V chování politických stran, vydávajících se za strany demokratické, v situaci po nedávných volbách nacházím výrazné prvky, které mi silně připomínají chování podobně o sobě smýšlejících politických stran v událostech, které vyústily v komunistický puč v roce 1948.
I tehdy veřejnosti líčily vítězné komunisty z roku 1946 jako reálnou hrozbu pro demokracii, předstíraly, že stojí v první linii její obrany, snažíce se ve veřejnosti vzbudit dojem, že v otázkách, kdy jde o bytí a nebytí demokracie, řečeno jazykem dnešní bývalé vládní koalice, že „jde o všechno“, představují spolehlivou záruku.
Dodnes mě hanba fackuje, vzpomenu-li na tak vzývaného Jana Masaryka, bázlivého a ustrašeného chlapečka, který ani v nejmenším, kromě příjmení, nepřipomínal svého otce. Dodnes se mnozí z nás opájejí jeho rádoby bonmoty, nejsouce nijak vzdálené bonmotům neblaze proslulého prezidenta Zemana. Mají za to, že tento psychicky labilní člověk, který nikdy neměl na to, být ministrem vlády, natož ministrem zahraničí, byl do posledních chvíle své trapné politické kariéry symbolem svobodomyslnosti a odporu k tyranii. Už jeho komentář pronesený v Ruzyni na letišti, když se vracel z Ruska vyjednávat o Stalinův souhlas přístupu k Marshallovu plánu a byl tvrdě Stalinem odmítnut. Slova, že do Moskvy jel jako ministr zahraničí svrchovaného státu a vrací se jako Stalinův pacholek, už jeho současníky měla varovat. Nešlo jen o bonmot dodnes citovaný, ale začátek jeho otevřené politické zbabělosti. Demokratický, sebevědomý politik by se v takovém případě vzbouřil.
Připomínám Jana Masaryka proto, že zbývající postavy vzhledem k symbolickému významu Masarykovu, jenž pro veřejnost představoval neotřesitelnost české (respektive československé) demokracie, byly zanedbatelné politické nuly. O to víc muselo veřejností otřást, když během únorového lámání chleba se Masaryk nepřidal k ministrům odhodlaným podat demisi a proti veškerému zdravému politickému rozumu se přidal k „obrozené“ Gottwaldově vládě. Nakonec ho „k rozumu“ podle všeho přivedli komunisté svým obvyklým brutální způsobem, kdy krátce po ustavení „obrozené“ vlády pověřili nájemního vraha, agenta ruské NKVD, majora Schramma, aby Masaryka vyhodil z okna jeho služebního bytu v Černínském paláci, předstíraje Masarykovu sebevraždu. Problém Masaryk tak „po našem, po bolševicku“ vyřešili.
Není od věci připomenout, že krátce po vraždě Masarykově jiní soudruzi z tajné policie ve dveřích Schrammova bytu zavraždili vraha a současně svědka Masarykova konce, onoho majora z NKVD. Na šibenici poslali jistého Miroslava Choce, kterému soud nebyl schopen dokázat, že nese sebemenší vinu na Schrammově vraždě. Dokonce ho před soudem nepoznala Schrammova manželka, korunní svědkyně, bezprostředně účastna Schrammovy vraždy. Choc do poslední chvíle doufal, že se jeho rozsudek nenaplní. Vinu mu soud přece nedokázal. Odsoudil ho k smrti zcela svévolně a na základě „politické“ objednávky. Dokazuje to i Chocovo chování přímo pod šibenicí. Ve chvíli, kdy mu četli před oběšením text rozsudku, se celou dobu nevěřícně smál. Úředník, který sepsal protokol o popravě, napsal, že poprava měla důstojný průběh, až na odsouzeného, který svým chováním závažnost děje zcela znevážil.
Na místě je připomenout i šéfa tehdejších sociálních demokratů Bohumila Laušmana. Také ve jménu jakéhosi zdravého rozumu se přidal jako Masaryk k „obrozené“ Gottwaldově vládě. Sotva však mouřenín vykonal svoji službu ve prospěch komunistů, byl z vlády ještě ten rok na jaře odstraněn. Tomu, že si komunisté nenajali na něho podobně jako na Masaryka vraha, vděčí Laušman okolnosti, že proti Masarykovi nepředstavoval pro veřejnost významnou politickou postavu. Nakonec před obavou, že ho soudruzi zatknou, unikl do emigrace. Bláhově setrval ve Vídni, věda přitom, že východní polovinu Rakouska ovládají Rusové. Pokoušel se tam politicky uplatnit. Soudruzi ho z Vídně v roce 1953 s blahovolným vědomím Rusů unesli, v Praze odsoudili k 17 letům s tím, že vězení už nikdy neopustí. Zahynul v ruzyňské věznici v roce 1963 za dodnes nevysvětlených okolností.
Proč to vše zmiňuju? Ta doba mi silně připomíná časy, které nám hrozily v době předvolební, a nyní díky výsledkům ve volbách nastaly. Tehdy i teď šlo a jde o bytí a nebytí demokracie. „O všechno“, jak nás opakovaně utvrzoval bývalý premiér Petr Fiala. Tehdy i teď, ačkoli šlo a jde „o všechno“, politici, vydávající se za obránce demokracie, složili a skládají ruce v klín a všechnu odpovědnost, již měli a mají za stav společnosti, hodili na prezidenta.
