Včerejší sci-fi je dnešní realitou

Vývoj robotizace, digitalizace a všudypřítomné umělé inteligence nabral závratné tempo. Včerejší sci-fi je dnešní realitou. Před 105 lety napsal Karel Čapek vědeckofantastické drama R.U.R. (zkratka Rossumovi univerzální roboti). Tato divadelní hra byla přeložena do více než 30 jazyků. V New Yorku byla Čapkova hra naposledy uvedena letos 21. a 23. února. Hru nastudoval soubor Post Theatre Company na scéně v Brookvillu. Kromě toho se 25. března 2025 konalo koncertní čtení muzikálu R.U.R. Bylo to na newyorském divadelním festivalu Spark Theatre Festival. Poprvé byla hra R.U.R. uvedena ve Spojených státech již v říjnu 1922 v New Yorku, o rok později v Chicagu a Los Angeles a v témže roce měla premiéru v Londýně. Čapek je stále živým a inspirativním autorem, i dnes s mimořádně naléhavým poselstvím. Kladl si otázky, kam kráčí lidstvo, jaká je jeho svobodná vůle, a to zejména v souvislosti s technologickým pokrokem a etickými důsledky umělých bytostí. Ve hře zaznělo poprvé slovo robot, které Karlu Čapkovi navrhl jeho bratr Josef.

Úvodní dějství R.U.R. se odehrává v blíže nespecifikované budoucnosti na ostrově v Rossumově továrně, kde je celá výroba prováděna roboty. Připluje za nimi pěkná dcera prezidenta Helena Gloryová (Helena bylo jméno Čapkovy sestry) s cílem roboty zrovnoprávnit a všichni roboti se do ní zamilují. Postupně jí vyprávějí příběh vynálezu prvních robotů starého Rossuma a jeho synovce. Helena se poté vdá za ředitele Harryho Domina. Příběh dále pokračuje po deseti letech, kdy už jsou roboti široce rozšířeni. Heleně je smutno z toho, že roboti, ač velmi podobní lidem, nemohou mít city jako lidé, a tak přiměje Dr. Galla, aby začal experimentovat s jejich „duší“. Jejich původním cílem bylo vytvořit pro člověka ráj na zemi, aby již nikdy nemuseli lidé umírat hlady a měli všeho dostatek. Jenže upadly mravy, lidé zlenivěli a začali roboty původně určené k práci používat jako vojáky pro své války.

Několik robotů se vzbouřilo, ustanovilo Ústřední výbor robotů a vyhlásilo válku lidstvu, jež drtivě porazilo a nenechalo nikoho naživu. Dorazili až na výrobní ostrov a pozabíjeli všechny, kromě stavitele Alquista, jelikož on ještě pracoval rukama (což ho uklidňovalo; věřil, že práce je smyslem života). Roboti se však začali opotřebovávat a umírali. Chtěli po něm, aby objevil původní Rossumův výrobní postup, ten však spálila Helena předtím, než ji roboti zabili. Jednou v noci Alquista vzbudili robot Primus a robotka Helena. Když chtěl jednoho z nich pitvat pro výzkum, druhý se nabízel místo něj – vůbec se nechovali jako roboti (snažili se navzájem chránit; záleželo jednomu na druhém). Alquist zjistil, že se mají rádi, a tak je poslal pryč, aby udrželi život a začali s láskou znovu jako Adam a Eva.

Závěr je symbolickým odkazem k bibli, z níž Alquist cituje a žehná robotům. Alquist pochází z latinského slova aliquis (obyčejný člověk). Alquist ve hře R.U.R. vystupuje jako zastánce práce – „Je správnější položit jednu cihlu než si kreslit velké plány.“ Alquist je také současný český konverzační chatbot, kterého stvořil tým vědců a studentů z ČVUT. Dokáže nejen odpovídat na dotazy, ale i plynule konverzovat. Je to produkt umělé inteligence.

