Podle některých vizionářů lidstvo zanikne za pět let. Scénářů je několik, ale žádný si neklade základní obecnou otázku: Bude se na zániku lidstva podílet víc AI, nebo lidská blbost? Která polovina této čerstvě vzniklé dialektické dvojice bude úspěšnější? Která dřív k neprospěchu věci rozřeší dějinný paradox, že lidé touží po bohatství, a v hloubi duše vědí, že jim štěstí nepřinese? Že všichni by chtěli víc volného času, a celý soubor výzkumu ukázal, že se cítí šťastnější v práci?
Máme tu odvěkou bajku o košili šťastného člověka. Kdo ji nečetl, zde stručný souhrn: Král smrtelně onemocněl a bylo mu prorokováno, že ho uzdraví jedině, když oblékne košili šťastného člověka. Dlouho po takovém marně pátrali, a nakonec ho našli. Smůla byla, že byl tak chudý, že ani košili neměl.
Naše společnost je vcelku tak bohatá, jak nikdy nebyla, a se sociálním státem za zády je do jisté míry uměním (pokud nejde o neštěstí) dostat se bydlet pod most. Přesto tady je nezanedbatelná skupina, která s nostalgií vzpomíná na léta reálného socialismu. Myslím si, že to byl z jejich pohledu vysněný ráj, v němž kromě nepoctivých veksláků neměl nikdo nic. Někdy ani toaletní papír. Ale někteří, když chtěli, mohli s pomocí StB jiným škodit. To dnes nemohou.
Jeden ze soudruhů řekl, že v srpnu 1968 Rusové u nás zachránili socialismus. Má pravdu, jen se ptejme, jak takový socialismus byl tehdy definován. Jako vítězství ideologie nad zdravým rozumem. Ten byl, spolu s morálkou, dokonale poražen a nevzpamatovali jsme se z toho dodnes.
Vezměme jako možnou analogii srovnání přejedené zmrtvělé společnosti s přejedeným zmrtvělým člověkem. Ve starém Římě pro takové měli salonek s nápisem VOMITORIUM. Společnost také ztratí zábrany a její výkony v tomto směru se mění v extremistické politické strany, které přitahují nejen svým hnusem, ale také neochotou živit se dál normálně. Křehká dohoda demokracie se tak ztrácí ve společenských zvratcích a zlo se dává na pochod, protože dobrem, které demokracie poskytovala, už byli lidi překrmeni.
Lidstvo zdegenerovalo od dob, kdy lidé intuitivně „věděli“, že mozek je orgán, který mysl vytváří, a na druhé straně je myslí formován. Znalosti se předávaly slovně, jednotlivé generace si předávaly Odysseu, která Homérem také nikdy zapsána nebyla, negramotný pastevec Mohamed došel do města, aby někomu gramotnému nadiktoval Korán. Až do 19. století počítali lidé „z hlavy“, pak se začaly rozšiřovat a zdokonalovat kalkulačky. Jízda koňmo byla nejrychlejší způsob přepravy až do Wattova vynálezu. Pokrok technologií znamenal úpadek používání lidských schopností. Úpadek víry šel souběžně. Člověk se vyhlásil mírou všeho. Není třeba se učit, vše si můžeme vygůglit a úkoly do školy i práci v dospělosti za nás dělá AI (ne Í-Á, leč podobným způsobem). A je vymalováno!
Česká společnost se ekonomicky dostala na pomyslný vrchol, lidsky a eticky začala po krátkém nadechnutí opět klesat. Paradoxem zmíněným na začátku textu je, že lidé mají dostatek, a přesto jsou nespokojeni. Chybí pevnější zakotvení, lidi chtějí víc volného času, a nevědí, co v něm vlastně dělat, konzum nemůže být nikdy nasycen a závist nelze uspokojit prostřednictvím řídícího estébáka. Lidi nevnímají, že dvanáct set kilometrů odtud zuří krvavá válka, a nechávají se opájet idiotskými sliby. Ta blbost je až neuvěřitelná, avšak existuje. Mezitím AI vynáší soudy, které jsou úplně nesmyslné, lidé jí však důvěřují. Někdy s pocitem, že je za ní živá bytost, která jim konečně rozumí a pomáhá.
Martin Heidegger měl pravdu, když napsal: už jen nějaký bůh to může zachránit!
publikováno: 25. 8. 2025
