V roce 2024 spatřila světlo světa originální pasoliniovská publikace z pera Martina C. Putny s názvem „Pier Paolo Pasolini, Tvaroh – Evangelium – Svatý Pavel, básně – prózy – dokumenty ke třem biblickým filmům“, která jako první v češtině v celistvosti poodhaluje Pasoliniho vztah k biblickým tématům, ke křesťanství a ke katolické víře. V této souvislosti můžeme zmínit italskou publikaci, kterou Putna ve své knize též zmiňuje, „Pasolini a dotazování posvátna“ (2013). Pro benátské nakladatelství tuto kolektivní knihu uspořádala Angela Felice a Gian Paolo Gri. Zatímco italská publikace v souboru přednášek pro Centrum pasoliniovských studií v Casarse zkoumá Pasoliniho vztah k posvátnu a k sakralitě v nejširším možném chápání významu slova, tedy i u takových „laických“ děl, jako jsou filmy „Teoréma“, „Médea“, „Oidipus“ či „Salò aneb 120 dnů Sodomy“, nebo u Pasoliniho vztahu k realitě jako takové, u Martina C. Putny je široké pole možných interpretací zúženo na biblickou tématiku ve vztahu přímo ke křesťanské víře. Svou knihu vlastních překladů Putna uvádí vynikající studií pod názvem „Pasolini evangelista“, která přehledným, souhrnným a pečlivým způsobem zkoumá dané téma. Tato česká kniha je o to působivější, že ani v Itálii se toto téma samotné nějak výrazněji nezkoumá zřejmě buď jako poněkud kontroverzní, nebo možná ne dostatečné „módní“.

Putna již mnohokrát zdůrazňoval význam Pasoliniho filmových scénářů a svou studijní cestu po Itálii v roce 2024 právě využil ke zkoumání daného tématu. Na knize je zajímavé, že se nezabývá pouze realizovanými scénáři, ale uvádí i text scénáře „Svatý Pavel“, film, který Pasolini plánoval natočit po snímku „Salò aneb 120 dnů Sodomy“, nicméně zůstal nerealizován. Italský kontroverzní klasik měl v plánu též natočit film s názvem „Porno-Teo-Kolossal“, který by ovšem v rámcové stavbě byl dosti podobný „Svatému Pavlu“; bývalo by se jednalo o metaforické a symbolické putování současnými evropskými a americkými městy kopírující život sv. Pavla, u druhého zmíněného filmu by šlo o současné varianty biblických měst Sodomy, Gomory a Numantie.

Na knize je velice sympatické, že k Pasolinimu nepřistupuje s jistým paternalistickým přisvojováním katolického diskurzu, pouze se snaží autora nově číst a interpretovat. Jedná se o velice přínosné gesto k poznání tohoto velmi plodného, avšak rovněž velmi kontroverzního italského autora, cituji:

„V tomto novém kontextu se Pasolini jeví nikoliv jako prorok oslyšený, ale naopak jako prorok vyslyšený. Jistěže vyslyšený jen početně nepatrnými menšinami posluchačů radikální teologie a filosofie; ale takové byly i ony komunity posluchačů Ježíšových a Pavlových. V tomto novém kontextu vlastně přestává dávat smysl ono staré „buď–anebo“, „křesťan nebo marxista“, „věřící nebo ateista“. Překonaný se jeví vlastně i onen dialogismus šedesátých let, ono stavění argumentů jedné skupiny proti argumentům druhé skupiny. Pokud je Pasolini přitahován Kristem, ba pokud svůj život vidí, přes všechny kontradikce, a právě pro všechny kontradikce, v podobnosti se životem Kristovým – pak lze vyslovit, zajisté že odvážnou a kontroverzní a zpochybnitelnou tezi, že je prostě křesťan. A že je současně „kynikem“? To je přece starobylá křesťanská tradice, oživovaná občas znovu postavami „křesťanských kyniků“ jako Rabelais či Montaigne. A že je současně marxistou a že nevěří v Boha v církevním smyslu? To je přece vzorový příklad toho, čemu religionistika 21. století říká „multiple belonging“, tedy současné přináležení ke dvěma či více duchovním entitám… Konečně, právě „Evangelium svatého Matouše“ je důkazem, že co je obtížné v rovině intelektuální a diskursivní – může být překvapivě snadné na rovině umělecké a intuitivní. „Ježíš se na ně podíval a řekl: ,U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno.‘ (Mt 19,26)“ (str. 28–29)

Parafrází této citace se Pasolini jeví v novém světle své vlastní intimní konfese, své vlastní soukromé „víry“. Je pravdou, že Pasolini sám několikrát za života prohlásil, že má až sakrální vztah ke skutečnosti, kterou vnímá jako posvátnou, též například v televizním rozhovoru „Třetí B. Uděláme si docházku“ z roku 1971 – když se ho moderátor Enzo Biagi zeptal, proč marxista jako on se nechává inspirovat tak často evangeliem. A současně pravdou zůstává, že za krátký film profánním způsobem zpodobňující velikonoční pašije „Tvaroh“ z roku 1963 byl Pasolini odsouzen jako rouhač a za film „Evangelium svatého Matouše“ (1964) obdržel katolickou cenu. Tedy křesťanská kontroverze se vším všudy. Pasolini nicméně nebyl nezodpovědný ateista – diletant, který by se chopil biblické látky jen tak, vždy měl k sobě důležité katolické věroučné znalce, kteří mu vydatně radili. I když uvážíme například jeho přípravou cestu na „Evangelium“ do Palestiny zpracovanou do dokumentárního filmu „Obhlídka exteriérů v Palestině“ (1965), u které měl jako doprovod katolického kněze. V této souvislosti je potřeba dodat, že Pasolini v tehdejší Palestině nenašel to, co hledal: původní biblickou krajinu, ta palestinská se mu zdála až moc rozvinutá. Naproti tomu jí našel až ve své rodné Itálii v jihoitalském městečku Matera; od té doby hojně využívané filmaři, ze současné doby například v posledním filmu o Jamesi Bondovi.

Kniha Martina C. Putny je důkazem, že na životě a díle Piera Paola Pasoliniho, byť je již 50 let po smrti, je stále mnoho co objevovat a stále co číst, pokoušet se interpretovat novým způsobem. U Putny se tak tentokrát děje, na rozdíl od některých jeho dřívějších pokusů, velice organickým a citlivým způsobem, který sice můžeme označit jako poněkud kontroverzní, ale nikoliv neoprávněný či neodůvodněný. Z mého pohledu se Putnovi podařilo něco, co mnoha významným italským učencům a znalcům Pasoliniho díla dlouho nikoliv: interpretovat Pasoliniho jednoznačně novým způsobem, ale bez laciného či snadno odhalitelného paternalistického osvojování, bez problematické afiliace. O to více si můžeme vážit knihy, která zpracovává určité jasně vymezené a pro Pasoliniho velmi validní téma v celé své žánrové šíři dokumentů, dopisů, básní, textů a scénářů. Není to samozřejmě jediné téma, které Putna ze své cesty po Itálii v roce 2024 vytěžil, ostatní se můžeme dozvědět buď z jeho rozhlasového pořadu „Spirituála“, či z jeho kanálu YouTube s názvem „Volá Putna“. Nezbývá než doufat, že Martin C. Putna svých cest po kulturních místech Evropy nezanechá a že nás bude nadále informovat o svých objevech, jak například již v minulosti několikrát; třeba ve velmi působivé knize „Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy“ z roku 2018.

 

publikováno: 8. 12. 2025