Komu věnec budiž dán?

Spisovatel český nejplodnější

Fejemail Pavla Kohouta 97 pro ECHO 24. Měl vyjít 9.11.2025, a nevyšel. Podle zvyklostí disentu jej posílám svým čekajícím přátelům s výslovným povolením mailovat jej dál.

Jeho příběh pro mě začíná ve Vídni, kde po sametu ještě žijeme. Telefon bere má žena Jelena. – Volá tě pan Vávra. – Neznám… – Z Prahy. – Neznám tím víc. – Z televize Nova. Znám tím míň… Pan Vávra mi vzápětí vysvětlí, že je to nová stanice, a zve mě k rozhovoru v diskuzním pořadu Sedmička, kde se vždy utkávají dva hosté. – A pro vás jsme speciálně vybrali Václava Klause. – To je přece politik…

Nedlouho před tím jsem v pořadu GEN České televize pravil režiséru Viktoru Polesnému, že se nikdy nevrátím do politiky, když jsem si za dvacet let v disentu a v exilu poněkud vylepšil pověst poety proletariátu. – On je i literát! vymluvil mi to pan Vávra. Podle instrukcí jsem si zakoupil letenku do Prahy i zpět, odřekl pár termínů a v příslušný den pečlivě oholen objednal taxi k letišti Schwechat. Tu opět zavolal pan Vávra: Mám laskavě přijmout jeho omluvu a poslat účet. – Proč? – Pan premiér si hosta pozval sám. – Proč? – On by raději chtěl ekonoma.

Zaujalo mě to a vyjeli jsme si blíž k hranici, kam tehdy dosáhly české tévé. Host se ukázal být ředitelem střední školy a jako školák si vyslechl lekci, jak zbytečné by bylo referendum o rozdělení Československa. Věděli jsme už z médií, že premiér je náruživý tenista, a nově si pomysleli, že dává přednost slabším hráčům.

Vynořil se jako bájný pták Fénix ze sametové pěny listopadu 1989 ve štábu Občanského fóra, vybaven vším, co potřebuje úspěšný politik, s jediným, bohužel však podstatným nedostatkem: až do té doby ho v disentu nikdo nezahlédl. Chybějící minulost nahradil často opakovaným tvrzením, že žádný disent nenahradil sílu „mlčící většiny“, která sovětské okupanty i komunismus dvacet let svým urputným mlčením dusila, až vydusila. Do takto uvolněné mezery v dějinách vsadil dodnes vzpomínané rozhlasové líčení, jak co by čtyřletý za pražského povstání nosil v ručičkách dlažební kostky na stavbu barikády.

Nyní otužoval svou vlast skotskými střiky – vroucím i mrazivýmvřícím. Beze sporu skvěle zvládl rozvod Slováků s Čechy, když správně vyhodnotil, že by jinak mohlo dojít k tragédii, jaká záhy hubila národy Jugoslávie. Prosadil i brutální, ale nezbytnou operaci skomírající socekonomiky, aby císařským řezem přivedl na svět všemocnou „neviditelnou ruku trhu“. Tu však neomezil nutnými zákony, a porodil tak i pažravé oligarchy, podobně jako v Rusku Jelcin.

Po čtyřiceti letech „lidodemokracie“ založil první pravicovou stranu, ale po prohraných volbách uzavřel se sociálními demokraty opoziční smlouvu, která zaručovala, že se obě uskupení budou vždy po čtyřech letech střídat, aby umožnila protistraně vládnout bez opozice. Ač by se ušetřil majlant za volby, suverén Veličenstvo Voličstvo, nepřítel nečistých novot, to záhy zatrhnul s pomocí sotva vzešlého Senátu, který dnes tolik schází Slovákům a Maďarům.

Za deset let prezidentství nevyvěsil na Hradě vedle českého i prapor Evropské unie, tu z duše nesnášel, neboť mu bránila být jediným kohoutem vládnoucím svému slepičenství. Zato zůstane jeho zásluhou, že ukončil Kult osobnosti. Na místě svrženého pomníku generalissima Stalina se od května do listopadu 2003 vznášel prezidentův obrovský portrét, až Pražanům zcela vymazal z mysli obraz diktátora.

V dubnu 2011 okouzlil celý svět brilantní eskamotáží v Santiago de Chile, když zdánlivě naslouchal projevu tamního prezidenta, zatímco drahé plnicí pero, jímž právě podepsány státní smlouvy, klouzalo kouzelně do jeho kapsy, což přímo přenášely latinskoamerické televize přes oceány až k divákům ve vlasti…

Po celou dobu své prezidentury vášnivě rád psal, vstoupil do literárního klání jako cestopisec. Zatímco světem přeceňovaný Karel Čapek napsal pouze čtyři cestopisné črty, které jsou stále znovu nabízeny pro „poezii a fantazii“, popsal své četné státní návštěvy s nekompromisní věcností, srozumitelnou i školní mládeži, zvoliv osobitý styl jejich domácích úkolů, ctících zákon Úvod, Stať a Závěr.

Prvního ledna 2013, jakožto fanfáry k ukončení dvojího prezidentství, vyhlásil nečekanou amnestii, tajně připravenou „v širokém okruhu tří lidí“ (citát jeho kanceláře). Zemi zaplavila dvaatřiceti tisíci propuštěných a je stále považována za mysteriózní. Svobody se nadechli i mnozí šejdíři z privatizace. Na rozloučenou mu jeden z nových oligarchů zřídil Institut, dodnes vydávající měsíčník Newsletter, jehož polovinu až dvě třtiny píše sám. Ze všeho řečeného vyplývá, že i jako literát musí být brán vážně.

Český klasik nejklasičtější Josef Kajetán Tyl, jehož zná každé dítko, jelikož text písně Kde domov můj nejprv zlidověl a pak se stal státní hymnou, napsal před dvěma sty lety chorál: