Vlezlost nad vlezlost, nemístná, řekla si generace mých rodičů (ročník narození kolem roku 1950), když jsem pod dojmem své cesty na Zakarpatskou Ukrajinu v roce 1997 prohlásil, že si chci přečíst Nikolu Šuhaje loupežníka od Ivana Olbrachta, který získal státní cenu za literaturu v roce 1933. Rodiče měli zafixovaného Olbrachta jako autora Anny proletářky, komunistického potentáta, který se po roce 1948 postavil na ministerstvu informací do té nejtvrdší vládnoucí linie a pomohl Rudolfu Slánskému na šibenici. Sám jsem si pamatoval, jak jsme se školou koncem osmdesátých let šli na Annu proletářku do kina, každý z nás věděl, že je to totální kravina. Všechno změnila až cesta, kterou jsem s tátou podnikl na Podkarpatskou Rus, pod dojmem též četby Duše Podkarpatské