Bydlím v Budapešti kousek od obecní tržnice. Překládám Aristofanovu Lysistratu a můj překlad právě dospěl do místa, kde hlavní hrdinka do boje povolá trhovkyně: Ὦ σπερμαγοραιολεκιθολαχανοπώλιδες!

Básnické slovo má šílených 14 slabik a vypadá přesně jako stánek se zeleninou v budapešťské tržnici. Dlouhatánské slovo se sotva vejde do verše. A stejně tak pulty trhovců přetékají zbožím, haldami melounů, paprik, brambor, rajčat, hrušek, jablek, okurek, nevýstavních paprik dobrých na lečo, broskví jedničkových i těch v akci, hrozna tuzemského, italského…

Fanfáry rohu hojnosti pokračují v dlouhých řadách arcimboldovského univerza do patra květinářek a poschodím do další galaxie jídelen, vývařoven, bufetů, langošů, pekáren, cukráren, ke kavárně, kysanému zelí stokrát jinak, sýrům, čerstvým rybám, salámům, čabajkám, paštikám, pracím práškům a smetákům, super diskontu, ráji slev, očistci čistících prostředků až do pekla levných voňavek.

Ὦ σκοροδοπανδοκευτριαρτοπώλιδες! žene dalším veršem Aristofanes na zteč pekařky a smíšenkářky, provozovatelky levného ubytování. To slovo smrdí česnekem na 2 500 tisíce let až k nám.

 

Cibule místo česneku

Před stopadesáti lety překládal Aristofana v Budapešti maďarský básník János Arany. Česnek nahradil cibulí a vyčaroval gulášový pach, jaký z lidových vývařoven znalo jeho obecenstvo. Ti hagymakuktalisztkenyérkofák! volá na báby z tržnice a bufetů a řekl bych, že to bylo marhapöri, hovězí guláš na cibuli, co měl maďarský básník na jazyku. S haluškami, pochopitelně.

Rukopis maďarského překladu z roku 1873 se dochoval v depozitáři Akademie věd. Proces výměny cibule za česnek je v něm vidět. Co do počtu slabik se to má s cibulí a česnekem v maďarštině přesně naopak než v češtině: fokhagyma (česnek) je o slabiku delší než cibule (hagyma). V rukopise překladu se vyskytuje jakýsi mezitvar kagyma, text ale už vyšel s dvouslabičnou cibulí.

 

Plné pulty mám!

Nejde o pouhý počet slabik. Důležitější je guláš vůní a barev. Kousek za cibulí se v rukopise mihne slovo sajt, tedy sýr. János Arany se zřejmě nechal strhnout představou maďarské tržnice, kde sýry hrají důležité housle. Nakonec se ale přidržel řeckého originálu, kde o sýru není zmínka, sýr škrtl a na jeho místo vsunul slovo liszt – mouka. Je to škoda, protože mouka je prázdná vata. Sýr by mi v tom verši chutnal líp, mouka nedělá obrazově nic.

Prázdné místo, pouhá vata ohrožuje plnost, přehršel nabídky, hustotu sdělení, mačkanici tržnice, o kterou jde nejvíc.

Trhovec, u kterého jsem nakupoval v Athénách, křičíval Γεμάτους τους παγκούς έχω, μόνο ωραίο το πράμα! Plné pulty mám, super zboží prodávám! 

Řečtí trhovci křičí rádi. Za jedno euro nabízejí cokoli: τρία αγγουράκια ένα ευρώ! Je to hodně nebo málo – tři okurky za jedno euro? Nemusíte znát aktuální cenu zeleniny, abyste pochopili, v čem spočívá přesvědčivost té reklamy. Sám poměr 3:1 nám podsouvá, jak výhodné to je; i když nutně není, okurek jsem za euro vyhandloval pět a oba, já i zelinář jsme byli spokojeni.

K poledni se křik řeckých trhovců poddává rýmu: μισό ευρώ το αγγούρι, ένα ευρώ το μαρούλι, což vede k předražení okurky a nabídce salátu pod cenou. Nic jim to nevadí, hlavně, že se to dobře kříčí. A pak se ozve Ό,τι πάρεις, μισό ευρώ! = Všechno, co pobereš za půl eura! To znamená, že balí a berou zákazníka útokem.

