Republika se nerodí ve chvíli vyhlášení. Nejistoty, z nichž vznikl stát

První světová válka přinesla českému a slovenskému národu bezprecedentní příležitost – ale také hlubokou nejistotu. Cesta k samostatnému Československu byla dlážděna odvážnými činy několika jedinců i tisíců bezejmenných, kteří museli činit zásadní rozhodnutí ve chvílích, kdy výsledek zdaleka nebyl jasný. Dnes, s odstupem více než sta let, máme tendenci vnímat vznik republiky jako nevyhnutelnost. Ve skutečnosti však tehdy vůbec nic nešlo podle předem daného scénáře. „Z krvavé setby u Zborova vzešly tisíce a tisíce bojovníků,“ vzpomínal později prezident Tomáš G. Masaryk. Tento jediný citát vystihuje drama doby: z obětí a riskantních činů první světové války vyrůstala naděje na svobodný stát. Jaké byly hlavní události a momenty nejistoty na cestě k 28. říjnu 1918 – od prvních kroků zahraničního odboje přes boje československých legií až po finální rozhodnutí, jež vyústilo ve vznik samostatného státu?

První světová válka a rozhodnutí jít proti císaři

Když v létě 1914 vypukla světová válka, české země i Slovensko byly součástí Rakousko-Uherska – mnohonárodního impéria, jemuž Češi zpočátku formálně stvrdili svou loajalitu. Veřejně se tehdy hlásalo heslo o české věrnosti monarchii, ale v zákulisí rychle sílilo už dříve přítomné přesvědčení, že habsburská říše představuje pro Čechy a Slováky spíše žalář než ochranu. V prvních válečných měsících přesto jen málokdo věřil, že by rozpad monarchie a vznik samostatného státu byly reálné. První zásadní krok do neznáma učinil Tomáš Garrigue Masaryk, tehdy 64letý profesor a poslanec Říšské rady. V prosinci 1914 opustil vlast a odešel do exilu, odhodlán bojovat za rozbití Rakouska-Uherska. Masaryk tím riskoval vše – v případě neúspěchu by jej doma čekal trest za vlastizradu. Založil však základ budoucího zahraničního odboje: postupně soustředil české a slovenské emigranty v Paříži, Londýně, Petrohradu i jinde a snažil se je sjednotit pod společným cílem osvobození. Zároveň udržoval v kontaktu domácí tajnou organizaci Maffie, jež v Praze zpravodajsky i symbolicky podporovala myšlenku odboje. Tato raná fáze byla plná nejistoty – válka teprve začínala a konec byl v nedohlednu. Přesto již v listopadu 1915 Masarykova skupina v zahraničí otevřeně vyhlásila boj monarchii a vytvořila zárodek Československé národní rady jako politického vedení odboje.

Diplomacie Masaryka, Beneše a Štefánika

Masaryk nebyl v exilu sám. V září 1915 se k němu připojil mladý politik Edvard Beneš a společně v Paříži vybudovali centrálu československého zahraničního odboje. Milan Rastislav Štefánik, francouzský vojenský letec slovenského původu, se stal třetím pilířem – charismatickým spojencem získávajícím podporu pro myšlenku československého státu ve francouzských a italských kruzích. Tato trojice diplomatů čelila obrovskému úkolu: přesvědčit mocnosti Dohody, že rozbití Rakousko-Uherska je nejen nutné, ale i uskutečnitelné a že národy Čechů a Slováků jsou schopny se osvobodit a vytvořit fungující stát. Ještě i během války totiž mnozí představitelé Spojenců doufali, že habsburská říše by mohla být zachována – třeba reformovaná ve federaci – a snahy malého československého odboje pokládali za naivní. Masaryk, Beneš a Štefánik proto zintenzivnili diplomatickou ofenzivu: psali memoranda (např. Masarykovo „Nezávislé Čechy“ z roku 1915), jednali s politiky v Londýně, Paříži, Římě a později i ve Washingtonu. Masaryk prozíravě chápal, že klíčem k úspěchu bude vytvořit také vlastní ozbrojenou sílu: „(…) zorganizovat vojsko (…), pokud Spojenci pak uznají československé vojsko, uznají i československou věc.“ Slova, která pronesl v počátcích odboje, se ukázala prorocká – právě na bojištích si československá otázka získala respekt.

