V Písku je otevřený jedinečný prostor pro hru a umění. V budově bývalé sladovny funguje galerie, kam se nechodí jen koukat na obrazy, ale být s uměním – hrát si, tvořit, odpočívat.
Sladovna stojí jednou nohou na břehu řeky Otavy a druhou na píseckém Velkém náměstí. Příchozí může projít hradbami nebo přes vodu po středověkém kamenném mostě.
Břehy Otavy lemují sochy z písku, které vznikají v rámci každoročního festivalu Pískoviště, pořádaného právě Sladovnou.
Rozsáhlá, působivě zrekonstruovaná budova sladovny má čtyři patra zaplněná zčásti stálými instalacemi a zčásti dočasnými výstavami. Nyní je možné navštívit Pilařiště, Mraveniště, výstavu Malý Princ Elišky Podzimkové, HRAna Sebe Hany Železné a v Malé galerii výstavu Ocean Karey Rawitscherové a Pamely Popesonové. Prostor je plný možností a rozhodně nelze vše obsáhnout během jediného dne. Do Sladovny se člověk vrací.
Do jiného světa
Můžeme zajít na výstavu Malý Princ ilustrátorky Elišky Podzimkové, která s inspirací z Islandu vybudovala svět Antoina de Saint-Exupéryho tak, že je možné do něj vejít a stát se jeho součástí. Ve spoře osvětleném prostoru pod vedením lektorky ztroskotáme s letadlem, procházíme se mezi stromy, čteme knihy, rukama hledáme ovečky v černém zrní, takže jsou pak vidět na měsíci, poslepu malujeme tajemné zvíře, které jsme nahmatali v mechovém vejci, zdřímneme si ve stanu, zahrajeme stínové divadlo, vyzkoušíme si chodit v cizích botách a vyrobíme planetu. Letadlo se mezitím opraví, odletíme domů a rozloučí se s námi růže.
Umění jako hra pro všechny
Návštěvníkovi není předkládáno dílo, aby je obdivoval nebo aby je konzumoval. Ani tu nejsou k dispozici obvyklé interaktivní exponáty – předměty, na nichž se dotykem cosi spustí, přehraje a pak může jít návštěvník dál. Ve Sladovně nejde o to, umění mít: pasivně jej konzumovat, nahlížet nebo kupovat jeho reprodukce, nýbrž s uměním být.
Stáváme se součástí vzniku uměleckého díla, tvoříme spolu s autorem, podílíme se na vzniku události, ze které nic nemáme. Odnášíme si jen to, s čím jsme přišli – sami sebe. Jen se mezitím něco stalo. Došlo k události, došlo ke změně, něco jsme zažili. Neodnášíme si ale komodifikovatelný zážitek, fotku na památku, kterou bychom mohli sdílet, odcházíme prostě s tím, že jsme žili v jiném prostoru, vytrženi z nutnosti, ponořeni do objevování, hry, přemýšlení. Odcházíme s tím, že jsme něco prožili.
Umělec, který připravil takovou výstavu, není géniem k obdivování, ale partnerem ve hře, které se můžeme, ale nemusíme účastnit. V tom spočívá její svoboda. Je tu totiž místo pro naši reakci na poskytnuté podněty i naši vlastní akci. Kromě toho jsou zde lektoři, průvodci, kteří pomáhají návštěvníkovi, aby se ve hře lépe zorientoval nebo možná spíše lépe ztratil.
Získaný čas
Písecká Sladovna je neuvěřitelné, zvláštní místo. Zkušenost z živé výstavy je těžko zprostředkovatelná a zcela jiná, než jak jsme zvyklí. Po dvou hodinách odcházíme s pocitem, že jsme právě strávili několik dní na příjemném místě, kde se nespěchá, a hluboce si tam odpočinuli. Tento způsob bytí s uměním není jen způsobem, jak trávit volný čas, nýbrž způsobem, jak čas získat.
publikováno: 20. 10. 2025