V Aristofanových verších slyším tu tlačenici, bojový pokřik tržnice. Mnohoslabičné složeniny jsou plné významu, přeplněné významem.

Ale není snadné to reprodukovat. Proč? Nadměrná slova dnes vyjadřují něco docela jiného, totiž vyprázdněnost, byrokratickou, a také učeneckou. Z ní si dělá legraci Rabelais svým Antipericatametanaparbeugedamphicribrationes merdicantium. Tlustá a nadmíru zevrubná publikace s tímto hypervědeckým názvem je jednou z mnoha koprolálních položek katalogu pařížské knihovny, kam se přišel vzdělávat obří student Pantagruel. François Rabelais do tohoto slova naštosoval učenně znějící předpony anti, peri, kata, meta, amfi. Seznamem fantasscholastické literatury Rabelais míří na řadové a řádové vědátory, kteří neúnavně filtrovali všemožné nauky, zejména ty nebezpečně cizí. A přitom si notně oseděli svůj sitzfleisch.

Předlouhá slova (stejně jako oficiální zkratky a politicky korektní výrazivo) v naší kultuře znamenají mnohomluvnost. Neodkazují k hustotě popisovaného materiálu, překotnosti děje. Spíš děj zastavují a ředí. Nezdá se mi, že by dlouhá složenina v češtině fungovala jako u Aristofana, kde báby z tržnice hrubou silou rozpráší bezpečnostní složky, a otevřou tak cestu Lysistratině diplomacii. Jejich rychlá akce není chvíle na učenecké kalkování.

 

Otázka po paprice

Vztah jazyka a světa je arbitrérní. Svět se mění. Jazyky vznikají a zanikají. Efekt básnických figur kolísá – chvíli působí svěže, pak vyšeptají. Místo česneku můžou smrdět cibulí. Možná si říkáte, že strkat do překladu slova, která tam nejsou, a klidně nahrazovat česnek cibulí překladatel nemá. Jistě, u soudního překladu by to byl problém, ale Aristofanes je stará komedie, divadelní hra ve verších. Má to být vtipné na první dobrou, srozumitelné přímo z divadelních prken, bez jediné poznámky pod čarou.

Aristofanes se musí přebásnit, ne tupě překopírovat. Cílem komické poezie je hnát dopředu komické děje a pochody v hlavách diváků. Komediograf stejně jeho jeho překladatel pak tvoří humor z materiálu, který mají po ruce – každý ve svém jazyce.

Což mě vede k paprice. Jsem totiž ještě stále v Maďarsku, kde se dává paprika do všeho, v překladech Lysistraty jsem ji však nenašel. Moje velká papriková otázka zní: Hodí se do antického textu paprika, rajče nebo brambora, když i školní dítě ví, že tyto plodiny, jakožto i kukuřice a fazole a buráky pocházejí z Ameriky, která za časů řecko-římských klasiků nebyla ještě objevena ani nás neobjevila?

Kdyby šlo jen o papriku jako plodinu, byla by to otázka podružná, ale co takový „starý paprika“?  Právě takové páprdy Aristofanes barvitě líčí ve své komedii; ovšemže bez použití papriky, kterou neznal.

Kolegové se ostýchají v překladu předkolumbovské literatury užít plodiny vyšlechtěné indiány. Divili byste se, jak důsledně tuto nepsanou dohodu dodržují. Ještě nikdy se mi nikoho z nich nepodařilo nachytat na paprikách, rajčatech nebo bramborech.

Podezřívám je, že ještě ze školy uchovávají tahák se seznamem amerických rostlin a živočichů. Je to pedantské sebeomezení. Nejen indiánská paprika, celá čeština neeexistovala, když Aristofanes psal své komedie. Staří paprikové ovšem existovali v takovém nadbytku, že jim Aristofanes věnoval celý sbor.

Komedii nepřekládáme, abychom diváky informovali o hmotné kultuře, stravování nebo bytových standardech Řeků a Římanů, ale abychom je seznámili s jejich humorem, což se nejlíp dělá tak, že je tím humorem rozesmějeme. Komedie, která nikoho nerozesměje, se nakonec nehodí ani na lečo.

publikováno: 6. 10. 2025