Stejně jako na počátku přímé ruské agrese proti Ukrajině i ve čtvrtém roce války se při různých příležitostech vrací otázka, proč někteří (významní) umělci podporují Putinovo Rusko, nebo jsou alespoň jeho tichými příznivci.
Jako nedávno, kdy dorazila překvapivá zpráva z mezinárodní kultury: světoznámý filmový režisér Woody Allen, autor řady vynikajících děl a držitel čtyř Oscarů, se účastnil filmového festivalu v Moskvě. Pravda, „jen“ virtuálně, prostřednictvím telemostu, nicméně promlouval k účastníkům festivalu. Když se nad tím značná část veřejnosti, politiků i filmový svět pozastavily, ohradil se, že to neznamenalo podporu Putina. A že v uměleckém světě by se neměly diskuse kvůli politice vůbec přerušovat.
Český písničkář Jarek Nohavica vysvětluje přijetí medaile od Putina (v roce 2018, již po anexi Krymu!) a skutečnost, že vyznamenání nevrátil ani po začátku války v roce 2022 tím, že medaili dostal za překlady a šíření písní Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého, a kdo mu ji předal, na tom vlastně nezáleží. Vždyť to byl pouhý „úředník v čele státu“, tak proč by něco vracel. Zdatně se tak hájí i v aktuálním dokumentu, který o něm natočila Petra Všelichová a v kinech má úspěch.
Diktátora v čele státu, jenž byl mezinárodně definován jako válečný zločinec, podporují někteří jeho krajané z umělecké scény, například režisér Nikita Michalkov, pěvkyně Anna Netrebko, popová zpěvačka Alla Pugačevová, dirigent Vasilij Gergijev. Dobře, to lze možná ještě pochopit, byť obtížně. Někteří tak činí asi upřímně, prostě jim lahodí, že se Putin snaží obnovit ruské impérium. (Nepodceňujme, že na ten stát máme úplně jiný názor než Rusové!) Jiní patrně ze strachu o umělecké živobytí. Ale proč Nerusové, osobnosti, které žijí mimo Rusko a nemusí se bát represí? Proč třeba byl srbský režisér Emir Kusturica také na moskevském festivalu?
Vždyť právě umělci by měli mít zvýšenou citlivost k bezpráví, vnímat nespravedlnosti, jež se ve světě dějí. Vidět, že krvavá válka proti Ukrajině je ve skutečnosti Putinovým vzkazem demokratickému světu, že je odhodlán jej zničit, kdyby k tomu měl dost prostředků a moc. Bohužel, krutou obětí tohoto „vzkazu“ a ruského imperialismu je v této chvíli trpící Ukrajina. Cožpak zpěváci, filmaři či dirigenti nevidí tamní ruská zvěrstva?
Neuvědomují si, že neúčast na ruské kulturní aktivitě, nebo – například – vrácení Putinovy medaile je sice zdánlivě pouhé gesto, ale v dobových souvislostech může mít palebnou sílu? Zatímco přítomnost na moskevském festivalu je ranou pod pás (nejen) Ukrajině. Námitka amerického režiséra o umělecké diskusi neobstojí, s Rusy se v této chvíli totiž diskutovat nedá. Přesvědčil se o tom i prezident Trump při svého (byť sebestředném) úsilí o ukončení války.
Vraťme se však úvodní otázce. Když vypustíme přesvědčené podporovatele Putinova režimu a jeho války, nelze dost dobře pochopit, co vede některé umělce formátu Woody Allena k tiché či zvučné podpoře Putinova režimu. Přesněji: není možno přijmout jejich postoje. Protože podle mě je k nim tomu vede buď obdiv k moci a mocným (známe to z dějin – někteří nejen němečtí umělci obdivovali Hitlera), nebo necitlivá lhostejnost. Obojí lze u uměleckých osobností akceptovat opravdu jen stěží.
V této souvislosti považuji za správné, že od počátku ruské agrese většina uměleckých scén, festivalů, hudebních domů či filmových produkcí ve světě přestala zvát a přijímat ruské umělce a artefakty na svá pódia, a většina se tohoto principu stále drží. Heslo „S Ruskem se nemluví“ může někomu připadat nepatřičně nekonstruktivní, mějme však na paměti, že Rusko také nemluví, ale na napadeném území střílí, bombarduje a zabíjí.
Je mi líto, že letošní filmový festival v Benátkách na to jaksi zapomněl.
publikováno: 8. 9. 2025
