Vstup do filmu zvukem jako z katedrály, kterou v Mechanickém pomeranči vyklenul Stanley Kubrick. Jenže zde jsme v detenčním zařízení na americko-mexických hranicích. Poslední film Paula Thomase Andersona (Magnolia, Až na krev, Lékořicová pizza) nás zavádí do prostředí, které je tak netypické pro současnou heroickou, bílou a MAGA Ameriku: mezi latinos, přistěhovalce ze střední a jižní Ameriky, mezi levicové revoluční bojůvky, zkrátka na okraj zájmu dnešní většinové společnosti v USA.
Jedná se o jeden z nejočekávanějších snímků roku a po shlédnutí stopáže necelých tří hodin lze bez nadsázky říct, že délka filmu nikde nenudí, film je plný i žánrových překvapení a v zásadě jde o herecký koncert pro trio postarších mužů, Seana Penna, Leonarda di Capria, Benicia del Tora a jednu nebojácnou mladou dámu, Chase Infiniti. Multižánrový polyedrický film technicky zařazuje velmi vítanou „zpátečku“, je nafilmován na prastarý analogový formát VistaVision 35 mm, širokoúhlý film vytvořený studiem Paramount v roce 1954, pro vyšší rozlišení a jemnější zrno obrazu, také proto si snímek o hodně více užijete v kinech IMAX. Pokud se budeme držet rámce filmu, mnohé roviny násilí a balancování na samém okraji společnosti není zpodobněno způsobem, jak jsme zvyklí. Dávný předobraz Mechanický pomeranč Stanleyho Kubricka nikdy nevystupuje z fašistoidní grotesknosti násilí a jisté zkratkovitosti, která nedává moc prostoru pro naději. Ve filmu Jedna bitva za druhou do celého zdánlivě neutěšeného a násilím prodchnutého příběhu vstupuje lidskost, obyčejné obavy, nejistota, prapůvodní strach, tak výborně vše zahrané Leonardem di Capriem, který je velmi zranitelný po celou dobu filmu.
Další velmi důležitou polohu filmu zaujímá jedinečný Sean Penn, krutý, impulzivní, sebevědomý a ambiciózní policista s tajnou slabostí. Benicio del Toro je zase vynikajícím alter egem svého předobrazu Ernesta Che Guevary a jiných bojovníků radikální levice, skvěle kombinujícím hispánský a americký živel, prostředím i jazykově. Chase Infiniti klame tělem, hraje šestnáctiletou dívku, ale ve skutečnosti jí je už pětadvacet. Je symbolem naděje, příslibu do budoucna, představitelkou mládí, které když musí, hrdě se postaví na vlastní nohy a je schopné se o sebe samo postarat. Nikdy film nepřestává překvapovat, přes svou stopáž je neutavitelný svým drivem, je velmi citlivý a poukazuje na autorův nebývalý smysl pro humor, a zároveň se nevyhýbá zobrazování mnoha rovin násilí bez romantismu, ale nelze říct, že násilí samo je ve filmu nosné téma. Je jím spíš naděje, houževnatost, nebojácnost, bojovnost, vitalita, obyčejná lidskost tváří v tvář moci, převaze, dědictví po rodičích, osudu.
Není v silách tohoto skromného textu pojednat o tajemství půvabu zmíněného snímku, jeho základem je bezpochyby bezprecedentní mísení žánrů a stylů, neobvyklý humor, překvapivá zápletka, vynikající herecké obsazení a zobrazení prostředí, kterému se zpravidla Hollywood vyhýbá. Bez přehánění se jedná o film roku, možná o film desetiletí. Jestli cinkne i nějaká cena, Zlaté Glóby či Oscaři, bude to jen a jen zasloužené.
publikováno: 12. 10. 2025
