Je česká levice v beznadějné situaci?

Bez shody v základních otázkách nebude silné republiky. T. G. Masaryk

Pohled na současnou situaci na naší politické scéně je tristní. Skončila vláda pravice v čele s dodnes klientelistickou a zkorumpovanou ODS, jen účelově hlásající i levicové ideje, a zvítězila vláda vedená demagogem, lhářem, podvodníkem a bytostným pravičákem Babišem, opět jen účelově hlásajícím levicové ideje.

Levice je zdevastovaná, sociální demokraté jsou na dně. Mohou si za to sice do značné míry sami, avšak primárně je to dáno dlouhodobou nemocí celé společnosti.

Podle Masaryka je problém českého národa problémem národa porobeného. Byl porobený za Habsburků, nacistů a komunistů, první republika trvala příliš krátce. Pokud si někdo v roce 1989 myslel, že budeme směřovat k demokracii skandinávského typu, mýlil se. Chtěli jsme sice středolevicový „kapitalismus s lidskou tváří“, avšak nebyli jsme k tomu zralí. Naše sametová revoluce nedopadla o mnoho lépe než pozdější arabské jaro.

Byla nám ukradena. Václav Havel prohrál a později mohl jen konstatovat, že u nás převažuje blbá nálada. Hlavní a největší – protože prvotní – vinu nese Václav Klaus, před listopadem dobře zabydlený v „normalizaci“. Využil toho, že byl politicky lépe orientovaný a obratnější než ostatní představitelé Občanského fóra, hlavně se však prosazoval – stejně jako před ním komunisté – autokraticky. Využil obvyklého dějinného jevu od extrému k extrému a společnost otočil do vyhraněné, nehumánní pravice, která navodila „divoká devadesátá“, dávající volný prostor korupci a jiným, mnohdy i vysloveně kriminálním jevům, „díky“ nimž přišli k moci naši nynější oligarchové. Jeho neposlední vinou bylo, že společnost rozštěpil a zasel do ní nenávist. Zamořil ji pomluvami Evropské unie a Zelených. Svou kariéru zakončil ostudnou milostí pro odsouzené podnikatele.

Z mé beletristické knihy Lži a krása:

Jan počátkem roku 1989 potkal jednu svou bývalou spolužačku. Dali se do řeči; svěřila se mu, že uvažuje o rozvodu, že ale váhá. Jan jí řekl, ať se rozvede, děti už mají velké. Jelikož její muž byl skalní komunista, dodal: „Haničko, stejně je budeme do půl roku věšet na kandelábry!“ Později, už po listopadu, mu Hana řekla: ‚Byls jedinej, kdo to věděl tak dopředu!‘ Odpověděl jí: „Já jsem to jenom tak plácl – sám jsem tomu nevěřil!“

Atmosféra po sametové revoluci byla euforická, podobně jako v roce 1968. Provázel ji i stejný optimismus a naivita. Když se na televizní obrazovce objevil Jaroslav Hutka, ihned poté, co se vrátil z emigrace, a řekl: „Vy jste teď tady všichni velcí kamarádíčci, ale počkejte,“ skoro nikdo to nechápal. Časem se ukázalo, jak velkou měl pravdu.

Z diskuze dvou jiných protagonistů knihy, Radka a Ladi: „Klaus nadělal hodně chyb, a nešlo vždycky jen o chyby, ale bylo to záměrný… Spousta chytráků dodneška nadává na Beneše – ten však byl přinejmenším třikrát v situaci, která neměla správný řešení! Ale Klaus?! Však si vzpomeň, co jsem ti už tenkrát říkal: že je to samolibej technokrat, ekonomista a omezenec a že na vedení státu nemá! Masaryk říkal ‚nebát se a nekrást‘, on říkal ‚napřed ekonomika, potom právo‘, a to nebylo nic jinýho než – jak to řekl Schwarzenberg – ‚nebát se krást!‘ Rašín po osmnáctým zatočil s válečnýma keťasama – bylo to to první, co udělal. Klaus dal těm dnešním keťasům zelenou! Každej zahrádkář ví, že zaplevelí-li se záhon, zadusí to ušlechtilý rostliny. Záhon je třeba nejen zalívat, ale taky odplevelovat… od samýho začátku!“

„Ale ty reformy proběhly ve Východním bloku všude skoro stejně!“

„Ale my jsme jediní zažili první republiku, demokracii! Masaryk ji zakládal na mravnosti, jak to výslovně říkal, a vůbec se za to nestyděl!“

„Klaus je chytřejší a ví toho ví víc než ty! Například ten Friedman. Ten za to dostal Nobelovu cenu!“

