Nelze nesouhlasit s Martinem Klecánem (Tak Hitler byl prý levičák – Hlídací pes, 7. 9. 2025), že by byl Hitler levičák. Mám za to, že nebyl ani pravičák, a to navzdory tomu, že se nás tak po dlouhá desetiletí snaží přesvědčit komunistický politický marketing. Dělení komunismu na jedné straně a nacismu a fašismu na straně druhé na levici a na pravici je z podstaty věci zavádějící. S levicí ani s pravicí ta hnutí nemají naprosto nic společného.

 

Kapitalismus není nepřítelem krajních hnutí

Klecán má nepochybně pravdu, že se zmíněná hnutí od sebe liší náhledem na ekonomiku a vlastnické vztahy. Zatímco fašisté a nacisté do jisté míry respektovali soukromé vlastnictví, samozřejmě jen do té míry, dokud neohrožovalo jejich mocenské zájmy, komunisté po celou dobu své mocenské existence soukromé vlastnictví ničili, a to i za cenu ztráty tisíců, možná statisíců lidských životů, jak kupříkladu předvedli v 30. letech minulého století, usilujíce o kolektivizaci ukrajinského zemědělství, do té doby vysoce výkonného.

Útok na kapitalismus a na soukromé vlastnictví představoval jejich osudovou chybu, která se nakonec stala základní příčinou zániku jejich politické moci. Jakákoli alternativa k ekonomice založené na trhu, k němuž neodmyslitelně patří soukromé vlastnictví a je jeho nezbytnou podmínkou, znamená cestu do hospodářského rozvratu. Komunisté, počínaje Stalinem, posedlí představou, že musí v ruce držet absolutní moc, nepochopili na rozdíl od fašistů a nacistů, že je podpora soukromého podnikání politicky posiluje, a ne oslabuje.

Leninův pokus zpětně v ruské ekonomice v roce 1921 po katastrofě způsobené válečným komunismem obnovit kapitalismus byl přesvědčivým dokladem, že komunismus a kapitalismus se vzájemně nevylučují, a že naopak jejich soužití může přinést blahobyt nejen pro privilegované vrstvy. Není náhoda, že román Hladový rok Borise Pilňaka byl jednou z příčin, proč Stalin spisovatele nechal popravit. V románu Pilňak líčí zoufalé poměry právě v oněch osudových letech 1918 až 1921.

Stalinovo odmítnutí Leninovy Nové ekonomické politiky (po Leninově smrti) a zavedení státem direktivně řízeného hospodářství vysvětluje v 60. letech minulého století dosti známý a hojně citovaný a překládaný americký trockista Isaac Deutscher nezbytností co možná nejrychleji Rusko industrializovat, a postavit je tak ekonomicky na roveň Západu. To podle Deutschera bez tuhé „militaristické“ centralizace ekonomické moci nešlo. Zcela pominul, že rozhodující roli tu spíš sehrály neukojitelné mocenské ambice, živené pověstnou Stalinovou paranoiou, a přesvědčení komunistů, že si moc udrží výhradně zesilováním teroru a snahou dostat tak cokoli, co se hýbá a přemýšlí, pod totální kontrolu. Kapitalistické podnikání proto vnímali jako cosi podvratného. Trockistu, ačkoli v oněch letech byl opět trockismus „in“ jako údajná alternativa ke stalinismu, Deutscher v sobě nezapřel už tím, že se upřednostňoval hospodářskou diktaturu před daleko účinnější a pokročilejší tržní ekonomikou.

Leninův NEP z pohledu ideologicky bigotních komunistů byl naprosto nepřijatelnou úchylkou už ve chvíli, kdy spatřil světlo světa.

Počátkem roku 1921 se v Liberci konal zakládací sjezd komunistické strany českých Němců, odštěpených od sociální demokracie. Jejich vůdce Karel Kreibich tehdy Leninovo rozhodnutí na sjezdu komentoval následujícími slovy:

„Ten, kdo proletariátu radí, aby se spolupodílel na obnově v rámci kapitalistického způsobu výroby…, ten se dopouští zrady na světové revoluci, zrady na proletariátu, napomáhá uvržení proletariátu do okovů a jeho utrpení, než dosáhne svého osvobození, neúnosně prodlužuje.“

 

Shoda byla ve vztahu k občanskému principu

Klecán má pravdu, že se komunisté od fašistů a nacistů liší i sázkou na poněkud jiné priority. Komunisté sázeli na proletariát, tedy skupinu vymezenou třídním uspořádáním, a odmítali jakoukoli podobu nacionalismu s poukazem na to, že důraz na národní zájmy je podle již zmíněného Kreibicha nepřijatelný. „Snaží se (totiž) proletariát přesvědčit, že má přece jen cosi společného s buržoasií.“ A to cosi „společné“ předstírá, že v národním společenství vládne „harmonie zájmů“. Ve skutečnosti pod záminkou dosažení harmonie buržoasie „proletariát brzdí v jeho třídním boji a v jeho spojování se se světovým proletariátem“.

