Vplul mezi nás další 17. listopad, možná jako určitá předzvěst skutečného účtování, které obyčejně provází konec roku, nejvíce advent a Vánoce se všemi předsevzetími do nového roku. Jaké je naše skóre šestatřicet let po sametové revoluci? Kde teď stojíme a kdo všechno slaví?
Můžeme se na celou záležitost podívat z mediálního úhlu pohledu Událostí České televize dne 17. listopadu. Praha v čele pelotonu, za ní dlouho, ale dlouho nic, možná něco v Brně, Ostravě, Olomouc není ani zmíněna. Nějaké vzpomínání v Bratislavě, ale tam zejména protesty proti Ficovi. Pokud bych byl mimozemšťan, který přiletěl zrovna 17. listopadu poprvé na Zemi a díval se toho dne na Události ČT, vypadalo by to, jako že celá věc je jen privilegovanou záležitostí hlavního města a že podobně jako u jiných historických událostí, u kterých byla (morální) elita národa jako Tomáš Garrigue Masaryk a jeho pár nejvěrnějších, kteří se zasadili o samostatný československý stát, se zdá, jako by se i 17. listopad postupem doby z lidového, autentického a spontánního protestu stal fenoménem výběrovým, teatrálním až karnevalovým.
Můžeme ocenit každého demokratického politika, který se objevil a uctil památku surově zbitých studentů roku 1989 na Národní třídě, ale co si počít s předsedou ve svobodných volbách vítězného hnutí ANO? A co si počít s novým předsedou Poslanecké sněmovny – předsedou SPD, který na Národní třídě absentoval? A co si počít s Motoristy?
Předně na 17. listopad nevzpomíná každý, kdo to období zažil. Ještě si vzpomínám, mně bylo dvanáct, jak jsme v sobotu 18. 11. 1989 byli s tátou dole na Václavském náměstí v knihkupectví Melantrich, když jsme uslyšeli něco, co ani jeden z nás nikdy nezažil: vlastně sborový ryk, to burácení několikatisícového davu na hlavním pražském náměstí, s vlajkami a transparenty. Už v pátek 17. 11.1 989 na tehdy zakázané Svobodné Evropě hlásili, že zásah na Národní třídě byl brutální a že tam někdo přišel o život. Nikdo nemohl ani tušit, jestli proti demonstrantům komunisté nenasadí tanky a ostrou munici, jako tomu bylo v tehdejším Rumunsku.
Na nic jsme s tátou nečekali a 18. 11. 1989 odpoledne jsme vzali nohy na ramena a prchli domů, nechtěli jsme nic riskovat. Samozřejmě to s odstupem doby není žádné hrdinské gesto. Ale pak během dalších demonstrací, u kterých jsme věděli, že se do nás nikdo nepustí jako policie tehdy na Národní třídě 17. 11. 1989, se nás všech zmocnilo něco, co se nikdy už nezopakovalo: neskutečná euforie sametové revoluce, solidarita, soudržnost a skoro až surreálná radost z toho, co prožíváme, že konečně komunismu odzvonilo. Vše podtrhla předcházející dobročinná sbírka Šimona Pánka a jeho druhů na pomoc postiženým zemětřesením v Arménii a svatořečení Anežky české polským papežem Janem Pavlem II.
Ale to byl konec roku 1989, opravdu to vše trvalo pouze deset dní. Kdo to nezažil, neuvěří. Teď je rok 2025 a ze 17. listopadu se stal celonárodní svátek, pořádá se nespočet happeningů, jsou koncerty, vzpomínky, performance, ano, lidé sem na Národní třídu chodí, ale co se jim honí hlavou? Rok 1989 odtud vypadá tak extrémně vzdálený! Tak například studenti sami, kteří sametovou revoluci vedli, se stavěli proti nějakým oslavám výročí 17. 11. 1989, protože si připadali hloupě, oslavující sebe samotné. Raději se vrhli do smysluplné práce, jen si vezměme Šimona Pánka nebo také Jindřicha Šídla. Také Václav Havel nebo Karel Kryl velice brzy procitli z porevoluční kocoviny a začali kritizovat polistopadové politické poměry a pomalost a polovičatost reforem.
Šestatřicet let není zas tolik, ale v jistém ohledu je to skoro jako celé století. Bylo přirozené, že vyprchala bezbřehá euforie sametové revoluce, měli jsme za to, že když se jen tak postavíme do jednoho davu, který má společný směr, společná hesla a společné hrdiny, ostatní už přijde samo, že nemusíme o nic víc bojovat, co víc chránit.
Velký omyl. Ano, máme zde demokracii, svobodu, pluralitní společnost, lidská a ústavní práva, žijeme v naprosto přepychové době, o které se nikomu z našich předků ani nesnilo. Šestatřicet let po revoluci je ale možná čas na to si uvědomit, že některé fenomény v demokratické společnosti se řídí mnoha různými silami, medialitou, televizí, propagací. Jakkoliv bychom si přáli uskutečnit různé změny, není všechno v demokratické společnosti snadné a chápeme více než kdy jindy, že i naše doba má své medializované hrdiny, své demokraticky volené zástupce, poslance, ze kterých nemusíme mít vždy radost.
Musíme mít stále na paměti slova Masarykova: „Tož, demokracii bychom už měli, teď už jenom nějaké ty demokraty.“ Potřebujeme vychovávat budoucí generace tak, abychom o demokracii už nikdy nepřišli. Zatím to vypadá, že budeme mít všichni co dělat, abychom kormidlo dějin znovu otočili zpět do skutečného demokratického kurzu.
publikováno: 18. 11. 2025
