Dnešní překlad článku z britského tisku uzavírá naši sérii statí britské imigrační polemiky, které jsme shodou okolností uveřejňovali v době, kdy Spojené království (dále UK) prodělávalo již druhé léto v řadě občanské nepokoje z nespokojenosti s imigrační situací. V důsledku změn, jimiž za poslední rok prošly společenské nálady a postoje v dané otázce, se loňské a letošní události zásadně lišily. Nicméně ve dvou aspektech rozdílu nebylo – v obou případech byly spouštěčem kriminální činy připisované imigrantům a většina protestního dění se odehrávala v blízkosti hotelů. Zatímco první bod udiví jen málokoho, tak druhý vzbudí u valné většiny kontinentálních Evropanů nemalé překvapení. V Británii však není silnějšího symbolu imigrace než právě hotely, a to z toho důvodu, že jsou v nich na státní útraty ubytováni žadatelé o azyl, a to včetně těch, kteří se do země dostali ilegální cestou. A nejde o žádnou maličkost, naopak – dnes je ve více než dvou stovkách hotelů po celém UK ubytováno bezmála 40 000 imigrantů a za daným účelem bylo jen v poslední dekádě vynaloženo ohromujících 15 miliardy liber. K předpovědi, že za této situace někde dojde k pořádnému problému s třaskavým potenciálem pro celou společnost, nebyly věštecké schopnosti potřeba.
Před rokem došlo k obrovské tragédii v městě Southportu, kde vyšinutý pubescent ubodal tři malé holčičky na hodině tance. Záhy se rozšířila dezinformace, že pachatelem byl muslimský imigrant z arabské země (ve skutečnosti šlo o mladíka ze spořádané černošské evangelické rodiny). Této příležitosti se chopila britská neofašistická obec – úzká, ale ve svých operacích sofistikovaná –, která začala koordinovaně vyvolávat vandalské řádění lůzy. Letos už ale bylo vše jinak. Nechtěným centrem pozornosti celého Spojeného království se stalo malebné dvanáctitisícové městečko Epping ležící v neméně malebném hrabství Essex zhruba 40 km na sever od Londýna. V tamním hotelu Bell je ubytováno 140 migrantů, z nichž v polovině července hned dva essexská obvinila policie ze sexuálních deliktů. Již první případ vzbudil rozruch, jelikož zatčený jedenačtyřicetiletý Etiopan sexuálně obtěžoval nezletilou dívku v osmý den svého pobytu v zemi. A když byl za několik dní zatčen další rezident Bellu, aby byl obviněn z fyzického a sexuálního násilí, v podrážděném společenském prostředí to mělo stejný účinek jako zapálená sirka v bytě plném uniklého svítiplynu. Do nešťastného Eppingu se začali sjíždět protiimigrační demonstranti z celé země, další protestovali v desítkách velkých i malých měst po celé zemi, do ulic vyšli dokonce i Skotové a Walesané, kteří jindy projevují ostentativní nezájem o cokoliv, co se odehraje v Anglii. Tentokrát však šlo o demonstrace pokojné a jejich příslušníci se rekrutovali ze spořádaných poddaných Jeho Veličenstva všech sociálních vrstev, kteří měli s ultrapravicí společné jen to, že mají imigrace a imigrantů plné zuby. Násilí tak letos vyvolávali pouze samozvané „protirasistické“ levicové bojůvky, které se snažili své odpůrce napadat, takže na řadě míst došlo i na potyčky mezi demonstranty a následně přivolanou policií.
A média měla v okurkové sezóně nečekaně bohaté žně. Minulý týden jste si mohli přečíst komentář zabývající se imigrantskou kriminalitou z tvrdě levicového Guardianu, dnes přinášíme článek na stejné téma z jeho pravicového analogu, deníku The Daily Telegraph (dále TDD), který se přitom soustřeďuje právě na eppingskou kauzu. Při porovnání můžete mít pocit, že jde o novinové články ze dvou různých zemí z opačných pólů zeměkoule, které komentují dvě naprosto rozdílné události… (úvod MK, pozn. red.)
