Nelze nepřiznat Jakubu Jirsovi, že se v článku O potřebě společenské politiky v zásadě trefil kladívkem na hlavičku, když zjistil, že každá politická strana, majíc se za stranu systémovou, bez ohledu na směřování doleva či doprava má mít vlastní sociální politiku, a že jen tak dokáže čelit náporu chytlavé politické demagogie stran populistických, takzvaně antisystémových. Vyvodil z toho, že v zásadě členění demokratické politiky tak, jak je známe z 19. století a možná ještě ze století dvacátého, na levici a pravici ztrácí svůj význam. Nyní se spíš svádí zápas o udržení liberální demokracie anebo proti jejímu postupnému rozviklání.

 

Rozdílná pojetí svobody

I když dnešní střet o ráz liberální demokracie nabývá na výbušnosti a politická demagogie antisystémových stran je pro voliče stále chytlavější, samozřejmě díky liknavé a ne dobře promýšlené politice sociální a jistému přehlížení trvale se rozevírajících sociálních nůžek takzvaně systémových stran, nelze si nevšimnout, že tento problém provázel demokratickou politiku od samotného jejího zrodu.

Základním rozlišovacím znakem mezi levicí a pravicí, jak se postupně rodily, nebyla ani tak otázka sociální, spíš ji představovalo pojetí občanské svobody. Ostatně to konzervativní pravice přišla v 19. století v osobě německého kancléře Otto von Bismarcka do parlamentu jako první v Evropě se sadou sociálních zákonů, jejichž podstata dodnes tvoří základ evropského sociálního státu.

A byla to opět křesťanská demokracie, která nejen v Německu, ale i ve Francii a v Itálii po válce, inspirována křesťanskými mysliteli v čele s Wilhelmem Röpkem a jejich snahou v reakci na komunismus, fašismus a nacismus humanizovat kapitalismus, přišla s konceptem sociálně-tržního hospodářství, stavějícího na robustním sociálním státu a svobodné tržní ekonomice.

Nezanedbatelný je i přístup obou stran k otázce daňové. Zatímco pravice se přichyluje k danění práce, levice dává přednost zdanění kapitálu. Důvod je tu prostý. Zatímco pravice tvrdí, že zaměstnanec za svoji práci přece dostává zaplaceno ve formě mzdy, levice je přesvědčena, že mzda je jen náklad potřebný pro reprodukci pracovní síly zaměstnance a že jím vytvářená hodnota má značný přesah nad hodnotou vyplácené mzdy. Marx, a zatím ho v tom nikdo nevyvrátil, ani teorií mezního užitku, tuto skutečnost pojmenovává jako nadhodnotu a je přesvědčen, že právě ona je v materializované podobě zdrojem zisku. Ostatně i náznaky teorie mezního užitku čtenář najde i v Marxovi, když píše o rozdílu mezi cenou výrobní a cenou tržní. Nepřímo Marxovi dávají za pravdu některé evropské země, které přijaly zákon o participaci zaměstnanců na řízení podniků, a položily tak základ takzvané participativní ekonomice. U nás to byla první československá vláda po roce 1918, pravda, pod silným vlivem sociální demokracie. V Německu to pro změnu byla v roce 1964 křesťansko-demokratická vláda Ludwiga Erhardta. Její participační zákon platí v Německu dodnes.

 

Společný levicově-pravicový cíl – svoboda člověka                                                   

Role levice nebyla (a není) nezanedbatelná v otázce pojetí svobody.

Pravice, vycházejíc z křesťanského sociálního učení a z přesvědčení, že člověk je stvořen k obrazu božímu, byla přesvědčena, že svoboda člověku je právě z těchto důvodů jaksi samozřejmě dána a že záleží na každém člověku zvlášť, jak s tímto „darem“ naloží, vědom si vlastní zodpovědnosti za vlastní konání. Stačí mu institucionálně zajistit občanské svobody a lidská práva.

Levice právě proto, že měla mnohem intimní a bezprostřední zkušenost s nižšími sociálními vrstvami, věděla, že lidé pocházející z nuznějších existenčních i existenciálních poměrů se rádi tohoto „daru“ zřeknou a odpovědnost za svůj život ochotně přenechají někomu jinému, pokud jim politika vstřícně nenabídne sociální bezpečí. Takovému stavu levice říká schopnost ke svobodě. Levice vedle občanských svobod a lidských práv trvá i na právech kolektivních, ztělesněných především v kolektivním vyjednávání, majících za cíl na trhu práce trvale udržovat rovnováhu mezi prací a kapitálem.

Z hlediska politické strategie je cíl pravice i levice totožný. Je jím svobodný, emancipovaný člověk, plně si vědomý své zodpovědnosti za vlastní konání. Politický analytik, protože na dnešní politické scéně se nacházejí i strany, které nejsou ani čistokrevně populistické, ale ani čistokrevně demokratické, si vždy, zkoumá-li politiku konkrétní strany, klade otázku, zda cíl její politiky je svobodný člověk, anebo zda nabízené sociální úlitby nehraničí se sociální korupcí, mající za cíl naopak na takové politice člověka držet závislým.

