Pod vedením vlády Netanjahua se Izrael přidal k autokratické mezinárodní komunitě, jejímž cílem je přeměnit suverenitu na státní beztrestnost. Válka v Gaze zahájila globální éru, v níž konsensus sám o sobě ztratil legitimitu.
Budoucí historici, kteří se ohlédnou za konfliktem mezi Izraelem a Gazou, možná uvidí, že se jedná o uzlový bod tří vývojových trendů, které společně zásadně přetvořily souřadnice mezinárodních institucí založených po druhé světové válce.
Prvním trendem je konec neoliberální globalizace a vznik protekcionismu a merkantilismu mezi velmocemi USA, Čínou a Ruskem. Tyto ekonomické změny s sebou přinášejí geopolitiku, jejíž dominantním rysem je snaha vybudovat nové sféry vlivu bezostyšným připojením území a/nebo hrozbou takového připojení. Rusko považuje Ukrajinu za nedílnou součást svých předků (russkij mir), zatímco USA oživují nároky na Panamský průplav a Grónsko, a dokonce navrhují připojení Kanady. Čína zase vznesla nároky na suverenitu nad Tchaj-wanem proti jasné vůli tchajwanského lidu. Do tohoto vzorce zapadá i faktická anexe Západního břehu Izraelem. Fragmentací palestinských území a přivlastňováním půdy, vody a nerostného bohatství Izrael pod záminkou bezpečnosti upevňuje trvalou nerovnováhu suverenity.
Ačkoli se tyto kroky liší svým rozsahem a kontextem, mají stejný důsledek: narušují nejzákladnější normu mezinárodního řádu po druhé světové válce, a to zákaz použití síly k získání území. Tento zákaz, zakotvený v článku 2(4) Charty OSN, byl základním kamenem mezinárodního systému, jehož cílem bylo zabránit návratu k destruktivní logice dobývání a agrese, která zpustošila první polovinu dvacátého století. Ačkoli dnešní mocnosti formulují své nároky v jazyce bezpečnosti, suverenity nebo ekonomické nutnosti, základní motivace je znepokojivě podobná: normalizace expanzivní politiky, která považuje dobývání za legitimní cestu k síle v konkurenčním světovém řádu.
Za druhé, vzestup této nové geopolitiky vážně poškodil multilaterální úmluvy o lidských právech na obranu univerzálních občanských, politických, sociálních, ekonomických a kulturních práv. Trend směřuje spíše k bilaterálním dohodám než k multilaterálním úmluvám. Jeden z nejdůležitějších dokumentů po druhé světové válce, Úmluva OSN o uprchlících z roku 1951, je ničena nejen rasistickými a xenofobními režimy tohoto světa, ale také liberálními demokraciemi, které se snaží omezit zásady ochrany uprchlíků, aby vyhověly vzestupu domácího etnonárodního populismu.[1]
Zatímco období studené války bylo samo o sobě poznamenáno blokádami, vety a ostrými neshodami mezi Východem a Západem, bipolární rivalita vytvářela podněty pro uzavírání smluv. Každý blok usiloval o globální legitimitu tím, že podporoval univerzální normy, zatímco nově nezávislé státy globálního Jihu usilovně prosazovaly závazné úmluvy jako součást dekolonizace. Proto i přes intenzivní ideologický konflikt přinesla desetiletí studené války neustálý proud multilaterálních dohod.
Naopak dnešní světový řád se nevyznačuje produktivní rivalitou, ale systémovou fragmentací. Velmoci nyní spíše podkopávají instituce, než aby soutěžily o jejich posílení. Spojené státy útočí na multilaterální orgány nebo z nich vystupují, Čína dává přednost regionálním nebo bilaterálním dohodám, v nichž může dominovat, Rusko porušuje mezinárodní právo a globální normy odmítá jako nástroje Západu a Evropská unie je oslabena vnitřními populistickými tlaky.