Azylanti, jako ti, kteří pobývají v hotelu Bell v Eppingu, budou sice ze současných ubytoven odstěhováni, ale daleko nepůjdou
Labouristická vláda právě dosáhla skutečně mimořádného úspěchu. Podle nového průzkumu YouGov má nyní podporu veřejnosti minus 56 %, což je přesně stejné hodnocení, jaké měli konzervativci před loňskou katastrofální volební kampaní.
Pozoruhodné. Konzervativcům trvalo 14 let, než se stali tak nepopulárními. Labouristům se to podařilo za pouhých 14 měsíců. Říkejte si o siru Keiru Starmerovi a spol., co chcete, ale pracují rozhodně rychle. Přesto jsem si jist, že premiér nebude usínat na vavřínech. Jsem přesvědčen, že on a jeho tým brzy dosáhnou ještě oslnivějších úrovní nepopularity. A z velké části to bude souviset s tím, co se právě stalo v essexském městě Epping.
Včera Vyšší soud[1] rozhodl, že po týdnech protestů obyvatel města musí být žadatelé o azyl odstěhováni z místního hotelu. Protestující jsou bezpochyby nadšení. Stejně jako lidé, kteří žijí v blízkosti podobných hotelů v nesčetných dalších britských městech. Být na jejich místě bych se ale příliš neradoval.
Labouristická strana totiž chystá migrační krizi ještě zhoršit. Jakmile budou migranti z hotelů odstěhováni, vláda je totiž nepozatýká a nevyhostí (jak si přeje mnoho protestujících). Pouze je přemístí do jiné části města. Dan Jarvis, labouristický ministr, již přiznal, že migranti z Eppingu budou pravděpodobně přemístěni do jiného hotelu. Pokud se to protestujícím zdá špatné, počkejte, až se dozví o nejpravděpodobnější alternativě.[2]
Chris Philp, stínový ministr vnitra, i politolog Matthew Goodwin se domnívají, že pokud vláda nebude moci tyto hotely nadále využívat, ubytuje jejich obyvatele na náklady daňových poplatníků v tzv. v domech s více nájemníky (dále HMO).[3] Vláda takové nemovitosti ve skutečnosti již využívá – možná o tom ale nevíte, protože to vždy neprozrazuje. Ani příslušným místním úřadům. O víkendu deník The Times informoval, že v Portsmouthu bylo bez vědomí městské rady umístěno velké množství migrantů do HMO. Rada již dříve ministerstvo vnitra prosila, aby pochopilo, že Portsmouth nemá místo pro další žadatele o azyl. Ministerstvo vnitra však přesto stovky migrantů do HMO tajně umístilo, aniž by o tom kohokoli informovalo.
Pro protestující je proto rozhodnutí Vyššího soudu jen prázdným vítězstvím, protože jejich zásadní stížnosti stále nebyly vyřešeny. Pro případ, že by to sir Keir a jeho tým ještě nepochopili, zkusme jim to vysvětlit. Tito lidé neprotestují jen proti hotelům. Protestují proti tomu, jak snadno se potenciální zločinci dostanou do této země. Protestují proti zjevné neschopnosti (nebo neochotě) vlády je vyhostit. A protestují proti tomu, co považují za nespravedlnost, že nelegální imigranti dostávají zdarma ubytování (a mnoho dalšího), zatímco v ulicích stejných měst spí Britové na ulici.[4]
Protestující proto těžko uklidní, když se vláda otočí a řekne: „Nebojte se, všichni – my vás posloucháme. Víme, že máte obavy, že tito tajemní mladí muži bez dokladů z kultur velmi odlišných od naší mohou představovat hrozbu pro ženy a dívky. Víme, že vás znepokojují zprávy o sexuálním násilí a násilí obecně. A proto jsme přijali opatření, abychom vaše obavy rozptýlili. Místo toho, abychom tyto muže ubytovali ve vašem místním hotelu, ubytujeme je v domě vedle. Problém vyřešen.“
To by však vláda ve skutečnosti řekla, pokud by přešla na HMO. A když si to protestující uvědomí, budou ještě rozzuřenější než dosud.