Fašisté pro změnu sázeli na národ, nacisté na rasu, dozvídá se čtenář od Klecána. Národ je tu chápan etnicky s pečlivě vybranými prvky sdílené kultury. Rasa, opírající se o sdílenou genetiku (jak se později ukázalo zcela chybně pojatou), je pak výrazem určité nadřazenosti vyvolené rasy nad jinými skupinami lidí, tak zvaně rasově méněcennými. Rasově vyvolenými byli potomci Vikingů, případně Britové. Mezi rasově méněcenné patřili Židé, Slované, Romové a další. Moderní genetika zcela vyvrátila, že existuje několik ras. Je jen jedna: lidstvo.

Na první pohled se jedná o znatelnou odlišnost. Spojovat zmíněná hnutí a hledat pro ně společného jmenovatele zdá se takřka nemožné. Opak je pravdou. Společným jmenovatelem všech tří je úplné odmítnutí občanského principu. Kdyby kterékoli z uvedených hnutí jen náznakem připustilo, že občanský princip tu má jisté opodstatnění, popřelo by samo sebe. Občanský princip, ač přesahuje rozměry vytyčené konkrétním národem, bez národa jako základu vzájemné lidské solidarity, vzájemnosti a vnitřní soudržnosti je jednoduše nemyslitelný. Nejen on, ale ani z něho vycházející občanská společnost. Národem tu samozřejmě nemíním národ vymezený etnicky anebo kulturně, ale národ politický tak, jak se spolu s parlamentní demokracií rodil v Evropě, počínaje rokem 1848.

Skutečnost, že všechna tři hnutí odmítala i jen pomyšlení, že by měla respektovat občanský princip a od něho odvozující se občanskou společnost, už sama napovídá, že byli bojovnými odpůrci parlamentní demokracie.

 

Úhlavní nepřítel – parlamentní demokracie

Na zmíněném zakládacím sjezdu v Liberci odštěpených německých sociálních demokratů, mířících do ruskými bolševiky založené Komunistické internacionály jako jeden z „bojových oddílů (Abteil) světové revoluce“ požádal Karel Kreibich přítomné poslance, zvolené do československého Národního shromáždění, aby neskládali poslanecké funkce, naopak aby v parlamentu zůstali a rozkládali jej zevnitř.

Dodnes nalezneme autory, kteří tvrdí, že Hitler a jeho nacisté se dostali k moci demokratickou cestou, svobodnými volbami. Není to pravda. Nacisté sice v roce 1932 ve volbách zvítězili, avšak moci se mohli ujmout jedině cestou koalice s občanskými stranami. Naděje, že se budou chovat jako běžná parlamentní strana, vzala za své koncem února 1933, kdy zapálili budovu Říšského sněmu, německého parlamentu. Obvinili z toho komunisty. Nepřímo i sociální demokraty. Přítomnost údajného holandského komunisty van der Lubbeho na požářišti jako jediného žháře byla důkazem. Už tehdy poučené listy psaly, že stranická legitimace Lubbeho byla pochybná. Nejméně rok před požárem varovala holandská komunistická strana ostatní evropské komunisty, aby si dávali pozor na Lubbeho. Byl sice nějaký čas komunistou, ale soudruzi ho vyloučili po tom, co se provalilo, že se živí jako policejní udavač. Český čtenář se podstatné dovídal už z vydání Národní politiky z 1. března 1933.

Pro hochy z SA to vše byla hračka. Do budovy Sněmu pronikli servisním tunelem z budovy ministerstva vnitra, ovládaného Hermanem Göringem (jaká to náhoda!). Založili zde na řadě míst požár, tunelem zas zmizeli a na místě ponechali jen mentálně zaostalého Lubbeho. Za pozornost stojí, že si za cíl zvolili německý parlament.

