Ve filmu Franz se Kafka občas ztrácí

Franze Kafku snad každý vnímá a vykládá po svém. Podle svého věku, podle doby a režimu, kde je mu souzeno žít, i podle komentářů, které si o něm přečetl nebo slyšel. Je dobře, když Kafka komunikuje s recipienty jejich jazykem. Jeho dílo je znepokojivý fenomén, také mimořádný, že je aktuální, ba aktuálnější i o století později. Pro totalitní režimy byl nepřijatelný právě pro možnost naléhavé aktualizace, nacistům navíc samozřejmě vadil i Kafkův židovský původ.

Historici a pamětníci stvrzují (a komunistický režim se strachem vnímal), že v české kultuře počátku šedesátých let zazněl jeden z prvních hlasů volání po svobodě slova a tvorby na Liblické konferenci věnované právě Kafkovi.

Nelze se divit, že pád komunistického režimu zahájil ve východním bloku, a zejména u nás, odkud Kafka pocházel a kde žil, masivní zájem o život a dílo geniálního pražského spisovatele, který ve světě trval už dávno. Vychází v nových vydáních, přibývají o něm odborné studie i popularizační texty, kafkovského tématu se chopil film i televize, o „kafkovských“ tričkách a jiných nevkusných komerčních předmětech nemluvě. Jeho osobnost se samozřejmě nemohla ubránit ani komercializaci.

U polské režisérky Agnieszky Holland tomu bylo jinak. Kafkovo dílo ji uhranulo už v raném mládí; jak říká, Franz Kafka byl dokonce jedním z důvodů, proč si pro studium filmové režie vybrala FAMU v Praze. Jako filmařka se však k němu dostala až mnohem později. Nový film slavné režisérky Franz se po uvedení na festivalech v Torontu a San Sebastianu představuje nyní v našich kinech. Jako v řadě předchozích případů (Hořící keř, Šarlatán, Hranice) natočila snímek s českou koprodukcí. Spolupracovala mj. se scenáristou Markem Epsteinem, producentkou Šárkou Cimbalovou, střihačem Pavlem Hrdličkou, s našimi herci. Ve filmu uvidíme např. Jenovéfu Bokovou, Ivana a Josefa Trojanovy, Jana Budaře, Emmu Smetanu, Karla Dobrého.

Českou spolupráci je dobré zdůraznit také proto, že se tím opět potvrzuje vřelý vztah režisérky k naší zemi i její ocenění vysoké profesionality českých filmařů. Můžeme na to být hrdi.

Titul Franz není klasickým filmovým životopisem. Snaží se obsáhnout nejen život, ale i křehké nitro umělce, duchovní podhoubí, z nějž vycházela jeho tvorba i osobní trápení. Někde s větším, jinde s menším šarmem a originální lehkostí usiluje o zachycení podstatných skutečností z jeho nedlouhé životní pouti, jež neoddělitelně patří k obsahu, myšlenkovému poselství i k espritu jeho díla.

Ve filmu se tak setkáváme s drsnou výchovou a nepochopením otce, který se míjí se synovým vnitřním světem. Sledujeme složité i podnětné rodinné vztahy, milující sestry a inspirativního strýce lékaře, neúspěšné kontakty se ženami i spontánně vřelé porozumění s Milenou Jesenskou, životně důležité přátelství s Maxem Brodem. Najdeme tu zásadní i drobnější životní epizody, konfrontaci s publikem, doprovázené drásavými scénami mučení, ale i vnitřní nejistotou spisovatele, který si přál, aby přítel Brod jeho dílo spálil.

Autoři uskutečnili v zájmu prohloubení výpovědi (nejen o Kafkovi) několik pozoruhodných filmařských experimentů. Například když jednotliví aktéři dovádějí osobním vyprávěním své životní osudy až do finále. Nebo když nechávají Franze procházet ruchem moderního velkoměsta mezi současnými turisty. S jemnou ironií, pro Agnieszku Holland typickou, vkládají do historizujícího příběhu spisovatele současnou, místy až hysterickou kafkománii: davy turistů putujících po jeho stopách, kýčovité suvenýry s Kafkovou podobou či jménem, průvodce poskytující místopisné informace – tady se narodil, zde žil, ve Zlaté uličce několik let psal…

Vesměs originální nápady se snaží nejen lépe vystihnout osobnost spisovatele a proniknout do hlubin jeho duše, charakteru i traumat, ale i postihnout, jak dnes rezonuje (a nevkusně se využívá) značka „Franz Kafka“. Potíž je však v tom, že vzhledem k množství sdělení i kaleidoskopické formě není film dost konzistentní. Jednoduše řečeno, nedrží vždy pohromadě. Navíc v rychlém tempu dějů, situací a postav, náhlých flashbacků i momentů konfrontace se současnosti se divák až ztrácí; a co hůř – občas se ztratí i Kafka. Řada dobrých nápadů zanikne. Je to zejména problém první poloviny filmu, druhá část poněkud zvolní. Rychlé tempo a klipový způsob vyprávění nejspíš ani příliš nesouzní s charakterem Kafkových textů, které – i když líčí drastické či mysteriózní děje, jsou jasné a srozumitelné, plynou beze spěchu a odboček.

Kafkův život, dílo i duše jako by ve filmu trochu unikly z dosahu diváka. A přitom bychom docela rádi věděli víc – třeba o jeho vztahu s Milenou nebo Maxem Brodem.

Přesto je dílo Agnieszky Holland svým způsobem výjimečnou filmovou výpovědí, svědčící o neutuchající invenčnosti a nevysychající studnici nápadů autorky, o jejím citu pro výběr herců (v hlavní roli vynikající Idan Weiss který je Kafkovi velice podobný!) či smyslu pro ironii. A také o tom že kromě stále výtečné češtiny má pořád hodně ráda Prahu. Film nabízí půvabné, přitažlivě proměnlivé záběry našeho i Kafkova města. Radost se podívat.