Přimět člověka k poslušnosti je možná snadnější, než se na první pohled zdá. Rozhodně klíčem k ní není hrozba násilí, i když i ono je nezbytné, alespoň v krátkodobém horizontu. Cílem je poslušný člověk, který uvažuje a jedná vstřícně ve vlastním zájmu, tedy uvědoměle, prost zbytečných negativních emocí. To pochopil i rozvinutý komunistický režim zejména za dob vládnutí Gustáva Husáka.
Výsady, ne strach vedou k uvědomělé poslušnosti
Občan v té době za projevovanou poslušnost byl odměňován účastí na některé z výsad, jež sice za normálních okolností byly samozřejmostí, ne však v době vlády komunistů. Chtěl pro své děti vzdělání odpovídající jejich talentu, pro sebe práci šitou na míru životním ambicím. Stal se příkladně učitelem a navenek sdílel vnucovanou politickou doktrínu (to, že v ní nevěřil, nikoho nezajímalo). Neštítil se dát svůj um ve prospěch ideologických agitek (že mu z nich bylo na zvracení, nechával si pro sebe). Bylo mu třebas dovoleno psát novinové články, pokud v nich nedráždil nápaditými myšlenkami. Zlobil se jedině na disidenty, vyžadující po režimu, aby dodržoval vlastní zákony. Zbytečně přece dráždili hada bosou nohou. Nejen na sebe, ale i na něho tak přivolávali nerudnou politickou reakci. Cena z jeho pohledu byla zanedbatelná. Poslušnost, někdy jen předstíraná.
Občan v době Husákovy vlády sice vskrytu poslouchal vysílání zahraničních „štvavých“ vysílaček a s jejich moderátory si nadšeně, až emotivně přehnaně notoval, maje tak za to, že potřebě vzdoru vůči režimu tím učinil zadost, o to víc zazlíval těm, kteří měli to chucpe a ozývali se veřejně. Ne proto, že by s nimi nesouhlasil, ani proto, že by se za své opatrnictví propadal hanbou, jednoduše proto, že každý nahlas projevený protest zbytečně narušuje sjednanou společenskou smlouvu. Ze strany občana: budu si myslet, co chci, jen to nedám najevo. Ze strany režimu: budu předstírat, že jsi loajální, ač si myslíš o mně kdovíco, a nechám tě tudíž na pokoji. V tom se přece dá žít, nebo ne?
Uvědomělá poslušnost skrze systematické zadlužování
Zatímco komunistický režim disciplinaci občana redukoval na svévolné, i když podle jistých, někdy dokonce odhadnutelných pravidel řízené přidělování výsad, v demokracii to ti, kteří mají ctižádost lidmi vládnout a manipulovat, se ocitají v situaci mnohem složitější. Ovšem i zde není potřeba být přehnaně inteligentní či nápaditý. I zde je to spíš ke škodě věci.
Demokracie má pro manipulátory celou řadu nevýhod. Lidé mají rovná práva, i když rovnost je to pochybná, závislá na ekonomické síle toho kterého jedince. Mohou se svobodně vyjadřovat, družit a shromažďovat a vůbec konat věci, jimiž někdy dokonce narušují žádoucí řád. I demokratické vlády potřebují tak zvaný „klid na práci“, někdy i na nenápadnou korupci, jako je potřeboval neblahé paměti Husákův režim, a ne se neustále zaobírat randalujícími občany na ulicích, dožadujících se toho či onoho.
Příslovečný klid na práci tu může zajistit především poslušný občan, nacházející se ve stavu zadlužení. Stačí jen jisté komodity ve jménu svobodného, neregulovaného trhu, jako je vzdělání či bydlení, interpretovat tržně konformně. Tvrdit, že jde o investice do vlastní budoucnosti. Získají tím více na ekonomickém rázu, a vytratí se tak, jak se zejména mnozí idealističtí Evropané domnívají, jejich původní význam činitele kvality života. Jakmile máme konečně po ruce tržně konformní vysvětlení, není problém veřejnost přesvědčit, že má platit za to, že se jí dostane vzdělání, že jediný způsob, jak v tržní ekonomice bydlet, je bydlení vlastnické, byť se děje za cenu celoživotního dluhu.
Zavedení školného v prvém případě se náhle v takové situaci začne jevit jako přirozený krok. A jestliže k němu přidáme celý systém rádoby zvýhodněných půjček, splatných až po ukončení studia, pak se dokonce můžeme tvářit, že školné je bezmála jednou z vítaných sociálních dávek. Alespoň tak svůj nápad zavést školné vykládala dnes už zapomenutá ministryně školství za sociální demokracii Petra Buzková v nultých letech.
