Nestává se příliš často, aby se k nekrologům při skonu jakkoliv významné osobnosti připojila v Británii sama hlava státu. Když přišla v sobotu podvečer zpráva o smrti Toma Stopparda (1937–2025), Karel III. vyjádřil smutek nad odchodem jednoho z „našich největších spisovatelů“. Považoval ho za přítele, „který svého génia nedávala dvakrát na obdiv“ – v anglickém originále byl „friend who wore his genius lightly“. Idiom, ke kterému sahá angličtina u člověka, jenž vyniká inteligencí a talentem. Zůstává přitom skromný a nedává je okázale najevo. Nosí je ledabyle. Jako zimní šálu přehozenou kolem krku.
Naposledy jsem potkal, či spíše zahlédl Toma Stopparda před dvěma lety. Obnovenou inscenací své divadelní hry Rock’n’roll pomáhal zachraňovat Hampstead Theatre, menší divadlo v rezidenční čtvrti na severu Londýna. Bylo tenkrát beznadějně vyprodáno. Inspiraci k Rock’n’Rollu, který měl premiéru ve West Endu už v roce 2006, byla brutální kriminalizace hudebníků z Plastic People of the Universe komunistickým režimem v bývalém Československu. A dilemata, která policejní šikana, bití, pronásledování, a nakonec i soud s hudebníky vytvářely – tehdy i později – pro zastánce sovětských ideálů a marxistické levice v britském akademickém prostředí.
Volba Rock’n’Rollu k záchraně divadelní scény nemusela být či dokonce nebyla náhodná. Hampstead Theatre postihly rok před tím masívní finanční škrty. A titul jako by vzkazoval šetřícímu ostrovnímu politickému establishmentu, že společnost, která si neváží tvůrčí svobody a nedokáže ji podporovat (divadlo tehdy přišlo o roční finanční grant ve výši 770.000 liber) se chová stejně velikášsky a totalitně jako kdysi komunistický režim. Likviduje umění.
Poslal jsem po úspěšné kampani Stoppardovi přes jeho divadelní agenty United Artists prosbu o rozhovor. Měl jsem totiž pocit, že právě on má před očima měnícímu se a proměnlivému světu co říct. Z venkovské rezidence Stoppardových v hrabství Dorset přišla zamítavá odpověď od choti Sabriny. Pro časové zaneprázdnění prý dramatik už rozhovory novinářům neposkytuje. Jak se ukázalo, poslední dvě léta se v podstatě stáhl z veřejného života, i když prý příležitostně editoval hollywoodské scénáře. Bez autorského kreditu. Zato však za slušné peníze.
Se svým publikem a čtenáři jako by se rozloučil ve velkých bilancujících rozhovorech právě před dvěma lety. Když se ho Dominic Maxwell v londýnských Timesech zeptal, zda ve svých tehdy 86 letech neztrácí se současným světem spojení, odpověděl, že věkem se svět okolo zrychluje. „Proměna akceleruje a svět se mění v neznámo. Tím spíše, že se blížím odchodu. Zní to možná zbaběle, ale mám (z toho) strach.“ Vysvětlil, že nemá strach ze svého odchodu, ale ze světa, který přijde. „Nejsme ani na začátku poznání toho, jakou formu nabere. A nepamatuji si dobu, kdy bylo tak obtížné určit, na které straně v jistých věcech stojím. Bezpečné místo neexistuje,“ uvedl Stoppard. Když pak odpovídal v jiném rozhovoru na otázku, zda chystá novou divadelní hru, odpověděl, že s psaním už možná skončil. Jen o tom ještě ani on sám neví.
Prakticky všechny nekrology, které o víkendu přinesl britský tisk, zmiňují Stoppardovy české, respektive moravské kořeny. Ještě v době, kdy byl batole, stačila firma Baťa „vyexpedovat“ židovskou rodinu Sträusslerových ze Zlína do Singapuru, kde otec přišel při japonském útoku o život. Matka se dvěma syny pak přečkala válečná léta v Indii, tehdy součásti britského impéria. Než se „Tomík“ stačil naučit česky, matka se v Darjeelingu znovu provdala za důstojníka britské armády Kennetha Stopparda. S ním a s oběma syny z prvního manželství přijela v roce 1946 do Británie. Usídlili se v anglickém Bristolu, kde sedmnáctiletý Stoppard začínal v polovině padesátých let jako reportér místních novin.
Když dostal před lety cenu Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí, řekl mi v jednom z rozhovorů, že se nikdy nepovažoval a nepovažuje za propagátora kohokoliv či čehokoliv. „Mám s tou zemí spojené intelektuální a emocionální pocity… Počkejte, může mít člověk vůbec intelektuální pocity? No právě jsem to řekl, tak asi ano.“ Stoppardova cesta zpět k jeho českým kořenům nebyla vůbec snadná. Jeho maminka i on sám vynaložili po příchodu do Británie mimořádné úsilí, aby svou minulost navždy uzavřeli.
„Teprve hodně po dvacítce jsem se cítil natolik Angličanem, že jsem se začal zajímat pořádně o Československo,“ řekl mi tehdy Stoppard. Jak zavzpomínal v jedné ze svých esejí, koupil tehdy mamince v jemné kůži vázaný deník, aby mu popsala rodinné kořeny. Vrátila mu ho s poznámkou, že zbytečně utrácí peníze. A na pár stránkách sepsala rodokmen. Do míst, která s ním byla spojená, se Stoppard mohl vrátit, až když v bývalém Československu padl komunistický režim.
Pro Brity odešel poslední listopadovou sobotu ze světa dramatik a scénárista, který zvládal angličtinu dokonaleji, s větším řemeslným mistrovstvím a lépe než rodilí mluvčí. A dokázal prostřednictvím anglického jazyka přetvářet komplikované filozofické koncepty tak, že je na jevišti provázela sdělnost, zaujetí, vtip i důvtip a empatie a upřímné lidské sdílení. Pro střední Evropu odchází příběh a kus historie, kterou stačila pohřbít ona sama. Která, zdá se, už nikomu nechybí a nikomu se po ní nestýská. Tak či tak by se na ni nemělo zapomínat.
publikováno: 1. 12. 2025