Karel Čapek byl významným vizionářem. Poukazoval na to, že i ušlechtilé záměry se někdy mohou vymknout kontrole. Technologický pokrok má lidem pomáhat, měl by být nástrojem k širokému uplatnění v mnoha lidských činnostech. Jenže i zde platí, že je to dobrý sluha, ale zlý pán. Technologický pokrok je vždy výzva, která však může končit nezdravou závislostí. Navíc platí, že se dá všechno využít a bohužel i zneužít. Čapkovo dílo vyznívá v mnoha ohledech jako nadčasový varovný apel. Karel Čapek si vážil života, měl úctu k lidem, práci, lásce, měl víru v budoucnost, i když o ni měl velké obavy, vždy prosazoval solidaritu, soudržnost a mezilidskou slušnost.

Téměř před 30 roky 10. února 1996 dokázal počítač poprvé porazit nejlepšího šachistu světa. Počítač „Deep Blue“ společnosti IBM tehdy vyhrál partii nad mistrem světa Garry Kasparovem. V zápase na 6 partií nakonec zvítězil Kasparov, ale o rok později už s počítačem prohrál 2 a půl ke 3 a půl bodů. Počítač hrál trpělivě, čekal na chybu soupeře. Algoritmus zpracování stromu možností dokázal už tehdy vyhodnotit až 200 milionů postavení za sekundu. Dnes jsme mnohem dál. Nejlepší šachisti s nejlepšími počítači už raději nehrají. Když si však nastavíme dobrou hladinu podle úrovně naší hry, tak nás počítač nechá hrát a je dobrým tréninkovým partnerem. Můžeme se i v tomto případě obrátit na umělou inteligenci, ta nám dokáže poradit, tak jako ve všem. Vstupujeme do fáze vývoje, která mění mnohé a bude nám nastavovat nemilosrdné zrcadlo. Podlehnout iluzi, že už umíme a dokážeme všechno, je tak svůdné, ale zároveň tak nebezpečné. A ještě nebezpečnější je stav, kdy si někdo myslí, že je dokonalý díky „životnímu partnerství“ s nejvyšším levelem umělky (AI).

Téměř neustálé napojení na moderní komunikační technologie vede k tomu, že dnes již mnozí žijí virtuální životy, aniž by si uvědomovali, jak jsou manipulováni a sledováni. Vzdáváme se osobní svobody, a ani to netušíme. Velký bratr George Orwella má oči a uši všude, to už není fikce. Co dál? Každá rada drahá, ale platí několik zásad. První je ta, že všeho moc škodí. Nevzdávejme se našeho privilegia žít podle své vlastní vůle. Neztrácejme svou identitu a autentičnost. Neopouštějme přemýšlení, pohyb v přírodě, kreativní tvorbu a fyzickou práci. Všechno nenahradí roboti a umělky (AI). Život není o tom, jak si vše ulehčit či oblafnout. Udržujme přímou mezilidskou komunikaci, pečujme o svoje vztahy. Chraňme si svůj mikrosvět, své soukromí. Umělá inteligence napodobuje naše schopnosti a není ovlivňována vedlejšími vlivy, jako jsou emoce. AI dokáže odhalit chyby, duplicity a všelijaké škodlivosti například při fungování byrokratické zátěže správy světa. Není divu, že má tolik vlivných nepřátel, jenom bychom s těmi vaničkami neměli vylévat i dítě. Každá revoluce je složitá, i ta technologická. Nic by se nemělo dít zbrkle s falešnou vidinou okamžitého zisku.

V umělých komunitách umělého světa žijí své instantní životy „umělí lidé“. Realitu nahrazují její účelové interpretace. Je těžké se v tom balastu zorientovat. „Quo vadis homine?“ Odpovědět si musí každý sám. Ostatně platí, že největším nepřítelem člověka je člověk, není to ani příroda, a není to ani technologický pokrok. Proto jsou tak nutné společně akceptované hranice etických norem. Je to vůbec reálné? Nevím. Bohužel sledujeme úpadek lidství a svobodného ducha v přímém přenosu, dnes a denně. Krom toho to někdy vypadá, jako by si někteří všehoschopní mocní tohoto světa hráli na Boha, podobně jako stvořitelé robotů v Čapkově hře. Jenže i v tomto případě platí, že pýcha předchází pád. Nezbývá než věřit a doufat, že ještě nejsme na cestě zkázy. Neztrácejme naději uvnitř nás samotných…