„To, co má být tvoje, tě najde, pokud tomu přestaneš bránit,“ Carl Gustav Jung (1875–1961). Carl Gustav Jung patří mezi nejvýznamnější myslitele 20. století. Je považován za spoluzakladatele hlubinné psychologie. Byl švýcarským psychiatrem a psychoterapeutem, jeho přínos psychologii spočívá v pochopení lidské psychiky na pozadí světa snů, mytologie, umění, náboženství a filosofie. S dílem C. G. Junga jsem se podrobně začal seznamovat v roce 1998, tehdy vyšla v nakladatelství Atlantis kniha Vzpomínky, sny a myšlenky C. G. Junga. Kniha není čistou autobiografií, je spíše souborem úvah, které chtěl Jung o sobě sdělit, přesto působí velmi otevřeně a zároveň inspirativně. Jemný intelektuál Jung popisuje i svoje složité vztahy se ženami, vrací se do svého dětství i do pětiletého období (1907–1912) úzké spolupráce se starším kolegou moravským rodákem Sigmundem Freudem (1856–1939). Jung neodmítal vliv sexuality, ale nesouhlasil s přílišným důrazem, který na ni kladl Freud. Tato neshoda byla jedním z hlavních důvodů jejich pozdějšího rozkolu.
Jungovo dílo nás přiměje k tomu, aby se člověk zamyslel sám nad sebou. Jung nepluje v ezoterických močálech, jeho poznatky se opírají o vědecká bádání a propojování mnoha oborů, pokoušel se o jejich synergii. Čtenářům svoje závěry nevnucuje. Spíše vede dialog sám se sebou. Jung byl produktem své doby, přesto nám má co říct i dnes, a možná právě dnes. Zkoumal svůj vlastní vnitřní život. Jung ke mně přišel tiše a nenápadně. Objevil jsem ho na doporučení jednoho přítele a stalo se to, co Jung vtělil do názvu dnešního textu. To, co si mě mělo najít, to si mě našlo. Jung pracoval na koncepci typů. Zavedl dvojí kategorii povahy podle libida, introvertní (orientovaná do svého nitra) a extrovertní (orientovaná na vnější svět). Později klasifikaci doplnil o čtyři základní funkce lidské psychiky – myšlení, cit, vnímání a intuici.
V roce 2025 si připomínáme 150 let od Jungova narození. Stojí za to, si na jeho počest zapálit jednu dušičkovou svíčku. To není adorace, jen prosté poděkování. Jung se ve svém zamyšlení nad sebou samým věnuje i svému vztahu k Bohu, vztahu, který prošel určitým vývojem. Jung vnímal Boha jako ústřední archetyp a psychický obsah, nikoli jako pouhou náboženskou nebo teologickou entitu. Nebyl zastáncem statického neměnného obrazu Boha. Jung zároveň věřil, že náboženské fenomény jsou v životě přítomné a v krizových situacích se znovu vynořují a získávají na významu, ať už u jedince, nebo ve společnosti. Jung byl přesvědčený o tom, že každý člověk v sobě nese tzv. stín – část osobnosti, kterou si nechce přiznat, potlačuje ji nebo ji vůbec nezná. Stín však není jen temný, je také plný energie, emocí a potenciálu, který čeká na objevení. Setkání se stínem není jednorázová událost, ale dlouhodobý proces. Je to cesta k hlubšímu sebepoznání, větší vnitřní svobodě a autenticitě.
