Brněnské HaDivadlo si v minulé sezoně připomnělo půlstoletí své existence. Toto výročí nepojalo jako pouhou nostalgickou oslavu, ale jako příležitost k aktivnímu ohledávání vlastní minulosti – k pěstování „paměťotvornosti“ jako nedílné součásti identity souboru. Už od svého vzniku v roce 1974 za normalizace, tehdy ještě jako Hanácké divadlo v Prostějově, představovalo HaDivadlo kontrakulturní scénu, která se vyznačovala alternativní poetikou a společenskokritickým autorským gestem. Nyní po 50 letech se divadlo ohlédlo za svými počátky – způsobem, který minulost nejen dokumentuje, ale vtahuje současné divadelníky i publikum do procesu společného vzpomínání.
Jako scéna, jež si uvědomuje svou roli v udržování kolektivní paměti, připravilo HaDivadlo ve své jubilejní 50. sezoně celou sérii projektů a událostí tematicky zaměřených na vlastní historii. Nešlo přitom jen o jednostranné připomínání milníků, ale o dialog napříč generacemi: bývalí i současní členové souboru, pamětníci i diváci se stali spolutvůrci živé historické paměti HaDivadla. Divadlo tak ukázalo práci se svou minulostí způsobem, jenž slouží nejen vzpomínání, ale i poznání podstatných souvislostí, ukotvení a hledání inspirace pro budoucnost.
Zpátky v Prostějově: návrat ke kořenům
První premiéra tehdejšího Hanáckého divadla se odehrála v červnu 1974 v prostějovském Národním domě, který je mimochodem architektonickým skvostem Jana Kotěry. Padesát let poté se HaDivadlo symbolicky vrátilo do místa zrodu. Dne 18. června 2024 proběhla celodenní událost „HaDivadlo 50: Zpátky v Prostějově“, během níž se současný soubor setkal s pamětníky a společně rekonstruovali minulost divadla tam, kde vše začalo. Program zahrnoval řadu scénických intervencí, komentované prohlídky po místech, kde soubor v 70. letech působil, a večer se pak všichni zúčastnění sešli u „Hostiny paměti“ – společného stolu, kde pamětníci prostějovské éry a všichni další debatovali o minulosti divadla. Součástí návratu do Prostějova byla rovněž retrospektivní výstava „HaDivadlo 50. Začalo to v Prostějově“, která mapovala historii souboru od jeho počátků až po současnost a uskutečnila se ve spolupráci HaDivadla a Muzea a galerie v Prostějově. Z řady dojemných pamětnických situací zmiňme alespoň setkání se zakládajícími osobnostmi HaDivadla Svatoplukem Válou, Arnoštem Goldflamem a už jen rodinou zastoupeným Josefem Kovalčukem (zemřel v roce 2018).
Sbírání vzpomínek: diváci jako součást paměti
Paměť divadla netvoří jen oficiální dějiny a legendy, ale také zážitky publika. HaDivadlo proto do svých oslav zapojilo i samotné diváky coby aktivní nositele paměti. V sobotu 6. dubna 2024 se foyer divadla proměnilo v „Paměťovou kavárnu“ s podtitulem „Sbíráme vzpomínky“. Během odpoledne otevřeného všem příchozím sem mohli dlouholetí souputníci HaDivadla i náhodní návštěvníci zajít na kávu a podělit se o své osobní vzpomínky na představení či setkání s tímto divadlem. Mnozí přinesli staré programy, vstupenky, fotografie či jiné poklady z domácích archivů, které uchovávají paměť jejich diváckých zážitků.
Tato komunitní sbírka vzpomínek ovšem nekončila jedním setkáním. HaDivadlo průběžně vyzývalo své diváky, aby své vzpomínky sdíleli – osobně skrz pokladnu divadla nebo online prostřednictvím formuláře. Cílem bylo zapojit do péče o paměť divadla širší veřejnost a ukázat, že diváci nejsou jen pasivními pozorovateli, ale spolutvůrci historie. „V HaDivadle si silně uvědomujeme, že diváci, bez kterých by divadlo nemělo smysl, jsou nejen našimi důležitými pozorovateli, ale často se z nich stávají v nejrůznějším smyslu slova souputníci a přátelé. Ostatně, i my divadelníci se čas od času stáváme diváky,“ vzkázal kolektiv před konáním Paměťové kavárny.
Divadlo v proměnách času: od scénické konference k Místům paměti
V říjnu 2024 HaDivadlo uspořádalo tzv. scénickou konferenci nazvanou „HaDivadlo v proměnách času“. Během dvoudenního programu se v experimentálním formátu propojila odborná reflexe se vzpomínáním v nejrůznějších formátech a mezilidským setkáním. Podařilo se postihnout kaleidoskop divadelní paměti HaDivadla a zachytit pestrost jeho historie. Vystoupili zde jak teatrologové a kritici, tak bývalí i současní členové souboru – společně debatovali, vzpomínali a analyzovali různé etapy existence divadla. Šlo o živý dialog generací, který nahlížel dějiny souboru z mnoha úhlů.
