Objevy dokumentaristů: filmy o síle osobnosti i drsném půvabu podivínů

Doktor František Koukolík – protagonista dokumentu Androméďan. Foto ČT

Na počátku filmu je trochu neobvyklá scéna: doktor František Koukolík si povídá s umělou inteligencí, jejíž hlas se ozývá z mobilu na vedlejší židli. Známý vědec, neuropatolog, autor řady odborných i populárních publikací se ptá, zatímco AI snaživě odpovídá. Pan doktor zkoumá, co všechno nový fenomén dovede. Rozprávění je vcelku pohodové, navíc plynule uvádí diváka do děje. Televizní dokument Androméďan – Cesta doktora Koukolíka natočila Šárka Maixnerová (mj. Případ Anička, série Infiltrace) a vysílala Česká televize před několika dny (9. září) na svém druhém programu; dlouhodobě je dostupný v iVysílání ČT. Určitě stojí za shlédnutí. Je totiž mimořádný – vzorový „školní příklad“, jak by měly snímky s obdobnými tématy vypadat.

Za necelou hodinu dokáže poutavě seznámit se životem a vědeckou dráhou protagonisty, hlavně však se smyslem a cestami jeho zkoumání, a také s jeho názory na vztah chování a mozku, na život a smrt, historii, mezilidské vztahy či na dění ve veřejném prostoru.

Doktor Koukolík ve filmu hovoří, komentuje i názorně předvádí; vůbec to však není nudná „mluvící hlava“, ale dynamický, vitální člověk, který umí zaujmout pohybem, gestem, energickou chůzí, a především originálními myšlenkami.

Fakta o vlastním životě zmiňuje jakoby mimochodem, dávkuje je s obdivuhodnou úsporností. Nejsou tu řazena po pořádku pěkně za sebou, ale tu a tam zasazena do jiných, často nečekaných souvislostí.

Koukolík dokáže své myšlenky zhustit do stručných, výstižných a smysluplných vět. Někdy mají podobu hlášek formulovaných s lehkým nadhledem a okořeněných humorem, vždy je to však hluboce prožito a podloženo znalostmi i výsledky vlastních výzkumů. Je pozoruhodné, jak autor mnohasetstránkových odborných studií umí podstatné věci shrnout do několika vět či slov. Mnohé sentence stojí za to, si zapsat, aby si je člověk zapamatoval, třeba tu o nebezpečí moci nebo o umírání.

Film o doktoru Koukolíkovi dokáže aktivovat touhu po poznání i emoce, zaujmout a získat (nejen) pro vědu, ale hlavně pro přemýšlení o smyslu naší existence.

Zazní i výpovědi několika kolegů a přátel. Od jednoho z nich například vyznání: „Doktor Koukolík je pro mě louč, která mi posvítí na to, co nevidím.“ A nezní to vůbec nadneseně, doktor takový prostě je.

Ke kvalitě filmu podstatně přispívá kamera Jakuba Šišky. Krásně kouzlí s tváří a siluetou, se světlem a stínem, s barvami a tvary, se záběry lokalit i přírody; procházíme s ní místy důležitými pro Koukolíkův život a působení – např. kolem důstojné budovy Hlavova ústavu či areálem Thomayerovy nemocnice v Praze, vnímáme malebné pohledy na Český Krumlov. Důležité místo zaujímá vesmír (neboť František Koukolík má vlastní planetku, která je po něm pojmenována) a samozřejmě lidský mozek. Film si efektně pohrává s jeho proměňujícími se podobami. I díky kreativní kameře je Androméďan nejen chytrá výpověď o moudrém člověku, ale také vizuálně krásný film.

Další aktuální český dokument, Raději zešílet v divočině dokumentaristy Miro Rema (mj. Láska pod kapotou), má na kontě vítězství v hlavní soutěži letošního ročníku karlovarského festivalu. Autor jej vytvořil na motivy stejnojmenné knihy Aleše Palána. Nad zmíněným vítězstvím se v létě dost diskutovalo, jisté rozpaky trvají i nyní, když je snímek k vidění v kinech. Možná nebyl na Křišťálový glóbus, ale pozoruhodný snímek to jistě je.

Dokumentarista sledoval po několik let život dvou starých mužů, dvojčat Františka a Ondřeje Klišíkových. Bydlí společně ve skromné chalupě v přírodním prostředí šumavských lesů. Jejich dosti klopotný, dnes už spíš jednotvárný život má mnohem pestřejší minulost. Za totality byli aktivními disidenty, patřili k „šumavskému undergroundu“, šířili například samizdatovou literaturu. (Za Třetí odboj dostali vyznamenání.)

Teď se starají o malé hospodářství a vedou spolu řeči o životě a smrti, o ženských i o politice, peskují se kvůli přílišnému pití, filozofují o svobodě, občas veršují. Mají rozličné záliby – harmoniku, zpěv, konstruování primitivních „křídel“ a sny o létání. Neustále se hádají, nadávají si, ale zdá se, že nemůžou žít spolu ani bez sebe. Zůstávají pořád pod jednou střechou, protože „byli jsme počati z lásky, proto jsme pořád spolu“.

Snímek zaujme především silou autenticity. Filmařům se podařilo zachytit syrovou realitu, drsné životní podmínky i kontroverzní vztah bratrů a jejich svérázné charaktery. Jsou pozoruhodní povahou i dobrovolnou volbou životního stylu.

Snímek nemá plynulý děj, neodehraje se tu žádné drama. Je založen na rozmluvách dvou podivínů a přesvědčivém záznamu jejich drsného života. Jde o pásmo epizod ze vzájemného stýkání a potýkání starých mužů. Klasický příběh či vyvrcholení přesto nepostrádáme, film nabízí dost podnětů k zamyšlení nad beznadějí jejich života a nad tím, proč jim vyhovuje. Pravda, mají své sny a touhy, občas možná i naději, že by se dalo z daného stereotypu uniknout. Ale vyhlídky nevidět. Některé jímavé momenty jejich poustevnického života dokážou vzít za srdce, jiné patrně trochu unaví jednotvárností a opakováním již viděného. Nicméně – je to věrohodný portrét osamělých bytostí uprostřed šumavské přírody, což určitě stojí za pozornost.

Osud nadělil dokumentu zvláštní, smutný dovětek: jeden z bratrů, František, byl několik dní po karlovarském festivalu nalezen mrtvý. Právě ten, který v jedné z epizod filmu vede před zrcadlem samomluvu a sám sebe napomíná: „Franto, dávej pozor na Frantu!“