„Nejsem tím, co se mi přihodilo, ale tím, kým jsem se rozhodl se stát.“ „Všechno, co nás dráždí na jiných, může vést k pochopení sebe sama.“ „Přemýšlení je obtížné, proto většina lidí soudí.“ „V každém z nás je ještě někdo, koho neznáme.“ „Kdo se dívá ven, ten sní, kdo se divá dovnitř, ten se probouzí.“ „Nesnažte se být dokonalí, buďte úplní.“ „Všechno, co člověk popírá, ho pronásleduje, všechno, co přijímá, ho transformuje.“ „Ukažte mi zdravého člověka a já vám ho vyléčím.“ Carl Gustav Jung
Jung nazýval osobnost jako psyché, a chápal ji jako samostatnou soustavu. Psyché se sestává ze čtyř subsystémů. Prvním je kolektivní nevědomí, asi polovina osobnosti, její součástí jsou archetypy, zasahuje do ní část bytostného Já. Druhým je osobní nevědomí, což je druhá polovina osobnosti, její součástí jsou komplexy a ego. Třetím je ego (vědomé já), součást osobního nevědomí, částečně do něj zasahuje bytostné Já. Čtvrtým je bytostné Já, na pomezí mezi kolektivním nevědomím a egem. Za zralého a dobře přizpůsobeného člověka považoval toho, který dosáhl vysokého stupně sebeuskutečnění.
Zavedl též pojem celistvost jako zásadní jednotu osobnosti. Jung pracoval s termínem synchronicity, která je podle něj setkáním dvou nebo více událostí, které nelze vysvětlit kauzalitou, ale pro vnímajícího člověka mají hluboký význam. Synchronicita podle Junga naznačuje, že vesmír má hlubší řád. Vztah vnitřního a vnějšího světa je propojen, události se shodují na takové úrovni, že vnější událost odpovídá vnitřnímu psychickému prožitku. Synchronicita není náhoda, nýbrž uvědomění si našeho Já. Carl Gustav Jung se přímo nevěnoval „přítomnému okamžiku“ jako hlavnímu tématu ve stylu Eckharta Tolleho (nar. 1948), ale jeho práce se dotýká souvisejících konceptů, jako jsou archetypy a proces individuace. Jungův přístup je založen na zkoumání psyché skrze myšlenky, sny, mytologii a umění, což vede k integraci vědomí a nevědomí, nikoli k pouhému ukotvení v přítomnosti.
„Racionalismus a doktrinářství jsou nemoci naší doby, předstírají, že všechno vědí.“ „Vůlí vynucený pokrok je vždy křeč.“ C. G. Jung
Dva průlomové psychoanalytiky Freuda a Junga cituje ve svých knihách americký psychiatr, terapeut a duchovní učitel David R. Hawkins (1927–2012). Hawkins se věnoval zejména zkoumání úrovní vědomí. V odkazech na své předchůdce si všímá toho, že mají oba odlišné přístupy ke spiritualitě. Freud, který své teorie zakládal výhradně na logickém myšlení a empirických důkazech, dosáhl na Hawkinsově mapě vědomí úrovně 400 až 499, což odpovídá úrovni Rozumu. Jung do svého výzkumu a pozorování začlenil aspekt ducha s odkazem na univerzální hodnoty, čímž překročil Rozum a dosáhl úrovně Lásky s hodnotou 500. Díky Hawkinsově mapě vědomí víme, které vlastnosti života jsou nejsilnější a které méně a které jsou destruktivní.
Pleteme si finanční úspěch se sebeúctou, popularitu s láskou a znalosti dat s moudrostí. Svět se hýbe stále rychleji. Zdá se, že velká část společnosti se chce podílet na této šílené honbě za iluzorními hodnotami, a to bez snahy dosáhnout úrovně sebeuvědomění. Díky tomu roste napětí všude kolem nás, s projevy frustrace a strachu z budoucnosti. Pokusme se z tohoto ďábelského kolotoče vystoupit. Udělejme první krok na cestě k sobě samému, věnujme se duševní hygieně. Stačí krátká (pravidelná) meditace se soustředěním se na uvolnění a odpuštění. Dostaví se náhlé uvolnění vnitřní tenze nebo zbavení se břemene. Je to doprovázeno okamžitou úlevou a lehkostí, pocitem svobody a štěstí. „Děkuji pane Jungu a děkuji pane Hawkinsi.“
publikováno: 10. 11. 2025
