Školní válčení v Putinově Rusku

Dokument Pan Nikdo proti Putinovi přináší silný příběh a aktuální poselství, neméně vzrušující je však i způsob jeho vzniku. Mladý učitel Paša Talankin ze základní školy v ruském městě Karabaš zásadně nesouhlasí s Putinovou politikou, zejména s válkou na Ukrajině a s brutálním proniknutím válečné ideologie do školního života. Rozhodne se dát výpověď. Trápí ho, že nemůže nic změnit, a nechce být „pěšákem režimu“. V určitém okamžiku ale zachytí zprávu o mezinárodním projektu vyzývajícím k dokumentování současné ruské reality, a uvědomí si, že k takové aktivitě má jedinečnou možnost: Vedle práce pedagoga má totiž ve škole na starosti organizování veřejných akcí a natáčení videí ze života školy. Tajně se přihlásí k účasti na projektu, odvolává výpověď a pokračuje v práci. Také v natáčení. Zcela veřejně, bez omezení bere jako jindy kameru na chodby i do tříd, na veřejná shromáždění, na společenské i politické akce školy i města, na mítinky. Průběžně absolvuje šifrované rozhovory s organizátory projektu, řídí se jejich pokyny a posílá natočený materiál do zahraničí. Nakonec odjíždí sám, aby spolu s profesionálním režisérem a dalšími spolupracovníky film dokončil. Je rád, že může předat cenné svědectví: „Mohu ukázat světu propast, do níž se řítíme,“ komentuje svou práci.

Vznikl mimořádný snímek (mj. také s českou koprodukcí), pod nímž je spolu Pavlem Talankinem podepsán renomovaný dánský dokumentarista David Borenstein.

Alarmující svědectví o militarizaci ruského školství i celé tamní společnosti je zároveň i příběhem statečnosti mladého učitele a jeho blízkého vztahu se studenty, vypravuje o jeho životě, radostech i traumatech. Je o smutku a trápení člověka, který má rád svou zemi i svou práci, komunikaci se studenty, miluje drsné zimy a vlídná jara svého města, které je kvůli smogu z místních závodů považováno za jedno z nejšpinavějších na planetě.

Pašův příběh prochází celým filmem, souzní i kontrastuje s obrazem zkázy ruské duše. Působivým symbolem tohoto zmaru je každodenní život školy. Její smysluplný vzdělávací systém radikálně proměnila válka. Učitelé jsou donuceni v ní (ne)dobrovolně bojovat. Organizovat pochodová cvičení a soutěže ve střelbě a házení granátů, učit bojové písně, přesvědčovat o oprávněnosti napadení Ukrajiny a zabíjení. „Musíme je zabíjet nikoli z nenávisti, ale z lásky k našim dětem,“ vykládá studentům učitel dějepisu Andulmanov. Mimochodem, Talankinova kamera ho sleduje i na slavnosti, kde získává titul „nejoblíbenějšího učitele“, a pak při přebírání luxusního nového bytu v novostavbě…

„Vlastenecká výchova“ školní mládeže v Karabaši – a v Rusku jistě nejen tam – silně připomíná někdejší praktiky nacistické Hitlerjugend, jak je známe z filmu a literatury. Fyzická i psychická masáž, vymývání mozků, zrůdná umělá radost ze zabíjení. Slavnostní odvody branců, Pašových někdejších žáků, a výmluvné stříhání vlasů odvedených chlapců. Ale také pohřbívání padlých. V této chvíli Paša vypíná kameru, snímá jen zvuky – zoufalý pláč matek nad hroby synů.

V závěru filmu zazní známá ruská propagandistická píseň o širé rodné zemi, kde se lidem volně dýchá a všichni jsou šťastní. Působí jako velmi, velmi smutná parodie na současnost…

Talankinova kamera vše pečlivě dokumentuje. Sleduje dění ve škole i ve městě nejen jako pozorovatel, ale také jako aktivní hybatel děje; učitel-kameraman pokládá zásadní otázky kolegům, studentům i dalším spoluobčanům o vztahu k rodné zemi, o názoru na válku a na aktuální situaci. Setkává se s občany, bezstarostně podporujícími Putinovu politiku, i s těmi, jejichž blízcí padli na frontě.

Natáčí legálně, nikdo mu v tom nebrání, o svých názorech se moc nešíří. Nicméně přece jen se nedokáže úplně zapřít. V jisté chvíli se zdravě naštve a nedokáže se dívat na ruský válečnický symbol „Z“ na oknech školy a promění je v „X“. Jeho školní pracovna je tichou, ale osvěžující oázou demokracie, kam studenti zprvu rádi přicházejí, ale postupně se místnost vyprázdní. Mají strach. A před domem, kde Paša bydlí, se pravidelně objevuje policejní auto.

Vlastní země se pro něj stává nebezpečným místem, zřejmě přišel čas k odjezdu. Po několika letech odjíždí do Evropy, ale nic nevzdává, naopak. Přiváží cenný materiál, z nějž posléze s Davidem Borensteinem vytvořili dobře mířenou střelu proti Putinovi. Autorem není „pan Nikdo“, jak skromně tvrdí titul filmu, ale odvážný ruský učitel a kreativní dánský filmař.

V příštích dnech uvede snímek Mezinárodní filmový festival dokumentárních filmů v Jihlavě, hned poté přijde do našich kin (a jistě i do mnoha dalších ve světě). Dánsko jej posílá do oscarového klání.

Dokument Pan Nikdo proti Putinovi by mělo vidět co nejvíc diváků; a spolu s Pavlem Talankinem mu přejeme, aby dorazil i do Ruska.