Výsledkem není patová situace přerušovaná průlomy, jako tomu bylo během studené války, ale strukturální prostředí, ve kterém konsensus sám o sobě ztratil legitimitu. Instituce nejsou jen paralyzovány, ale aktivně delegitimizovány a zbaveny financování. Mezi nedávné příklady této eroze patří neúnavná kampaň Izraele za delegitimizování a zbavení financování UNRWA, agentury OSN pro palestinské uprchlíky, čímž podkopává mezinárodní konsensus ohledně ochrany uprchlíků. Podobně Spojené státy napadly a sankcionovaly Mezinárodní trestní soud a otevřeně odmítly jeho autoritu, kdykoli hrozil vyšetřováním jednání USA nebo jejich spojenců. Tyto útoky na instituce zabývající se lidskými právy svědčí o záměrném oslabování mechanismů, které mají zabránit státům v ústupu k unilateralismu, mocenské politice a beztrestnosti.
Třetím, a pro osud a budoucnost Gazy nejvýznamnějším vývojem, je vznik autokratického a suverenistického mezinárodního společenství, jehož cílem je podkopat mezinárodní právo a přeměnit suverenitu na státní beztrestnost. Zatímco izraelská válka proti obyvatelům a území Gazy povzbudila mezinárodní právníky a zatímco případ genocidy, který Jihoafrická republika proti Izraeli předložila Mezinárodnímu soudnímu dvoru, vzbudil velký respekt, prohlášení soudu, že rozhodnutí před koncem roku 2027 je nepravděpodobné, vedlo k cynismu ohledně síly mezinárodního práva obecně. Aby byla spravedlnost uvěřitelná, nestačí ji pouze prohlašovat.
Požadavek beztrestnosti je nejzřetelněji patrný v chování mocných států, které otevřeně chrání sebe a své spojence před odpovědností. Spojené státy se dlouhodobě odmítají podřídit jurisdikci Mezinárodního trestního soudu a tuto ochranu rozšířily i na Izrael. Také Německo se stalo jedním z nejhlasitějších obhájců Izraele a poskytuje mu zbraně a diplomatickou ochranu i tváří v tvář rostoucím důkazům o genocidní kampani v Gaze. Společně tyto akty politické ochrany ukazují, jak jsou mezinárodní instituce zaujaté vůči zájmům několika mocných států, které pro sebe a své spojence požadují výjimečné postavení.
Paralýza mezinárodního společenství
Střet těchto faktorů vysvětluje pasivitu mezinárodního společenství, které umožňuje, aby se v Gaze odehrávaly genocidní činy, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny. Jen velmi málo vlád má odvahu nebo přesvědčení bránit mezinárodní režim po roce 1945. A ty, které se o to pokusily, jako například Jihoafrická republika, za to platí vysokou cenu: sankce, diplomatickou izolaci a přerušení politických a ekonomických vztahů s mocnými spojenci Izraele v globálním Severu. Náklady na obranu mezinárodního práva stále více nesou jen někteří, zatímco většina ustupuje do mlčení nebo se stává spoluviníky.
Hamás se také dopustil zločinů proti lidskosti tím, že mrzačil a mučil nevinné civilisty, unášel děti a staré lidi a odmítal umožnit mezinárodním organizacím, jako je Červený kříž, navštívit rukojmí. To však nevysvětluje, proč více než sedmdesát pět let po přijetí Úmluvy o prevenci a trestání zločinu genocidy OSN evropští lídři stále váhají s prodejem zbraní a materiálu Izraeli.
Trump mezitím vytváří precedens nejen svými obscénními výroky o přeměně Gazy na riviéru pro bohaté, ale také svými vlastními anexionistickými nároky. Izraelští osadníci, kteří způsobují chaos a ničení na Západním břehu, se nyní mohou odvolávat na příklad nejmocnější vlády světa. Suverenita se stala beztrestností a rovná se moci nejsilnějších šlapat po nejslabších.
Pro ty, kteří jako já věřili, že Izrael má právo bránit svůj lid před Hamásem a jeho džihádistickými spojenci po brutálních útocích ze 7. října 2023, nastal okamžik, kdy byl kompromis s Hamásem rozumný. Takový kompromis, který by zahrnoval propuštění všech izraelských rukojmí výměnou za palestinské vězně, se zdál možný nejpozději po zabití Jahjája Sinvára 16. října 2024. Po počáteční výměně mezi oběma stranami však krajně pravicoví ministři izraelské vlády zvýšili tlak na Netanjahua, aby eskaloval ničení měst, nemocnic, univerzit, mešit a zemědělských objektů v Gaze.