 

Zápas o demokracii trvá od jejího zrodu

Dnešní střet mezi systémovými a antisystémovými stranami, byť silně ohrožuje kupříkladu samu podstatu Evropské unie, není v zásadě ničím novým.

Evropské sociální demokracie po první válce, samy navíc zdiskreditovány podporou válkychtivých evropských zemí, ač se ještě před válkou prsily, že válce zabrání všeobecnou generální stávkou, mají dodnes noční můru z podvratné činnosti ruských bolševiků (komunistů), sledujících jejich rozvrácení a přetvoření alespoň jejich podstatné části v komunistické strany, v poslušné vojenské oddíly komunistické internacionály, avantgardy světové proletářské revoluce. Ve skutečnosti prodloužené paže ruského imperialismu. Ačkoli se alespoň na první dobrou zdály být podobné ve vztahu k otázce sociální, zcela je odlišoval vztah k demokracii. Zatímco sociální demokraté považovali demokracii za nutnou podmínku k nastolení sociální spravedlnosti a jako jedinou možnou cestu k emancipaci nejen člověka práce, komunisté demokracii považovali za úhlavního nepřítele, jehož bylo třeba do základu zničit.

Korporativní pojetí státu, kde svá zastoupení vedle klasických parlamentních stran mají i jednotlivé společenské stavy, mělo podle křesťanského sociálního učení být doprovodným tmelem k soudržnosti uvnitř demokraticky se rozvíjející společnosti. Italský fašismus, po něm i další podoby evropského fašismu, je zneužil k útoku na podstatu samotné parlamentní demokracie a politické strany a uspěl.

Podobně se choval i německý nacismus, byť svůj útok na parlamentní strany a parlamentní demokracii motivoval čistotou etnickou a rasovou.

Zápas o demokracii, který se zpočátku kvůli neblahému politickému vývoji, kvůli tomu, že řada demokratických politiků nepochopila, že usmiřování s takovými hnutími vede k žádoucímu výsledku jen po určitý bod, za nímž už platí jen odhodlání a síla, nakonec demokratické síly za cenu velkých, až obludných obětí vyhrály. První, jak už bylo řečeno, kdo přišel se způsobem, jak společnost odvrátit od obdobného nadbíhání těchto antidemokratických sil, byli právě křesťanští demokraté se svým sociálně-tržním hospodářstvím.

Dalo by se sice říci, že už po válce mohlo platit, že politický střet se napříště bude odehrávat mezi systémovými a nesystémovými stranami, ale není tomu tak. To, že demokratická levice (míněna je tu levice na Západě) v době poválečné nehrála v politice pomalu ani druhé housle, způsobila jednak její mnohem důraznější decimace fašisty a nacisty a jednak jí nejméně jedno desetiletí trvalo, než pochopila, že komunismus nemůže být její organickou součástí, ale je jejím nepřítelem, a zřekla se jednou provždy marxistického učení.

 

Levicovost je od belzebuba

Po roce 1989 veškeré politické snažení u nás se soustředilo na liberálněpravicová témata. Jakékoli projevy levicovosti bez ohledu na jejich demokratický původ byly okamžitě ostrakizovány jako pokusy o návrat komunistické diktatury. I když nově vznikající politický establishment strpěl existenci odborového hnutí, zatím proti současnosti bohatého na členskou základnu, zděděnou z dob komunisticky orientovaného „revolučního“ odborového hnutí, byly přesto návrhy vzešlé z odborových svazů provázeny zpravidla lehkým opovržením a následným odmítnutím jako jiný projev komunistické recidivy.

Bylo sice možné zaznamenat skromné pokusy resuscitovat demokratickou levici, zejména pak sociální demokracii. Ta se sice na scéně uchytila, nicméně nástupem Miloše Zemana v jejím čele a jeho trabantů, zpravidla rekrutujících se z nomenklaturních normalizačních komunistů, dávajících nyní okatě najevo, že se politicky „polepšili“, se z jejího ideového étosu postupně vytratil étos svobody a demokracie. Ještě sice na počátku si podobně jako západní sociální demokracie osvojila základní hesla, inspirovaná Francouzskou revolucí: svoboda, spravedlnost, solidarita, avšak postupem času se z jejího výraziva vytratil pojem svoboda a zůstaly jen spravedlnost a solidarita ve značně pokřiveném pojetí. Spravedlnost se postupně měnila ve výsadu jen pro vyvolené. Solidarita pro změnu ve snahu tahu na vlastní bránu.

Pravice v pojetí Občanské demokratické strany se sice holedbala tahem ke svobodě, důrazem na zodpovědnost každého jedince sama za sebe a na kapitalismus, přesněji na tržní ekonomiku bez přívlastků, nicméně v okamžiku, kdy se zmocnila vlivu na průběh privatizace ve jménu hesla „česká cesta“, tlačila na státní bankovní domy (soukromé banky představovaly zanedbatelnou, na kapitálu státních bank závislou menšinu), aby vybraným jedincům, vyvoleným ucházet se o privatizované podniky, poskytly levné úvěry, zhusta následně liknavě splácené, případně nesplácené vůbec.