Neméně originálně přistoupilo HaDivadlo ke své topografii paměti. Průběžně v několika měsících proběhla edice událostí „Místa paměti“, v jejímž rámci se soubor i publikum vypravili do někdejších působišť HaDivadla – od prostor Klubu B. Václavka, kde HaDivadlo hrálo v 80. letech, přes tehdejší kulturní středisko Šelepka, až po legendární Kabinet múz, první porevoluční scénu souboru. Každá taková zastávka připomněla atmosféru dané éry a ukázala, že divadelní prostor sám uchovává stopy minulých inscenací. Pozornosti samozřejmě neušlo ani místo současného sídla v Alfa pasáži, které je nejdelším působištěm HaDivadla (od roku 2004). Vzpomínalo se i na legendární a s divadlem dlouhá léta blízce propojené Café Švanda. K tomu všemu ještě brněnská Paměť národa uspořádala časově příhodně výstavu „Tenkrát na Chmelnici“ o zásadním pražském působišti HaDivadla v osmdesátých letech.
Pocta Jiřímu Bulisovi a vzpomínka na Jána Sedala
HaDivadlo nezapomnělo ani na své klíčové tvůrce. Už v září 2023 uspořádalo vzpomínkový večer „Nekonečný valčík Jiřího Bulise: Citovky a řachandy“ – téměř přesně 30 let po tragické smrti tohoto legendárního skladatele a dvorního autora hudby HaDivadla. Na jevišti se tehdy sešli někdejší kolegové a přátelé Jiřího Bulise spolu s mladšími muzikanty, aby znovu rozezněli jeho písně. Právě tato událost symbolicky zahájila celý cyklus výročních aktivit – byla prvním dárkem k blížícím se padesátinám souboru. V HaDivadle proběhla i slavnostní projekce filmu Břetislava Rychlíka Místenka k oknu Jiřího Bulise a taky došlo na vydání LP Slunce na peřinách a zpřístupnění Bulisových písniček na Spotify.
Zcela jiný, smuteční ráz pak mělo do rámce vzpomínkových událostí nečekaně vstoupivší loučení s hercem Jánem Sedalem, osobností spjatou s HaDivadlem od prostějovských začátků. Sedal, který patřil k nepřehlédnutelným osobnostem souboru, zemřel v lednu 2025 ve věku 76 let. Na pohřeb v kostele sv. Michala navázal dlouhý, jak jinak než vzpomínkový večer v prostorách divadla, kde „Jano“ byl a zůstává doma.
HaDivadlo jako kontrakulturní instituce
Intenzivní ponor do kolektivní paměti HaDivadla jasně ukázal některé jeho trvalé charakteristiky, které mu byly zakládající generací zřejmě vnuknuty jako pomyslný genetický kód. Mohli bychom mluvit o jakési umanutosti v úsilí dobírat se komplexního, vnitřně pravdivého obrazu lidského údělu ve světě. To stavělo a dodnes v různých podobách tvůrčí osobnosti i kolektiv HaDivadla staví do opozice proti tendencím řídit životy lidí jednoduchými pravidly ve jménu té či oné ideologie, nebo jen pouhé náchylnosti k pohodlí. Schopnost kriticky reagovat na dobu a umět se postavit za hodnoty se ukázaly v plné síle i během listopadu 1989, kdy HaDivadlo sehrálo nezastupitelnou roli v revolučních událostech a stalo se tak důležitým „aktérem dějin“.
Výroční sezona navíc probíhala paralelně s běžnou inscenační činností, takže oslavy neznamenaly útlum, ale naopak souběh paměťových projektů a standardní divadelní tvorby. Vznikly nové inscenace Noc tribádek, Sekyra a Agónie (antická reality show). Symbolicky došlo i na pětileté výročí mezidivadelního projektu HaDivadla pro mladé lidi Klub mladých diváků Brno. Zároveň se 50. sezona stala závěrem éry uměleckého šéfa Ivana Buraje, který ve své divadelní dráze nyní pokračuje v pražském Divadle v Dlouhé. A HaDivadlo od 51. sezony přechází do nové éry experimentu s kolektivním uměleckým vedením, generací dvacátníků Janou Vaverkovou, Janem Doleželem a Justinou Grecovou.
Období vzpomínání se tedy zásadně protnulo s hledáním nových obzorů. Paměťové aktivity popsané výše neposloužily jen k sentimentálnímu ohlížení, ale především potvrdily kontinuitu kontrakulturní mise HaDivadla. Už v dobách normalizace bylo toto divadlo prostorem svobodné, alternativní tvorby a jisté formy občanského odporu vyprázdněnosti a dobové poplatnosti velké části oficiální kultury. Navzdory cenzuře uvádělo progresivní, experimentální inscenace a otevíralo palčivá společenská témata, byť často v náznacích a alegoriích. Po roce 1989 zase muselo uhájit svou nezávislost a osobitost v novém institucionálním, ekonomickém i společenském nastavení. I dnes však stále vyhledává publikum, kterému nestačí většinová zábava a prvoplánové výstupy. Pěstovat paměť v tomto kontextu znamená udržovat si vědomí vlastních kořenů a hodnot, které HaDivadlo odlišují od mainstreamu. Divadelníci této padesát let stále živoucí a hledající scény ukazují, že kulturní instituce může být zároveň živým archivem i laboratoří nových vizí. Zabývat se vědomě pamětí – paměťotvornost – není zpátečnictvím, nýbrž strategií udržitelné identity – umožňuje čerpat inspiraci z bohaté minulosti a přitom s plnou pozorností k současnosti odhadovat a formovat obrysy věcí příštích.
Autorka byla jako intendantka divadla kurátorkou paměťových událostí v HaDivadle.
publikováno: 15. 9. 2025