„Já jsem se díval, když tady byl Friedman v televizi! Říkal, že ekonomickej liberalismus je možnej jenom tam, kde je pořádek. Klaus to tady nejdřív zabordelil a pak to zalíval liberalismem! A výsledek? Jenom ten bordel, co tady teď máme!“

„To říkáš ty… Kritizovat umí každej! Ty obzvlášť!“

„Převálcoval každýho, ať měl pravdu, nebo ne – právě proto, že byl tak chytrej… Ta jeho sebejistota a arogance! Ty podpásový rány, nálepkování, polopravdy! Z ničeho nic zabrzdil reformy, který předtím vedl doslova překotně, protože chtěl být první…, protože chtěl bejt jednička! To jeho přehlížení těch ódeesáckejch afér! A ekologie! Ten jeho euroskepticismus! Podle mě jenom proto, že ho Evropa nehladila a že by si tam nemohl dovolit co tady! Doufám, že mu to jednou historici pořádně vytmaví – ne kvůli němu, ale jen čistě, aby bylo jasno!“

„A co tady nadělal za bordel ten tvůj Havel! Ty amnestie, ten dalajláma!“

„O tom by se dalo hodně diskutovat! Havel doplatil spíš na to, že neodhadl, kde se nachází. Chtěl toho moc a dopadl jako kdysi v Rusku Chruščov a teď Gorbačov. Projel to ale jenom u nás, venku se na něho dívají úplně jinak! Klaus měl jednu obrovskou výhodu: byl jeden z nás, pokřivenejch normalizací. Lidi mají raději dacany, když jsou stejní jako oni! Oni ho ti naši dacani a blbci milujou jako Kubánci Castra…, a ten tam taky podělal, co se dalo! Klaus z nás udělal stejně jako Castro z Kubánců stádo opic!“

„Takže já jsem podle tebe dacan?! Blbec?! Opica?! Tos přehnal – to už je na mě moc!“

„A taky by mě strašně zajímalo, jak to s Klausem bylo za totáče. Nebyl v KSČ a prej ani nedonášel estébákům… Tomu nevěřím ani za boha, žil si jako baron a jezdil si po venku, jak chtěl – jiná alternativa než bejt dobře zapsanej neexistovala!“

„To už je vrchol!“

„Chápeš?!… Ne-e-xistovala!“

„Ty už mluvíš úplně z cesty! To už je na po tlamě!“

„A když sliboval, že bude prezidentem všech, tak taky lhal – polovička lidí ho miluje a polovička ho nenávidi! Co si myslíš, že to jenom my dva se kvůli němu hádáme, že jsme v týhle republice sami?! Je to jenom prezident hajzlů! A celou republiku nasměroval tak, že se z toho nevyhrabem ani za sto let!“

Protože se mezitím přiopili, málem se poprali. Když pak Laďa odcházel, Radek za ním skandoval: „Ať žije KSČ! Ať žije KSČ!“

Přesto mu vyhověl, když ho o něco později požádal o půjčku. Radek měl peníze uložené v bance a Laďa mu nabídl pro ně pro oba výhodný úrok.

Zhruba po roce z toho vznikl problém. Radek z něho peníze musel vymáhat po malých částkách a stále tvrději.

Za několik dalších měsíců se Laďa zastřelil. Ukázalo se, že byl neúnosně zadlužený. Měl sice postavený dům, ale na hypotéku. Měl bavoráka, ale na leasing. Měl sice také hodně pohledávek, ty ale byly z velké části blokovány soudními spory nebo byly nedobytné.

Za některé jeho půjčky mu ručili rodiče a další příbuzní vlastními nemovitostmi. Všichni o všechno přišli. Jeho ženě a dvěma dorůstajícím dětem zbyly jen dluhy. Neměli ponětí, kdy a jak je zaplatí.

„Už neměl na úplatky… Měla jsem ho strašně ráda, ale sama bych ho teď nejraději zastřelila…, udělal z nás bezdomovce!“ řekla Radkovi na pohřbu plačící Laďova žena.

Radek z toho vyvázl ještě poměrně dobře. Jemu Laďa dlužil „jen“ třicet tisíc.

Vlastně ho podvedl. Peníze si od něho vypůjčil v době, když už věděl, že je v beznadějné situaci.

Polistopadová levice si nepočínala o nic lépe než pravice. Zeman, stejně obratný a bezpáteřný autokrat jako Klaus, se jí ujal jen proto, že v ní našel prázdné místo na politickém trhu. Před kamerami se s Klausem nevýslovně ostře hádali, avšak ve skutečnosti si rozuměli. Proto pro ně nebyl problém uzavřít opoziční smlouvu, která jednak dál prohloubila korupci, jednak ještě zvětšila rozdělení společnost. Došlo k bouřlivému roku 1999, kdy se volalo: „Děkujeme, odejděte!“

Pak se objevil slušný a vzdělaný levicový politik Vladimír Špidla a zdálo se, že se blíží lepší časy, ale nestalo se tak. Jeho tehdejší článek Proč se hlásím k levici už bohužel odvál čas:

Zásadním důvodem jsou pro mě idea rovnosti (nikoliv stejnosti) a myšlenka solidarity a svobody. Znovu a znovu se člověk vrací k heslu francouzské revoluce volnost, rovnost, bratrství. Zdá se, že i samo pořadí hodnot tohoto hesla nebylo náhodné.