Samozřejmě jim progresivní experti opět s nadřazeným tónem sdělí, že jejich hněv je neopodstatněný, jejich obavy nelegitimní a jejich motivy rasistické. Řeknou jim: „Přestaňte s těmi ošklivými, malichernými předsudky vůči těmto chudákům, kteří nevinně zaplatili zločineckým gangům velké sumy peněz, aby jim pomohly nelegálně překročit Lamanšský průliv poté, co již prošli několika bezpečnými zeměmi. Přestaňte být tak nenávistní. Vždyť oni jen hledají lepší život pro sebe.“
Na což protestující pravděpodobně odpoví: „Možná hledají lepší život pro sebe. Ale vytvářejí horší život pro nás ostatní.“
Autorem textu je Michael Deacon, sloupkař a zástupce šéfredaktora deníku The Daily Telegraph. Článek vyšel 20. srpna 2025, viz zde. Překlad Michael Klenka.
[1] V této souvislosti je nezbytné si připomenout, že britský právní systém je založen na tzv. obecném právu (common law), což praxi zjednodušeně řečeno znamená, že se soudy rozhodují ve shodě s precedenty, takto soudními rozhodnutími učiněnými v minulosti. (Kontinentální evropské soudnictví včetně našeho typologicky patří do právní tradice civilního či kodifikovaného práva (civil law), kde se soudy rozhodují ve shodě s legislativními ustanovení neboli kodexy. Nicméně i britské soudy musí v některých případech přihlížet k právním normativům, jak národním, tak mezinárodním – to má mimořádný význam právě v imigrační oblasti (viz poznámka č.3). Britské soudnictví je pro kontinentální Evropany naprosto nepřehledné a těžko pochopitelné, když mj. Skotsko má téměř nezávislou jurisdikci odlišnou od ostatních částí UK. V dalším zjednodušení lze v jeho soudní hierarchii rozlišit čtyři úrovně: 1. „obyčejný“ prvoinstanční soud, 2. Vyšší soud (High Court) s nadřazenou instancí, který se zabývá složitějšími a významnějšími právními záležitostmi (jako je právě eppingská kauza), 3. Odvolací soud (Court of Appeal) je nejvyšším soudem v rámci vrchních soudů Anglie a Walesu a zabývá se pouze odvoláními od jiných soudů nebo tribunálů, 4. Nejvyšší soud (Supreme Court) je nejvyšší odvolací soud ve Spojeném království pro případy občanskoprávní i trestní z Anglie, Walesu a Severního Irska. V kauzách, které mají nejvyšší veřejný nebo ústavní význam a týkají se celého obyvatelstva, je jako jediný nadřazen soudům jurisdikce skotské.
[2] Na tomto místě je třeba se zastavit a konstatovat, že již první čtyři odstavce jsou žurnalistickým horrorem. TTD bývaly prvotřídní pravicové noviny, ale za poslední dvě dekády se k hanbě celé pravice proměnily v černou ovci britské mediální scény. Porušují totiž nepsané žánrové pravidlo, jelikož se obsahem i formou proměnily v bulvár, na čemž by nebylo nic špatného, kdyby se nesnažily působit jako seriózní titul typu The Times, The Independent, The Financial Times aj. Pan Deacon je toho důkazem po lingvistické a stylistické stránce (mj. vskutku mizerná angličtina, křečovitá ironizace), jakož i věcné. Tento a jiné jeho texty jsou prošpikovány demagogickými fauly té nejhorší sorty, které jsou navíc nesmírně naivní a průhledné. Pro přehlednost je pojednám v poslední poznámce pod čarou (viz č. 4).