Tvrzení izraelské armády, že Hamás a jeho spojenci se skrývají spolu s rukojmími v podzemních tunelech, v některých případech vybudovaných pod nemocnicemi, mešitami a školami, je pravděpodobně pravdivé, ale zní prázdně. Taková taktika byla koneckonců očekávatelná. Akce IDF v Gaze, armády, která se kdysi pyšnila tím, že používá pouze „gumové projektily“, opakují chybu všech imperiálních armád, které při pronásledování nepolapitelných milicí nebo partyzánských sil způsobují nepřiměřené škody civilnímu obyvatelstvu, které se pak ještě silněji mobilizuje proti okupačním silám.
Pravdu nelze potlačovat donekonečna
Tvrzení Izraele, že se Hamás nejen skrýval mezi civilními institucemi, ale že s ním spolupracovaly i mezinárodní humanitární organizace, vedlo k zastavení financování UNRWA – jediné multilaterální organizace, jejímž úkolem je od roku 1948 péče o palestinské uprchlíky. Cílem izraelské vlády je a nadále zůstává zabránit vnějšímu svědectví. Vraždami novinářů v Gaze, především palestinských zaměstnanců mezinárodních mediálních organizací, záměrně vytváří to, co Hannah Arendtová nazvala „díry zapomnění“. Cílem je zajistit, aby vzpomínka na zabité byla vymazána z vnějšího světa tím, že nezůstane nikdo, kdo by vyprávěl jejich příběh.
Vždy se však najde někdo, kdo přežije a bude moci vyprávět jejich příběh. Poslední dva roky na nás z novin, sociálních sítí a televizních obrazovek hledí obrazy hladovějících, zmrzačených a zraněných dětí z Gazy. V éře internetu se šíří falešné zprávy, ale také zprávy skutečné. Izrael živí mylnou víru všech autoritářských režimů, že může navždy manipulovat pravdou. Jak však ukazuje půl milionu Izraelců, kteří demonstrovali 16. a 17. srpna 2025, „můžete oklamat některé lidi někdy, ale nemůžete oklamat všechny lidi vždycky“. Je nemožné skrýt to, co se děje v Gaze, před světovou veřejností i před izraelskou veřejností.
Pod Netanjahuovou vládou se Izrael stal „darebáckým státem“, který porušuje válečné právo, lidská práva i humanitární právo a páchá genocidu, ať už v plném právním smyslu, nebo ne, na obyvatelích Gazy tím, že ničí je i jejich budoucnost jako skupiny.
Válka je však zisková. Podle nedávné zprávy Francesy Albaneseové, zvláštní zpravodajky OSN pro okupovaná palestinská území, s názvem „Od ekonomiky okupace k ekonomice genocidy“ vedla válka v Gaze k boomu na izraelském akciovém trhu (i když ne všichni by souhlasili s ekonomickými výhodami). Izraelský zbrojní průmysl, a zejména high-tech a AI řízené vynálezy, jako jsou explodující mobilní telefony a pagery, se staly předmětem závisti autokratů po celém světě. Díky spolupráci s významnými technologickými organizacemi, jako je Palantir, se Izrael nyní stal významným hráčem v globálním průmyslu zbraní řízených AI.
V souhrnu tyto události naznačují, že válka mezi Izraelem a Hamásem není jen geopolitickou krizí, ale také hlavním místem propletenosti konfliktu, technologie a kapitálu. Proměna vojenského násilí v hnací sílu finančního zisku a technologického prestiže vyvolává naléhavé otázky o trajektorii globální bezpečnosti i politické představivosti. Kromě otázky, jak zastavit bezprostřední devastaci a utrpení lidí, nás tento konflikt nutí ptát se, jak válečné ekonomiky, zejména ty, které jsou založeny na pokročilých technologiích a nadnárodních korporátních aliancích, formují podmínky možného míru.