Prvotní levicovou hodnotou je svoboda, osvobození od politického útlaku, osvobození od bídy. Svoboda, která dává lidské bytosti příležitost rozvinout svůj osobnostní dar. Není rozporu mezi svobodou a levicovým smýšlením.

Rovnost je odmítnutím dominance, představy, že a priori jsme lepší, tudíž nadřazení, a tudíž proto oprávnění byt nadáni formálními privilegii. Například přístupem k lepšímu zdravotnictví.

Solidarita pak je pro levici vydáním se na cestu, která akceptuje život druhého, aniž jej zařazuje do sítě účelnosti. Je to pohled, který překračuje posuzování člověka hlediskem jeho užitečnosti.

Současně je to můstek, který nás vede k solidarizování i se životem samým. Jen další malý krok na této cestě a vystupujeme z antropocentristického pohledu, a tím akceptujeme přírodu a jiné formy života jako srovnatelně hodnotné.

Levice je mi blízká i svým konceptem netranscendentální politiky, tj. politiky, která se neodvozuje z nějakého vnějšího řádu, logiky boha či vědecké ideologie, proto mimochodem za levici nepovažuji komunisty.

Jejich jistota, že jsou vybaveni vědeckou ideologií, která jim dává právo vést a dominovat, je spíše řadí do tábora konzervativců. V jistém slova smyslu konzervativismus může mít i levicový nátěr, ale nemůže být levicí.

Z toho plyne, že levice je pro mne daleko širší politická koncepce než úzké politologické vymezení. Myslím si, že levice v současné době je široký emancipační pohyb sahající od levých liberálů přes sociální demokraty k ekologům a některým náboženským proudům.

To, co mne dál vede na levici, je přesvědčení, že existuje pokrok. Jakkoliv je nyní obtížné po světových válkách jej vyjádřit se stejnou přímočarou naivitou, jako to šlo na konci 19. století. Když Jan Neruda opěvoval parní stroj slovy „kolo parou cválá“, těžko si ovšem dovedl představit tato kola cválající k Verdunu či do Osvětimi.

Jako podstatnou úlohu levice současnosti vidím znovu a znovu redefinovat pokrok. Je zřejmé, že vývoj není synonymem pro pokrok. Porok má v sobě vždy etickou složku, není pouhou změnou, nýbrž vědomým pohybem k progresivnímu humanismu. Slovy klasika: „Nejde jen o to, svět vykládat, je třeba jej měnit.“

Před levicí je mnoho zásadních otázek, na které je třeba hledat odpověď ve filosofickém, ale i v politickém smyslu. Nejdůležitější je, jak vystoupit ze společnosti mechanického růstu a jak při tom zajistit kvalitu lidského života. Tedy cesta od společnosti růstu ke společnosti rozvoje, který je více než absurdní veličinou, jíž říkáme HDP.

Znamená to se postavit stále se rozšiřující komodifikaci společnosti, která dělá ze stále více věcí a vztahů komoditu, tedy zboží. Tento proces je zdrojem nerovnosti i v těch oblastech, kdy ji nelze spravedlivě přijmout. Komodifikace principielně znovu a znovu vytváří vztah nadřízenosti a podřízenosti, stručně řečeno, kdo platí, poroučí.

Jistě nejsme stejní, ale jsou oblasti, kde je kategorickým imperativem zajistit prostřednictvím politiky rovnost. Jen pro příklad, takovou oblasti je zdravotnictví nebo školství nebo právní systém.

Nevím, zda lze politicky docílit spravedlivé společnosti. Jsem skromnější, myslím, že je v lidských možnostech odstraňovat věci zjevně nespravedlivé. Konec konců to odpovídá i naší hluboké touze. Ne marně je jednou z hlavně zdůrazňovaných stránek mohutnosti boha jeho nekonečná spravedlivost; i proto je všemohoucí.

Budoucnost před nás staví množství otázek a budoucnost není jen jedna. Velmi záleží na naší volbě: lidskou odpovědností je, abychom za všech okolností volili humanistické řešení.

Abychom nepřijali technokratickou logiku mrtvé kočky z povídky Karla Michala, která na otázku, jak stabilizovat finančně zdravotnictví, chladně odpověděla: „Staré lidi neléčit.“

Proto se hlásím k levici.