Oddíly SA se obratem ruky (jaká to opět náhoda!) staly součástí německé policie. Mohly tak spustit rozsáhlý hon na komunisty a sociální demokraty a uvěznit je v narychlo zřízených koncentračních táborech. Zhruba týden po požáru se konaly všeobecné parlamentní volby. Kandidáti komunistů a sociálních demokratů seděli za mřížemi. Komunistická a sociálnědemokratická předvolební kampaň byly zakázány. Volby v neděli 5. března výraznou většinou (jaký to div!) vyhráli nacisté. Jestli toto někdo považuje za demokratickou cestu k moci, pak je hoden politování.

Benito Mussolini v roce 1922 se s demokracií nepáral. Vydal se se svými stoupenci do Říma a rovnou se chopil moci. U ní vydržel až do roku 1943, kdy byl vojenským převratem této moci zbaven. Demokracii nahradil korporativním státem. Páteří politických institucí přestal být parlament, ale stavovské organizace (komory). Výlučně jejich prostřednictvím se odehrával veřejný život. Politické strany kromě Mussoliniho fašistů se ukázaly jako nadbytečné. Podobné uspořádání státu prosadil po převratu v roce 1934 rakouský spolkový kancléř Schuschnigg. Nelze přehlédnout, že institucionální zbytky korporativního státu v Rakousku najdeme dodnes.

Oba, Mussolini i Schuschnigg, ve svém pojetí státu vycházeli z křesťanského sociálního učení, jak je obsahuje encyklika papeže Lva XIII. Rerum novarum a následně encyklika papeže Pia XI. Quadregesimo anno. Jí v roce 1931 Pius XI. připomněl 40leté výročí předchozí encykliky a upřesnil v ní podstatu korporativního státu. Obě encykliky v zásadě nabádaly, aby zaměstnavatelé a zaměstnanci spolu vedli trvalý dialog a hledali společně mírová řešení případných vzájemných rozporů.

Je vcelku přirozené, že korporativní stát je na rozdíl od státu demokratického více náchylný k mocenskému zneužití. Vládní moc se tu neodvozuje od všeobecných voleb a od občanské společnosti, ale od vůle jednotlivých stavovských organizací (komor). Jejich zájmy ale nemusí vždy odrážet zájmy obecné. Analogie ke komunistickým sovětům dělníků, rolníků a pracující inteligence je tu více než nápadná.

 

Komunistická manipulace s myšlenkou demokracie

Pozorovatele mohlo zmást to, že na rozdíl od fašismu a nacismu komunisté předstírali, že jsou demokraty a pro demokracii. Údajně se jen demokracii pokoušeli vylepšit. Zvýraznit ono lincolnovské: Vláda lidu, s lidem a pro lid. K pojmu demokracie proto připojili přízvisko, lidová, později socialistická.

Demokratický byl prý i jejich vnitrostranický život. Řídil se zásadou zvanou demokratický centralismus. Podle oficiálního výkladu umožňoval před hlasováním o kterémkoli rozhodování svobodnou diskusi, a to tak dlouho, dokud nedošlo k vlastnímu hlasování. Všichni souhlasící i nesouhlasící se pak měli podřídit rozhodnutí vyjádřené většinovou vůlí. Pozorovateli by ale nemělo uniknout, že diskuse před vlastním hlasování byla obvykle řízená. Do diskuse se přihlášky s příspěvky zasílaly ještě před vlastním jednáním, a to v písemné podobě, aby bylo možné případný ideově heretický příspěvek včas zarazit a z „diskuse“ vyloučit.

Něco podobného nacismus ani fašismu neznaly. Řídily se oba otevřeným „führerprincipem“. Podle něho měl vždy rozhodující slovo vůdce. Jeho vůle se brala jako svrchovaná a nesporná. Měla mnoho společného s neomylností katolického papeže v otázkách teologických a víry. Führerprincip uplatňoval Stalin. Dokonce si nechal říkat vůdce (vožď). Po Stalinově smrti přešlo stranické vedení na tak zvané kolektivní rozhodování. Údajně byl generální tajemník strany první mezi rovnými.

Do jaké míry předstírání, že komunisté docházejí k rozhodnutí na základě demokratické diskuse a demokratického hlasování, se pokusil rozkrýt filosof a jazykovědec Petr Fidelius v pojednání „Jazyk a moc“ (Edice Arkýř, Karel Jadrný Verlag, München 1983).

V kapitole „Lid a jeho úloha“ čtenáři vyjasňuje, co je to v pojetí komunistů „lid“. Pojem, jímž komunisté tak často šermovali. Fidelius tak činí cestou sémantického rozboru na sebe obsahově navazujících článků v ústředním stranickém listu Rudé právo.