[3] HMO je akronym z „house in multiple occupation“, který je britským specifikem po věcné i lingvistické stránce. Jedná se o rezidenční nemovitosti, které jsou obývané více nájemníky a existují v nich tzv. „společné prostory“, které jsou sdíleny více než jednou domácností (typicky koupelny a toalety, prádelny se sušárnami apod.).
[4] Nyní avizované sumární shrnutí nekorektních, zavádějících či přímo lživých vyjádření pan Deacona. Autor má pravdu v jediném – labouristická vláda sira Starmera zaznamenala historický propad preferencí, a to po právu, jelikož si politicky vede opravdu mizerně na všech frontách. Avšak imigrační situaci rozhodně nezhoršila, ani se jí zhoršit nechystá, natožpak úmyslně, jak se snaží pan Deacon čtenářům vsugerovat. Jen ji rozhodně nijak nezlepšila, takže je v tom katastrofálním stavu, v jakém ji podědila po pěti tragických vládách konzervativců, kteří byli u moci 14 let, což autor pochopitelně přechází cudným mlčením. Vůbec o celém problému hovoří, jako by by Británie byla nějaká banánová republika, a nikoliv právní stát, v němž vláda koná v mezích, které ji vymezují právo a zákony. Jako exekutivní mocenský orgán samozřejmě nemůže nikoho zatknout ani jej soudit – to je věcí policie a nezávislé moci soudní. Co může být premiérovi Starmerovi právem vyčteno, je skutečnost, že dosud nenašel politickou odvahu (stejně jako je nenašla pětice jeho toryovských předchůdců) k nezbytným změnám legislativy, bez nichž se UK neobejde, pokud bude chtít s imigrací, zvláště tou ilegální pohnout pozitivním směrem a dostat ji pod kontrolu. Jde totiž o zcela zásadní a dalekosáhlé právní změny, které jsou navíc propojeny s mezinárodními závazky fundamentální povahy. Zaprvé by musel být zrušen Zákon o imigraci a azylech (Immigration and Asylum Act 1999), který do britského práva vtělil ustanovení tzv. Ženevské konvence o uprchlících z r. 1951, jejímž je UK signatářem (stejně všechny ostatní evropské země včetně naší). Podle něj se musí britské vlády o nemajetné uprchlíky a žadatele postarat, což však jistě nemusí být řešeno ubytováním hotelového typu. A tento zrušený zákon by vzápětí musel být nahrazen ryze národním Zákonem o právech občanů (Bill of Rights Bill), který by garantoval občanská práva a svobody. To by samo o sobě ovšem nestačilo, jelikož současně by UK muselo vystoupit z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (European Convention on Human Rights, známou též pod akronymem ECHR). Pokud tak neučiní, může teoreticky odmítnou žadatele o azyl a vyhostit jej, avšak v takovém by na UK mohla být podána žaloba u Evropského soudu pro lidská práva (European Court of Human Rights, ECtHR). Přitom kvalifikované expertní dohady jsou takové, že by tento soud ve více než 90 % případů dal za pravdu žalovateli, takže britský stát by musel azylanta po vyhoštění přijmout zpět a daňový poplatník by zaplakal ještě více. Jisté jsou tak dvě věci – první téměř jistě, druhá nepochybně. Za prvé: pokud se premiér Starmer do příštích voleb (nejpozději do 4 let) k protětí tohoto právního gordického uzlu neodhodlá, labouristé zaznamenají v příštích volbách katastrofální výsledek, který otevře dveře do č. 10 Nigelu Farageovi, předsedovi Reform UK. Za druhé: pan Deacon je mizerný žurnalista a primitivní demagog, za nějž se jako starý konzervativec thatcherovského ražení musím spolu s ostatními slušnými pravičáky stydět.
Předchozí díly série na téma imigrace v UK:
Úvodní text od MK: Migrace v 21. století a Západ? Otázka za pověstný milión.
publikováno: 8. 9. 2025