Jestliže bychom mohli vést do jisté míry zpochybňující debatu, zda vzdělání je vskutku investiční statek, pak, alespoň na první pohled, za investiční statek můžeme považovat zakoupený byt. Tak uvažovala česká společnost v 90. letech, omámená vším tím, co tehdy velice vlivní liberálové přisuzovali genialitě neviditelné ruky trhu. Vlastní byt měl tvořit základ budoucího bohatství, jímž bude obdarován každý díky zavedení blahodárného kapitalismu. Bydlet v bytě nájemním bylo považováno za sociální degradaci.
Poslušný občan je občan konzumující
Zdánlivě to může znít jako protimluv: Pro demokracii jsou přece potřeba naopak občané tvořiví, iniciativní, tudíž vyznačující se značně nízkou mírou poslušnosti.
Tak jako vyspělý komunistický režim pochopil, že jeho udržitelnost závisí na míře uvědomělé spolupráce občana, který skousnul vcelku přijatelná pravidla nové společenské smlouvy, i manipulátor působící uvnitř demokratického uspořádání raději pracuje s občanem, který je spokojen se svým postavením, a pokud se podřizuje tlaku zvnějšku, pak s plným porozuměním pro tento tlak.
Činí tak prostřednictvím zbožštěného konzumu, v nějž proměňuje vše, včetně i řady éterických, mezilidských vztahů. Vnucuje tak člověku odcizenou představu o sobě samotném, kdy sebe vnímá jako tělo, jemuž dopřává po libosti statky, jež nemusí nutně nabývat materiální podoby. Člověk pak své tělo neposílá jen do restaurace na báječnou baštu, ale i do atraktivních hor, aby si na dobře upravených sjezdovkách zalyžovalo a večer relaxovalo v některém z místních tanečních klubů či navázalo dobrodružnou známost na jednu noc. Člověk tak činí na základě kouzelné formulky o většinovém názoru, většinovém postoji, kdy i tak zvané kulturní statky si vybírá podle postojů většinového diváka nebo posluchače. Voní to přece zatraceně demokracií. Anebo se snad demokracie nezakládá na většinové volbě?
Spotřební chování přesto nestačí
Ideálním nástrojem, jak přimět člověka k trvalé poslušnosti, je ho opakovaně dostávat do situace, kdy pro osobní problémy nemá čas se věnovat věcem veřejným. Chybou by bylo nastolovat sociální a politické poměry takové, které by většinu společnosti udržovaly v trvalé materiální nouzi. V žádném případě. To nepříliš dostatečně pochopila česká pravice (ale ani rádoby levice), nestarajíc se valně o komunity sociálně vyloučené a divíc se následně, že tak bezděky uvolnila prostor populistickým a fašistickým demagogům.
Už od mládí disciplinovaný člověk musí být přesvědčen, že nejen netrpí nouzí, ale že jeho problémy, mající přirozeně i materiální povahu, jsou výrazem přijatelného společenského postavení definovaného dosaženým vzděláním, zastávanou prací a poměrů, v nichž se odehrává jeho soukromý život.
Nejlépe připravený občan, který bez pocitu vyloučenosti míjí věci veřejné, je ten, který je zcela pohlcen radostmi i problémy, jež mu přináší vlastní život. Radosti proto, že dosáhl, o co usiloval, jisté životní úrovně, korunované vlastním bydlením. Problémy proto, že vše, o co se snažil, považoval za investici do vlastní budoucnosti. A protože šlo o investici, tedy o kategorii, jež z povahy vlastní dříve nebo později přinese odpovídající výnos, nebál se zadlužit, byť šlo o zadlužení na celý život. Těžko po takovém občanovi chtít, aby se veřejně angažoval, zejména pak tam, kde by mohl narazit na jistá rizika, která by byla s to, ho existenciálně ohrozit, jestliže zároveň přemýšlí nad tím, zda a jak zaplatí nadcházející splátku hypotečního úvěru.
Tudíž ideální politika, která v demokracii vede k tomu, aby většina byla uvědoměle poslušná a nehýřila fanfarónskými nápady, případně nevykřikovala po ulicích hesla nevlídná vůči vládě či dokonce vůči samotnému kapitalismu, je taková politika, která umným způsobem občana přesvědčí, že má budoucnost ve svých vlastních rukou, že jen stačí si vhodně namixovat osobní investiční úsilí, a že je tudíž nanejvýš „cool“ se pro zvolený účel celoživotně zadlužit.
publikováno: 8. 12. 2025