Úvahu začíná rozborem úvodníku s názvem „Po boku lidu“ (Rudé právo 1. února 1977) a již zde naznačí směr svého pátrání. Sám název totiž napovídá, že lid je něco, čeho nemusíme být součástí, přesto jeho význam nás nutí, abychom jej respektovali a byli mu poslušni. Na zhruba 25 stranách napínavého textu, kdy vysvětluje pojmy, na něž narazil četbou jednotlivých statí v Rudém právu opět jinou statí z Rudého práva postupně čtenáře přivádí k poznání, že podle komunistického pojetí demokracie je lid totožný s generálním tajemníkem strany. V té době jím byl Gustáv Husák. Pečlivou četbou Rudého práva dokázal, že i komunisté vzdor předstírání, že jsou také demokraty, zaštiťujíce se „lidem“, ctí stejně jako nacisté a fašisté führerprincip. Podobnost s papežovou neomylností je tu více než nápadná jen s tím rozdílem, že neomylnost papeži dodává bůh, zatímco stranickému vůdci zbožštělý lid.

 

Nejen Hitler, ani komunisté nejsou ani levicí, ani pravicí

Jak už jsem jednou zmínil, za skutečnost, že dlouhá desetiletí mnozí řadí komunisty na levici (byť k tomu dodávají krajní) a nacisty a fašisty na pravici (rovněž krajní), „vděčíme“ úspěšnému komunistickému politickému marketingu. Komunisté se tak sice v představách mnohých oděli do hávu, jež se historicky vztahuje k levicovému politickému hnutí a vyznačuje se zejména sociální vnímavostí, zato nacisté a fašisté pro změnu odstrčeni kamsi za okraj pravice se stali podle stejného pojetí zosobněním zla, útlaku a nelidského vykořisťování.

Členění politické scény na levici a pravici je přitom ve skutečnosti neodmyslitelně spjato s parlamentní demokracií. Zánikem parlamentní demokracie, byť jen cestou jejího vyprázdnění, jak jsme tomu byli svědky za vlády komunistů a jak tomu jsme žel i dnes svědky díky působení řady populistických a extremistických hnutí, ztrácí dělení politické scény na levici a pravici smysl a opodstatnění.

 

Levici i pravici šlo vždy o svobodného člověka

Cílem politického usilování jak levice, tak pravice byl svobodný, emancipovaný člověk, vědomý si své odpovědnosti za sebe i za své bližní. Jen cestu k němu hledaly levice i pravice rozdílně.

Pravice byla historicky přesvědčena, že člověk, který se už svobodný rodil, který byl v duchu křesťanského sociálního učení nedotknutelný ve své důstojnosti, se jako svobodný a za sebe zodpovědný jedinec bude chovat z povahy své podstaty. Pokud se tak přesto nechová, pak jen díky tomu, že byl o sobě cestou vzdělávání nedostatečně uvědoměn.

Levice nespoléhá na automatickou uvědomělost člověka, i když respektuje jeho svobodnou podstatu. Má zkušenost s lidmi nižších tříd, žijících zpravidla v nejistotě existenciální i existenční. Svobodnou zodpovědnou existenci chápou spíš jako nepříjemný úděl, kterého se rádi zbaví, najde-li se někdo, kdo se o ně postará. Pochopila, že jejich vnitřní nejistotu může rozptýlit jen cestou praktikované sociální vnímavosti, vstřícným sociálním systémem, který ale nezaopatřuje, nýbrž staví lidi na vlastní nohy. Tak nakonec v sobě naleznou schopnost ke svobodě.

Jak jsem již ukázal, něco takového by jednoduše u komunistů, fašistů a nacistů jeden pohledal. Jejich zájmem je člověkem manipulovat tak, aby jim zcela podléhal a bezvýhradně jako vrchnosti sloužil. Pokud občas sáhnou po nějaké sociální úlitbě, a komunisté navíc z toho titulu o sobě odvozují, že jsou právě pro to tou pravou levicí, pak ne proto, že by jim ležela na srdci existenční (nemluvě o existenciální) tíseň lidí, ale proto, aby je ve svůj prospěch politicky zkorumpovali. Jejich rádoby sociální systém má ráz zásadně zaopatřovací. Sleduje, aby si lidé na něj vytvořili neodbytnou závislost, a ne, aby sloužil jako cesta ke svobodě.

Zpochybňující tvrzení Martina Klecána, jako by Hitler měl být levičák, má své nesporné opodstatnění. Jen by měl dodat, že stejně tak nemůže být považován za pravičáka. V neztenčené míře to platí i pro komunisty.

publikováno: 15. 9. 2025