Toxické úvěry, nesplácené a nesplacené, pravicová vláda z komerčních bank převáděla do jí zřízené státní Konsolidační banky a s poukazem na to, že tyto nedobytné pohledávky jsou transakčními náklady privatizace, jimi postupně zatěžovala státní rozpočet. Rodila se tak novodobá česká oligarchie na dluh, vděčící za své zbohatnutí nesplácenými či nesplacenými, zato exklusivně poskytnutými úvěry. Jan Kalvoda, představitel jediné poctivé liberální pravice, avšak s bezmála nicotným politickým vlivem, tu situaci označil za bankovní socialismus. Výsledkem byly buď banky zcela vytunelované (Investiční banka), anebo natolik kapitálově oslabené, že nezbylo jiné východisko, než je prodat do zahraničních rukou.

Pravice ztělesněná hlavně ODS se sice holedbala příklonem ke kapitalismu, ale v dobách, kdy měla v rukou klíčová politická rozhodování zatížila podnikání výrazným byrokratickým balastem, s nímž podnikání zápolí i díky řadě pozdějších „vylepšení“ dodnes. Doslova výsměchem v té době byla Václavem Klausem zřízená antibyrokratická komise, která, jak se dalo čekat, nedospěla nikdy k žádným významným závěrům. Byrokracie z dílny klausovské pravice i z pozdějších dílen především zatápěla malým a středním podnikatelům, jediným to „kapitalistům“, kteří na rozdíl od oligarchů a agrobaronů jsou plnohodnotnou zárukou trvání demokracie. Jediní totiž pro své podnikání potřebují i občanskou svobodu.

 

Česká politická scéna dělení na levici a pravici od roku 1989 takřka nepoznala

Tohoto krátkého exkursu jsem se dopustil proto, abych demonstroval, že členění politické scény na levici a pravici v raných devadesátých letech ani nenastalo, tudíž nemělo ani šanci se odžít, jsouc nahrazeno podle Jirsy střetem mezi systémovými a antisystémovými stranami. Jistou antisystémovost totiž v sobě obsáhly i strany navenek tvářící se systémově, zrodivší se po roce 1989.

Zvláštní kapitolu tvoří lidovci. Ještě za předsednictví Josefa Luxe skýtali naději, že se z bigotní katolické strany promění v moderní stranu křesťansko-demokratickou a sehrají v české politice podobnou roli, jakou sehrály v 50. a 60. letech minulého století křesťanské demokracie na Západě. Byvše inspirovány křesťanským sociálním učením, staly se jakýmsi politickým průnikem mezi klasickou levicí a pravicí. V případě našich lidovců se tak nestalo. Postupně po tom, co Josef Lux odešel do nebytí, vyvinuli se v jakési bigotně katolické ódeesácké béčko.

Zkrátka: česká politická scéna od okamžiku svého obnovování v roce 1989 si zatím nevytvořila plnohodnotnou šanci profilovat se jako demokratická levice a demokratická pravice. To, že takové tendence v demokratické politice objektivně existují, a dostanou-li příležitost, se i tak projeví, lze svým způsobem doložit i na Občanském fóru blahé paměti. Do svých prvních voleb šlo s heslem „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum pro všechny“. Konotace s komunistickou stranou, která nejméně 40 let předtím razila pojem straník jako výraz pro člena komunistické strany, byla tehdy více než zřejmá. Možná jen ne autorům tohoto hesla, kteří prvoplánově vyšli vstříc Václavu Havlovi a jeho nechuti k politickým stranám. Občanské fórum se krátce po vyhraných volbách rozpadlo a jeho členové se rozešli do politických stran, kam je nakonec jejich politické srdce táhlo.

Jakub Jirsa má pravdu v tom, že obecně základním politickým tématem je úsilí uhájit liberální demokracii a zajistit jí trvalou udržitelnost z důvodů i zde částečně zmiňovaných. Součinnost stran, odvozujících se od demokratické podstaty společenského života, je tu nepochybně žádoucí stejně, jako je žádoucí nalézt společný postup, jak účinně brát vítr z plachet stranám populistickým a fašizujícím. Neznamená to, že v rámci takové široké koalice se jednotlivá seskupení nebudou dál profilovat, dílem se i vůči sobě vymezovat a klást v neposlední řadě důraz na svoji případnou levicovost či pravicovost. Rozhodně se takovým vnitřním sebevymezováním nezpronevěřují svému společnému a nedělitelnému poslání.

Vede mě k tomu přesvědčení, že, jak už jednou zde bylo zmíněno, spojuje je totiž na rozdíl od sobecké touhy populistů a jim podobných získat moc pro ni samu společný strategický cíl: dosáhnout odpovídajících podmínek pro rozvoj svobodného člověka, vědomého si odpovědnosti za sebe i za své bližní.

publikováno: 27. 10. 2025