Proti koloniálnímu paradigmatu
Zatím jsem se záměrně vyhýbala debatám o historii – o tom, zda je Izrael koloniálním státem a zda lze izraelsko-palestinský konflikt chápat analogicky k francouzskému v Alžírsku, nizozemskému a britskému v Jižní Africe nebo britskému v Indii. Takové analogie mají dva problematické důsledky: zaprvé opomíjejí historii Židů ze Středního východu a dalších asijských zemí (Mizrachim) i přítomnost židovských komunit ve středomořské oblasti od jejich vyhnání ze Španělska v roce 1492 (sefardští Židé). Zadruhé tím získává na věrohodnosti sionistická fantazie o „zemi bez lidu pro lid bez země“ (Israel Zangwill). Židovské komunity existovaly na Blízkém východě a ve středomořské oblasti dlouho předtím, než sionisté začali kupovat půdu a osidlovat Izrael/Palestinu.
Dnes je více než polovina obyvatel Izraele mizrachského původu, mnoho z nich pochází z arabsky mluvících zemí. Je proto důležité nevnucovat jejich zkušenostím paradigma „západního kolonialismu“. Na rozdíl od Francouzů nebo Britů neměla a nemá většina obyčejných Izraelců kam jinam jít – navzdory skutečnosti, že malá, dobře propojená a vzdělaná elita dnes zemi opouští. Koloniální paradigma musí být přehodnoceno a nahrazeno paradigmatem pluralistické koexistence. Reakční usnesení Knesetu, které prohlásilo Izrael za „země a stát výhradně židovského národa“, popírá historii i současnou demografii země a státu Izrael/Palestina, kde jsou občany také dva miliony palestinských Arabů.
Je čas utišit zvuky války a uzdravit rány dětí z Gazy a všech lidí v Izraeli/Palestině. Nechme volně plynout naši politickou představivost: jeden stát, dva státy, konfederace – mezinárodní právníci a političtí filozofové, odborníci na uprchlíky a experti na lidská práva budou muset vnést svou dobrou vůli a inteligenci do života obyvatel těchto zemí, mezi něž patří Židé, Palestinci, křesťané, drúzové a beduíni, aby mohli společně budovat budoucnost.
Formule z 19. století – jedna země, jeden národ, jeden stát – měla v této části světa katastrofální následky: zeptejte se Arménů, Kurdů a alevitů. Potřebujeme multinárodní konfederaci, kde ortodoxní Židé mohou bez obav modlit se u hrobu Abraháma a praktikující muslimové mohou bez obav vstupovat do mešity al-Aksá. Konfederace také znamená samosprávu národů v rámci kooperativního rámce, který by zahrnoval práva na letecký průlet, sdílení vodních a nerostných zdrojů a účast na společné správě životního prostředí. V části světa, která je obzvláště náchylná k desertifikaci, způsobila válka mezi Izraelem a Hamásem zemi nezměrné škody a učinila rozsáhlé území neobyvatelným. Úkol rekonstrukce Gazy bude trvat mnoho desetiletí.
Autokratické režimy světa nemají co nabídnout kromě smrti, ničení a dalších válek. Ale zatímco se rozšiřuje politický model beztrestnosti státu, jeho hrůzy vysílají také jasnou zprávu. Mírová dohoda založená nejen na propuštění rukojmích a vězňů, ale také na uznání práva na sebeurčení obyvatel Gazy a Západního břehu Jordánu a na výměně a demilitarizaci území, může signalizovat konec této strašné globální éry, do které jsme vstoupili.
Text vyšel 22. října 2025 na serveru Eurozine. Toto je autorizovaná a revidovaná anglická verze článku publikovaného v němčině v časopise Blätter für deutsche und internationale Politik 10/2025. Rozšířená anglická verze byla poprvé publikována na blogu Völkerrechtsblog dne 16.09.2025. Překlad a krácení textu redakce Přítomnosti.
Seyla Benhabib je emeritní profesorkou politologie a filozofie na Yale University a vedoucí výzkumnou pracovnicí na Columbia Law School. Je držitelkou ceny Hannah Arendt Prize for Political Thought za rok 2025.
[1] Viz Seyla Benhabib and Ayelet Shachar, Lawless Zones, Rightless Subjects. Migration, Asylum and Shifting Borders (Cambridge: Cambridge University press, 2025).
publikováno: 27. 10. 2025
