní spolupráci – paměť se neřídí hranicemi států, ale je sdílenou evropskou i globální zkušeností. Spolupráce s partnery v zahraničí, sdílení dobré praxe i společné výzkumy jsou proto nezbytnou součástí kultivace paměťové kultury i v českém prostředí. Taková spolupráce umožňuje nejen porovnání historických zkušeností, ale i rozvoj nových metod výuky, vystavování či práce s veřejností.
V celku lze prohlášení číst jako výzvu – přestat chápat paměť jako samozřejmost nebo jako nástroj ideologie. Místo toho ji pojmout jako aktivní občanskou odpovědnost – odpovědnost pamatovat si, porozumět, reflektovat. Bez tohoto procesu nelze dosáhnout ani skutečné demokracie, ani spravedlivého smíření v bolestivých tématech.
Paměťová kultura přitom není statická – proměňuje se v čase, v návaznosti na společenský vývoj i nové výzvy. V posledních dekádách se stále výrazněji uplatňují koncepty jako postpaměť, transgenerační přenos nebo živá paměť. Vedle „velkých dějin“ a hrdinských narativů se do centra pozornosti dostávají i mikropříběhy, orální historie a každodenní zkušenost – tedy to, co bylo dlouho považováno za okrajové. Roste důraz na etiku reprezentace, na aktivní zapojení veřejnosti, ale také na zachycení různorodosti hlasů, včetně těch dříve umlčených.
Nenahraditelná je role paměťových institucí, které se zprostředkováním minulosti a vztahem člověka k realitě zabývají systematicky. Muzeum dnes není jen místem prezentace artefaktů, ale prostorem veřejné debaty, střetu interpretací i formování identity. Jak připomíná teorie muzejní komunikace, návštěvník není pasivní příjemce výkladu, ale aktivní spolutvůrce významu. Každé uchování je zároveň výběrem. Každá expozice je volbou. I proto jsou muzea dnes stále častěji chápána jako „paměťotvorné“ instituce – aktéři, kteří minulost nejen uchovávají, ale i přetvářejí, aktualizují a předávají dál.
Rozvinutá kultura paměti proto není výsledkem náhody. Je důsledkem dlouhodobé, vědomé práce – napříč generacemi, institucemi i jednotlivci. Paměť, stejně jako dědictví, nevlastníme. Můžeme ji jen nést. Odpovědně, kriticky, lidsky.
Autorka působí jako členka Rady vlády pro paměťovou agendu.
Prohlášení o vlády zde.
publikováno: 25. 8. 2025
