„Listopadová revoluce byla řízená,“ mudroval nejrychlejší formulový pilot českých dálnic 17. listopadu 2025 na Národní třídě do mikrofonu ČT. Že by sametovou revoluci řídil jakýsi nepojmenovatelný subjekt? Nebo – už tehdy – umělá inteligence?
Tomu máme uvěřit proto, že takové moudro vysypal na ulici z rukávu slušivého svrchníku papoušek pop-politik, kterému jak hvězda betlémská zářil toho dne nad hlavou transparent insitního lidového básníka „nácek nebude nám krást svátek“? Či snad proto, že si ostatní už nepamatují, na rozdíl od genialitou raněného čtyřletého Filípka, prý „studenta mateřské školky“, jak uvedl milovník zvláštního typu černého humoru, kterého do pulsujícího davu na náměstí s pohotovostním plukem připraveným k zásahu před šestatřiceti lety poprvé vyvedli rodiče cinkající klíči?!
Možná převrat někdo někdy řídil i plánoval, já si ale pamatuji zmláceného studenta filozofie Romana Ráčka, který se přiřítil Na Chmelnici jako živý vstup do Scénického časopisu Rozrazil – O demokracii Husy na provázku rovnou z Národní třídy. Bylo to 17. listopadu 1989 večer na zamýšlené derniéře toho skvělého kousku, který Husa v Brně hrála od října 1988 a jehož závěrečnou část – Zítra to spustíme – o Rašínově podivném snění v noci z 27. na 28. říjen 1918 napsal ještě tuze zakázaný Václav Havel. To Na Chmelnici pak jako první v Československu uvolnili lavinu: STÁVKA!
Sametovou revoluci, ať si Filip Turek tvrdí, co chce, opravdu spustili studenti a divadla, nikoli politici. Vzápětí se přidal český disent. Po chvilce váhání i televize a rozhlas, potom lidé na náměstích a nakonec i dělníci, na které normalizační zrádci tolik spoléhali. Vlastně i ti zrádci ideálů pražského jara 1968 se ještě stačili zapojit, a protože se na změnu opravdu chystali (ani Gorbačovovi už se ta jejich fosilní zaprděnost nelíbila – v SSSR tehdy s jeho glásností a perestrojkou na krátko svitla naděje na polepšení), tak právě oni tu další českou nekrvavou revoluci nakonec ukradli a rozkradli!
Jak a proč se to stalo, o tom v Přítomnosti vypravuje ve „fejemailu“ KOMU VĚNEC BUDIŽ DÁN Pavel Kohout.
Jen prozradím, že Turkovou inspirací mohl být s určitostí blížící se jistotě týž Václav Klaus, o kterém píše Kohout. Nebo aspoň jeho Institut. Přijali přece převýchovu klackovitých Motoristů jako úkol. V tom fejemailu připomněl autor mimo jiné, jak se příští občanský demokrat už jako čtyřletý srdnatě zapojil do Pražského povstání. Nosil na vrcholky hor suti v ulicích v útlých dětských ručičkách veliké dlažební kostky. A považte! Jan Drda s Otakarem Vávrou ho zapomněli zmínit ve filmovém příběhu o Němé barikádě. Turek prozradil včera příběh o čtyřicet let mladší, ale téže zápletky.
V dějinách lidstva znám jediného hrdinu většího Klause a Turka. Byl jím chudobný čínský chlapec Jun-su, který ve dne tvrdě pracoval, aby uživil rodiče a sourozence, a po nocích chytal světlušky, lepil je na hůl a svítil si jimi na slabikář, aby se sám naučil číst, a kreslil jinou hůlkou pod hvězdami znaky do písku, aby se sám naučil psát… Jestli je to pravda, dodnes nevím, ale české čítanky o tom psaly už v roce 1954. Nemusím snad dodávat, že z toho chlapce vyrostl sám veliký Mao.
publikováno: 18. 11. 2025