Legionáři: krev za slib svobody

Na frontách první světové války začal československý legionářský epos, který významně přispěl k přesvědčení světa o oprávněnosti českých a slovenských nároků. Už od roku 1914 se čeští dobrovolníci hlásili do spojeneckých armád: ve Francii vznikla rota Nazdar, v Rusku se utvořila Česká družina. Zprvu šlo o stovky mužů – nadšených vlastenců, kteří často měli možnost volby, zda bojovat za monarchii, či za ideu budoucí svobody. Výrazný zlom nastal s rostoucím počtem zajatců české a slovenské národnosti v Rusku a Itálii. Z těchto mužů, původně vojáků c. k. armády, se postupně začaly formovat větší jednotky bojující po boku Dohody. Do konce války vznikly samostatné československé legie v Rusku, Francii a Itálii o celkové síle odhadem až 100 000 vojáků. Řady legionářů doplnily tisíce krajanů z USA i dalších zemí, kteří se dobrovolně přihlásili, aby pomohli osvobodit vlast. Nejvýrazněji se legie zapsaly do historie na východní frontě. V červenci 1917 se u ukrajinského Zborova střetla československá střelecká brigáda s rakousko-německými jednotkami – a dosáhla nečekaného vítězství i přes kolaps ruských spojenců. Zborovská bitva (byť vojensky spíše menší střet) se stala legendou a morálním impulsem: Masaryk v ní spatřoval „krvavou setbu“, z níž vzešla „úroda odhodlaných bojovníků pro národní samostatnost“. Další tvrdé zkoušky čekaly legionáře po bolševické revoluci v Rusku roku 1917. Když bolševici uzavřeli v březnu 1918 Brestlitevský mír s Ústředními mocnostmi, ocitly se legie v ohrožení a bez spojenců. Rozkazem Leonida Trockého měly být dokonce odzbrojeny a jejich vojáci internováni. Českoslovenští legionáři však v kritické chvíli zvolili ozbrojený odpor. Během jara a léta 1918 ovládli podstatnou část Transsibiřské magistrály a vzdorovali bolševikům na vlastní pěst. Svět tehdy s údivem sledoval příběh těchto „mužů bez vlasti“, kteří se v daleké cizině stali na čas pány Sibiře. Jejich odvaha nezůstala bez odezvy: „Historie dobrodružství a triumfů této malé armády je jednou z největších epoch dějin,“ napsal britský premiér David Lloyd George Masarykovi. Legionářská krev prolévaná za „naši a vaši svobodu“ tak přinesla své ovoce – československé vojsko si vydobylo pověst spojence, na nějž je třeba brát zřetel.

Pomohly i pohlednice

Podívejme se na pohlednice vydané československou náborovou kanceláří v USA během první světové války. Exemplář je dnes uložen ve sbírkách Vojenského historického ústavu v Praze. Od podzimu 1917 se ve Spojených státech rozběhl systematický nábor českých a slovenských dobrovolníků do zahraniční armády ve Francii – mezi krajany jej organizovali vyslanci Masarykovy Národní rady. V Bostonu vznikla série propagačních plakátů, které grafik Vojtěch Preissig v prvních měsících roku 1918 navrhl pro nábor do československých střeleckých pluků. Plakáty vycházely v tisícových nákladech a setkaly se s mimořádným ohlasem. Varianty sedmi původních motivů pak Preissig upravil do podoby šestnácti pohlednic, jejichž prodej pomáhal financovat československé legie. I to svědčí o nadšení krajanů v Americe, kteří svým dílem přispěli k úsilí o vznik státu – ať už osobně odchodem na frontu, nebo finančně a propagačně. Zahraniční odboj tak nezahrnoval jen slavné politiky a generály, ale také stovky dobrovolných agitátorů, organizátorů a podporovatelů rozesetých po světě, kteří ve válečné nejistotě neúnavně pracovali pro československou věc.