Tehdy, podavše na protest proti svévoli komunistického ministra vnitra Noska demisi, odjeli, byl čas zabijaček, na venkov hodovat. Nijak je nevzrušilo, že je na holičkách nechali ministři Masaryk a Laušman, a v bláhové naději doufali, že vše za ně vyřeší prezident, na nějž, už jen proto, jakou s ním měli dosavadní zkušenost, nebylo spolehnutí, pokud šlo o věci mravní a hodnotové.
Dnes poražení „demokraté“ sice neodjeli na venkov, čas zabijaček teprve nastane, na svatomartinskou husu už dávno Češi nedrží, jen trucovitě složili ruce v klín, zlomyslně se radujíce z toho, jak se dnešní vítězové voleb vaří ve vlastní šťávě kolem hajlujícího Turka, životní prostředí válcujícího Macinky, nedůvěryhodné proměny Okamury ze Šavla v Pavla. Mají za to, že nemohou a nesmějí připustit, aby jejich šéf Babiš byl po deset let táhnoucím se soudním sporu znovu vydán trestnímu řízení.
Dětinskost a politická nezralost těch, co nedávno prohráli volby, ač se usilovně snažili veřejnost přesvědčit, že oni jsou těmi pravými hrdiny a zastánci svobodomyslné společnosti, se projevila už hned zpočátku trucovitostí, jakmile byli požádáni, aby návrh státního rozpočtu, na konci září schváleného dosavadní vládou, předložili nově zvolené poslanecké sněmovně. Ta by tak mohla v předstihu začít jednat o státním rozpočtu a připravovat jeho případné změny na základě relevantních dat. Argument premiéra Fialy, že se dnešní vítězové voleb ještě jako opozice holedbali, že mají připravený alternativní rozpočet, byl více projevem Fialovy arogance než zdravého rozumu. Jako premiér, a navíc dlouholetý člen vlády, musel a musí vědět, že zákon o státním rozpočtu není s to nikdo dát dohromady, nemá-li za sebou aparát ministerstva financí a jeho data. Rozpočet nastíněný jakoukoli opozicí proto nemůže být než soupis hrubých odhadů a víceméně politických přání, avšak sotva se může stát základem pro příslušný zákon.
Jestliže dosavadní vláda vítězům voleb nevyšla vstříc v takové banalitě, jako je opakované zaslání návrhu státního rozpočtu nově zvolené poslanecké sněmovně (ten původně zaslaný sněmovně již odvolené jako by neexistoval), sotva jí bylo možné věřit, že jí „jde o všechno“, nemluvě o tom, aby se ve jménu zachování základních principů liberální demokracie (což by jeden od poctivých demokratů očekával) aktivně nabídli vítězi voleb, že se pokusí ho vystříhat riziku stvořit vládu s antidemokraty a proruskými trolly, a vystavit tak zemi nejen všeobecnému opovržení a posměchu, ale i ohrozit její budoucí směřování. Nešlo by zcela určitě o „zradu voličů“, jestliže by vítězi voleb nabídli vytvořit menšinovou vládu s tím, že v okamžiku hlasování o její důvěře opustí sněmovnu tak, jako ji v roce 1996 opustili Zemanovi sociální demokraté, a umožnili tak vznik menšinové vlády Václava Klause. Ta „oběť“ ve prospěch demokracie i za cenu nevydání Babiše trestnímu stíhání je proti hrozbě úpadku naší demokracie a jejího vyprázdnění, podobného tomu na Slovensku či v Maďarsku, více než nicotná. Nota bene když Babiš oněch kritických 50 miliónů státu vrátil.
Mimochodem podíl na tehdejším pádu Klausovy vlády krátce po jejím vzniku sociální demokraté nenesou, nesli ji výlučně Klausovi občanští demokraté díky vlastní nenasytné pažravosti a prolezlosti korupcí. Jenže velkorysost těch, kteří prohráli nedávné volby, v jejich trucovitosti sotva jeden najde. Jen tak dokládají, jak málo cítí odpovědnost za stav země, za její budoucnost stejně, jako ji necítili jejich předchůdci v roce 1948.
Jen radikálně změněným mezinárodním podmínkám proti letům počínající studené války vděčí, že nedovolí, aby je potkal podobný osud, jaký zničil nejen Masaryka a Laušmana. Dál se budou moci vyžívat ve své trucovité dětinskosti a omezovat se na laciná a trapná symbolická gesta. Když Okamura jako předseda sněmovny nechal sejmout z budovy parlamentu ukrajinskou vlajku, dali rádoby na frak tomu odpůrci demokracie tím, že ukrajinskou vlajku vyvěsili z okna své parlamentní frakce. To by v tom byl čert, aby si Okamura nesedl na zadek!
Odpovědnost za svoji politiku, kdy podle jejich slov „jde o všechno“, stejně jako jejich předchůdci přehodili na prezidenta. Skutečnost, že na rozdíl od Edvarda Beneše ten dnešní, Petr Pavel (nomen omen), je poctivým chlapem, pro jejich chování neznamená sebemenší náznak pochopení, natož omluvy.
publikováno: 10. 11. 2025
