Jaký je život s Péťou

Péťa je dospívající chlapec s těžkou poruchou autistického spektra. Nemluví, komunikuje nekoordinovanými zvuky, jimž téměř nelze rozumět, pouze odhadnout, kdy má radost a je spokojený, kdy mu naopak není dobře, zlobí se nebo je smutný. Rozumí jednoduchým pokynům – oblékne se, vezme si jídlo, vydá se správným směrem, nastoupí do auta. Ale má také nečekané, předem neodhadnutelné projevy chování, dá se říct záchvaty, jimiž může být nebezpečný svému okolí; pěstmi napadne nejbližšího člověka. Někdy bývá agresivní, jindy potřebuje pohlazení a blízkou přítomnost. Musí mít neustálou péči a dohled, což je i vzhledem k robustní postavě velice náročné. Trvale se o něj stará otec Petr Jochec, který má na starosti ještě mladší dcerku Vanessu, dům a zahradu. A manželčin hrob. Je na všechno sám, přesto se rozhodl, že o syna bude pečovat na plný úvazek, se všemi důsledky, které tato životní pozice přináší.

Tak se dá stručně shrnout obsah dokumentárního filmu Martina Trabalíka Co s Péťou?, který právě vstoupil do kin. Provází jej dobrá pověst z filmových festivalů, kde získal řadu ocenění (mj. před několika dny na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě či na festivalu Jeden svět).

Autismu a dětem či mladým lidem trpícím touto poruchou se věnuje řada hraných i dokumentárních snímků, vzpomeňme na nedávný Karavan, či na seriál Kukačky, v němž autistický chlapec hrál jednu z klíčových rolí. Trabalíkův dokument je výjimečný mimo jiné v tom, že se zaměřuje nejen na psychickou poruchu a osobu, která jí trpí, ale především na ty, kteří se o ni starají. Téma pojednal citlivě, s empatií, také však s tichým, neokázalým obdivem.

Péťův otec se rozhodl: „Chci ho mít doma!“ a podřídil tomuto rozhodnutí svůj život. Náročnou práci dělá s obdivuhodnou samozřejmostí, přitom stihne sledovat synovy pokroky i problémy, přemýšlet o jeho každodenních projevech, snažit se pro něj vyhledávat podněty a pomůcky pro možný rozvoj. Bazének na zahradě, houpací lavička, různé hry. Vnímá, co syn potřebuje, kdy je třeba ho ukonejšit, kdy zvednout hlas. Chodí s ním na vycházky a ukazuje svět. Ví, že „když neumíme najít okamžiky štěstí, je to s ním těžký“. Když se s Péťou chystá na cestu autem, trpělivě si nasazuje na ruku návlek, protože jedním z projevů synovy agrese je kousání. Konzultuje s odborníky a vyhledává pro něj odbornou pomoc. A pro sebe občasnou několikadenní úlevu, když ho odveze do stacionáře.

Vedle denního provozu musí pan Jochec věnovat čas a pozornost dospívající dceři a řešit sociální a ekonomické problémy svého postavení. Například vyřizovat pro syna sirotčí a posléze invalidní důchod i jiné úřední záležitosti. Některé věci může dělat, jen když je Péťa s terapeuty. Ti jsou neoddělitelnou součástí dokumentu, představují jeho svébytnou kapitolu. Dva mladí lidé, kteří svou práci dělají zjevně se zaujetím a osobní angažovaností, patří k nenápadným hrdinům filmu. Bez nich by otázka, co s Péťou? nemohla být ani dost dobře položena, natož zodpovězena.

Na snímku můžeme ocenit řadu nevšedních prvků. Například autentičnost. Každá scéna vyznívá věrohodně, ať jsme u Jocheců doma, nebo ve stacionáři. Autor se dokázal stát součástí života rodiny, protagonisté téměř nevnímají kameru, chovají se přirozeně, spontánně reagují na různé, i ty nejnáročnější životní situace. Platí to pro všechny příslušníky rodiny i pro oba terapeuty. (Snad jen v jedné chvíli špitne dívenka Vanessa, že se stydí zazpívat, a zřejmě ji přítomnost kamery omezuje…)

Nezanedbatelným bonusem filmu je také – někdy až překvapivě intenzivní – prvek naděje. Péťovy pokroky vnímají jeho pečovatelé s očividnou radostí, jeho „propady“ neberou jako fatální a zvládají je. Film nepůsobí smutně či depresivně, ačkoliv pojednává o vážné psychické poruše a obtížné životní situaci, což není zrovna veselé téma. Platí to zejména pro dramatické situace s Péťou, které přicházejí nečekaně a kamera je autenticky zachycuje. Režie a střih je zdařile vyvažují. Zvládají to v „rodinných“ scénách stejně jako ve stacionáři.

Zachycení terapeutické práce, denního režimu, práce a her s Péťou včetně vycházek, jídla, odpočinku atd. patří k nejzdařilejším momentům dokumentu. Pokud k tomu přičteme vylíčení náročného vztahu otce a synka, pak lze říct, že film je neokázalou, o to však přesvědčivější poctou pečovatelům o psychicky nemocné. A je to věru potřeba, tato práce stále není doceňována, natož dostatečně finančně ohodnocena. Poznamenejme, že v profesním životopise Martina Trabalíka tvoří význačnou položku péče o pacienty v neziskovce Nautis, což se na dokumentu zřetelně podepsalo.

Závěrečné sekvence filmu zachycují otce a syna Jochecovy na cestě. Není a ani nebude lehká, ale film přesvědčivě říká, že směr, kterým se pečovatelé o nemocného chlapce vydali, má smysl.