Spojenci mění názor: zahraniční podpora

Masarykovu a Benešovu diplomatickému úsilí zpočátku mnozí nedůvěřovali, avšak vytrvalost a legionářské úspěchy postupně přinášely výsledky. Jak se válka chýlila ke konci, velmoci Dohody začaly brát možnost rozpadu Rakouska-Uherska vážně. V letech 1917–1918 se Masaryk několikrát setkal s vlivnými státníky, například s britským premiérem Lloydem Georgem a francouzským premiérem Georgesem Clemenceauem. Rozhodující posun přišel v létě 1918: Spojenci formálně uznali Československou národní radu (vedenou trojicí Masaryk–Beneš–Štefánik) za reprezentaci budoucí československé vlády. Francie tak učinila 29. června 1918, Británie 9. srpna a Spojené státy 2. září. Šlo o nevídaný krok – uznat exilový orgán národa, který de jure stále patřil pod poraženou monarchii, ještě před faktickým vznikem jeho státu. Významnou roli v tomto diplomatickém triumfu hrály zprávy o činech československých legií. Zahraniční armáda bez vlastního státu dokázala, že bojuje za společnou věc Spojenců, a státy Dohody ji začaly považovat za součást svých sil. Prezident Woodrow Wilson, původně zdráhavý k myšlence rozpadu Rakouska-Uherska, byl koncem září 1918 Masarykem a dalšími informován o odhodlání Čechoslováků a o dohodě Čechů se Slováky na společném státu. Ve své odpovědní nótě vídeňské vládě pak Wilson 18. října 1918 vzkázal, že autonomie pod Habsburky už nestačí – otevřeně tím podpořil aspirace utlačovaných národů monarchie. Československá otázka se tak v očích světa definitivně přesunula z říše snů do kategorie reálné politiky.

Mezitím, 30. května 1918, učinili důležitý krok také samotní Češi a Slováci v emigraci. V americkém Pittsburghu Masaryk podepsal se zástupci krajanských organizací Pittsburskou dohodu. Tento dokument schvaloval spojení Čechů a Slováků v jednom státě a sliboval Slovensku samosprávu – vlastní administrativu, sněm a soudy. Pro Masaryka i pro slovenské vůdce v Americe šlo o akt vzájemné důvěry a zároveň o strategický vzkaz světu, že oba národy jsou v boji za nezávislost zajedno. Pittsburská dohoda navazovala na podobnou Clevelandskou dohodu z roku 1915, avšak na rozdíl od ní už nehovořila o federaci, nýbrž o jednotném státě s autonomií pro Slovensko. Byla to politická smlouva „pouze na oko“, jak ji později snižovali někteří čeští politici? Jisté je, že ve chvíli podpisu v roce 1918 měla značný morální a praktický význam. Budoucí první prezident Masaryk slíbil Slovákům vše podstatné, a tím získal jejich plnou podporu pro společný stát. I když se později vedly spory, nakolik byly tyto sliby naplněny, v kritickém okamžiku před vznikem republiky dohoda výrazně pomohla československou myšlenku legitimizovat. Ve stínu světové války, daleko od domova, se tak rodila dohoda, která překlenula historické rozdíly mezi oběma národy – a učinila přítrž obavám, že Češi chtějí Slováky jen „vyměnit za Maďary“. Pittsburgh přinesl ujištění, že nový stát bude patřit stejně Čechům i Slovákům, a právě to byl argument, s nímž mohl Masaryk před Spojenci hrdě prohlásit, že vznikající Československo stojí na pevném základě vzájemnosti. Je však třeba připomenout, že myšlenka samostatného státu byla především česko-slovenským počinem – a že se pro ni nikdy nepodařilo plně získat ostatní národnostní skupiny, zejména početnou německou menšinu. Tato skutečnost se stala jednou ze slabin první republiky a později i jedním z důvodů jejího konce.

