Kolik času zbývá do zásahu?

„Jsme ve válce s největší teroristickou organizací na světě,“ zazní ve filmu Čas do zásahu. Dokument Vitalije Manského, narozeného v ukrajinském Lvově, je portrétem života jeho rodného města během současné války. Autor natáčel v ulicích, v kostele i na hřbitově, v dopravních prostředcích, ve zkušebně během zkoušky orchestru, na smutečním shromáždění i pouliční diskotéce. Také v porodnici, kde se u mladé maminky voják „seznamuje“ se svým právě narozeným dítětem. Lvov pulzuje životem, ale také trne úzkostí. Ačkoliv ukrajinský západ je relativně daleko od fronty, válku tu vidíš, slyšíš a pociťuješ na každém kroku. Nad hlavami lítají rakety i drony, na hřbitově přibývají hroby padlých vojáků.

Dokument Čas do zásahu vznikl v lotyšské, české a ukrajinské koprodukci. Byl s úspěchem uveden na Berlinale, vedle dalších ocenění zvítězil na letošním mezinárodním filmovém festivalu dokumentárních filmů JiHlava. Režisér dlouhodobě spolupracuje s českou produkcí, se společností Hypermarketfilm, natočil s ní řadu kvalitních, většinou politicky zaměřených snímků.

Manského kamera neplýtvá slovy, vůbec nekomentuje, ale pozorně, sleduje a zachycuje. Běžný život a starosti lidí, pouliční ruch, skotačení dětí. Nad letním ránem i zimním mrazem leží jako těžký příkrov válka, její bezútěšnost a dopady na obyvatele. V ulicích přibylo mladých vozíčkářů a lidí s protézami očividně zraněných na bojišti, na nárožích se objevuje stále víc plakátů s portréty padlých Lvovanů.

„Skvělé proti stresu!“ láká muž kolemjdoucí k improvizované střelnici, kde jako terč slouží fotografie ruského diktátora s výzvou „Zastřel Putina!“ Vedle v parku se procházejí rodiny s dětmi, nejeden z chodců si jde chutí zastřílet. O kus dál leží hora z pytlů s pískem chránící důležitý objekt. Po silnici pochodují vojáci, v čele útvaru je les modrožlutých státních vlajek. Místy zazní útržek písně, na lavičce kus dialogu. „Dokud je válka, je zakázáno myslet na to, co bude zítra,“ říká svému společníku starší muž.

V průběhu filmu máme pocit, jako bychom procházeli ulicemi spolu s místními, zkoušeli novou skladbu, poseděli s nimi v parku, vyslechli pokyn městského rozhlasu, co máme dělat v případě leteckého poplachu, účastnili se smuteční bohoslužby v kostele nebo v slavnostně vyzdobeném sále. (Mimochodem, na jednom ze shromáždění se in memoriam udělovaly medaile i padlým vojákům v letech 2014–22 v Doněcké a Luhanské oblasti, a my si můžeme připomenout, že ruská agrese trvá už od čtrnáctého roku.)

Město je ochromeno válkou, ale nepadá únavou, funguje. Žije i se svými čerstvě zemřelými, každý den se vyrovnává s bolestí. Manskij líčí válečná zranění Lvova s reálnou věcností a zároveň důstojně, ale bez nadbytečného patosu. Jeho zastavení jsou konkrétní, místy i poetická, a současně mají symbolickou naléhavost.

Páteř dokumentu, v němž „hraje“ celé město a jeho občané, tvoří nicméně dvě hlavní místa děje, k nimž se opakovaně vrací. Tím prvním je vojenský hřbitov, druhým hudební zkušebna. Kopání hrobových jam, hromadné pohřby, smutné cesty k pohřebišti, lidé na ulicích vzdávající čest památce padlých. Slyšíme starostlivé dialogy pořadatelů a hrobníků – hřbitov už brzy nebude stačit, i když starosta města počítal s tím, že se konflikt protáhne, a hned na začátku války vyčlenil dostatek hrobových míst. Ale že bude tak dlouhá, přece jen nemohl tušit.

Paralelním centrem dokumentu je zkušebna a komunita hudebníků, kteří se připravují na smuteční slavnosti a pohřby. Režisér se svou kamerou (je také kameramanem svého snímku) se mezi muzikanty dokonale „ztratil“; nevnímají ho, zkouší i hovoří zcela volně, bez zábran. Stejně jako záběry ze hřbitova a z pohřebních obřadů i svébytné hudební „vložky“ působí autenticky, jejich opravdovost je nezpochybnitelná.

Punc věrohodnosti má ostatně celý film, zejména tím zaujme i dojme. Je to silná, působivá výpověď, dýchá z ní život. Skoro si nevšimneme, že trvá tři hodiny.

Manského dokument má i další nepominutelný rozměr. Lvov je zvláštní město, především díky starší zástavbě patří charakterem i tváří do střední či západní Evropy. (Připomeňme, že město bylo významným centrem Haliče, někdejší součásti Rakouska-Uherska.) Některé ulice jako bychom znali, při jízdách Manského kamery i při osobní návštěvě si můžeme připadat skoro jako v Olomouci nebo v Plzni. Ten pocit blízkosti zároveň provází i varovné tušení hrozby a dodává filmu zvláštní naléhavost: válka je blízko. Kolik času zbývá do zásahu? Kdo si to neuvědomuje, nevnímá fakta, nebo mu na nich nezáleží.