Říjen 1918: týden, který otřásl střední Evropou

V říjnu 1918 se události daly do pohybu závratným tempem. Na frontách dohoda drtivě vítězila a centrální mocnosti se hroutily. Dne 14. října 1918 se Československá národní rada v Paříži prohlásila prozatímní vládou a Francie ji obratem uznala. Masaryk byl jmenován budoucím prezidentem, Beneš ministrem zahraničí a Štefánik ministrem vojenství. O čtyři dny později, 18. října, publikoval Masaryk ve Washingtonu Prohlášení nezávislosti československého národa, známé jako Washingtonská deklarace. Tento dokument, inspirovaný americkou Deklarací nezávislosti, jasně vyhlásil světu, že Čechoslováci se z mocnářství „nevratně vyvazují“ a chtějí zřídit demokratickou republiku založenou na svrchovanosti lidu a rovnosti všech občanů. V téže době však na domácí půdě ještě vládl zmatek a nikdo přesně nevěděl, kdy a jak se mocnářství zhroutí. Čeští političtí vůdci v Praze, sdružení v Národním výboru udržovali s Masarykem jen sporadický telegrafický kontakt. Museli se spolehnout na vlastní úsudek, kdy vystoupit. Dne 28. října 1918 dopoledne se v Praze rozšířila zpráva, že Rakousko-Uhersko přijímá podmínky příměří prezidenta Wilsona – což si lidé mylně vyložili jako oznámení okamžitého konce války. V hlavním městě spontánně propukly demonstrace; na Václavském náměstí se začaly objevovat české a americké prapory a davy skandovaly vlastenecká hesla. Pětice českých politiků, později proslulých jako „Muži 28. října“ (Alois Rašín, Antonín Švehla, Jiří Stříbrný, František Soukup a Václav Klofáč), pochopila, že „teď, nebo nikdy“. Odpoledne se sešli a v Živnostenské bance sestavili provolání, jímž Národní výbor přebírá vládu nad československými zeměmi. Rašín nařídil tisk provolání „Lide československý!“ a spolu se Soukupem je ještě téhož dne v podvečer přečetli shromážděným z balkónu na Václavském náměstí. Státní převrat proběhl překvapivě pokojně – rakouští úředníci předali správu země bez boje, vojáci složili habsburské odznaky a začali si na čepice připínat trikolóry. Večer 28. října už de facto v Praze vládla československá vláda, byť zatím jen provizorní a bez účasti Slováků. Ti se o pražských událostech dozvěděli se zpožděním – teprve 30. října se v Turčianském Sv. Martinu sešla Slovenská národní rada a schválila Martinskou deklaraci, která stvrdila připojení Slovenska k českým zemím ve společném státě. Tím se završil řetězec rozhodnutí, která ve svém souhrnu znamenala zrod Československa.

Odkaz 28. října: nejistota, odvaha a smysl dneška

Historie vzniku Československa je příběhem o tom, čeho lze dosáhnout navzdory nejistotě, pokud lidé nerezignují na své sny. V roce 1918 nebylo nic předem dáno – vítězství nebylo jisté, velmoci dlouho váhaly a budoucí prezident Masaryk až do posledních chvílí netušil, jak přesně se nezávislost zrodí. Přesto on i mnozí další jednali s vírou, že „svobodný rozvoj utlačovaných národů habsburské říše může zajistit pouze její rozpad“. Jejich víra nebyla slepá: byla podepřena odvahou jít do boje (politického i skutečného) a ochotou nést osobní rizika. 28. říjen 1918 nakonec vstoupil do dějin jako den relativně poklidné revoluce, která však byla vykoupena čtyřmi lety bojů, strádání a diplomatických jednání. Smysl tohoto dne dnes nespočívá jen v připomínce státního svátku. Je především inspirací: připomíná hodnotu svobody a odhodlání, díky nimž naši předkové dokázali nemožné. V roce 1918 se z čehosi dosud nepředstavitelného stala realita – a to je odkaz, který bychom si měli 28. října připomínat i my dnes. Svobodný stát nevznikl samozřejmě ani snadno – byl vybojován a vyjednán tváří v tvář nejistotě. A právě proto, byť již rozdělen na dvě části, je dodnes hodnotou, kterou stojí za to chránit a rozvíjet.

Pro mě osobně má tento den ještě jeden rozměr – připomínku společného bratrství Čechů a Slováků. Přes všechny určité historické i současné rozdíly tento odkaz zůstává živý. V příhraničních oblastech, kde se lidé denně potkávají, je to zvlášť cítit. Nejde jen o symbolická společná setkání na Javořině, ale o hlubší vědomí sounáležitosti, které se nedá vymazat žádným rozdělením. Slovenský vývoj po rozpadu federace měl své těžké chvíle – období koketování s nacionalismem a autoritářstvím, složité vyrovnávání se s vlastní minulostí. Ale i v tom je kus společné zkušenosti: že svoboda a demokracie nejsou dané jednou provždy, že je třeba je znovu promýšlet a bránit.

A tak možná právě proto pohlednice s legionáři z roku 1918 oslovuje i dnes. Nepřipomíná jen vojáky a bitvy – což dnes je rovněž aktuální. Připomíná taky vytrvalost, rozhodnutí jít „ku předu“ i tehdy, když nevíme, kudy cesta povede, ale víme, že je to správná cesta.

Článek čerpá z materiálů Vojenského historického ústavu.