Vracet se zpět v čase a v prostoru je někdy snazší, než si myslíme. Své o tom ví mnoho i velmi zajímavá česká spisovatelka Markéta Pilátová (*1973), třikrát nominovaná na cenu Magnesia Litera, pro jejíž psaní se vžil latinskoamerický termín „magický realismus“. Její díla byla přeložena do dvanácti jazyků. V nejnovější knize „Hnízda“, jejíž křest za účasti a přednesu Miloně Čepelky proběhl v Paláci Luxor 2. října tohoto roku, nalézáme ústřední téma pralesa, které bylo v její tvorbě již reflektováno například v knize „S Baťou v džungli“ (2017). Podle autorčiných slov právě ze křtu „Hnízd“ se její dětská tvorba přibližuje tvorbě pro dospělé a naopak; což můžeme snadno dokumentovat v poslední knize, ve které se tyto dvě roviny střídají a prolínají s velmi hlubokým prožíváním a poznáním skutečnosti, pronikáním až do anima mundi, duše světa.
Na historickém základě příběhu hrdých Čechů bohemios – německých přistěhovalců z okolí Liberce, kteří se pro neutěšené poměry rozhodli zkusit štěstí v brazilském pralese, kde jim byl přislíben větší díl půdy, se rozvíjí skutečný Bildungsroman německého chlapce Hanse. Jeho cesta z jednoho neutěšeného místa planety, Chřibské v okolí Liberce ve starém světě, do jiného neutěšeného místa za oceánem do nepřátelského a nehostinného brazilského pralesa, je lemována hlubokými životními zkušenostmi a osudovými setkáními, kterými se původně dvanáctiletý náměsíčný hošík stává dospělým mužem, co se vrací zpět do starého světa. Poslední román Markéty Pilátové není zdaleka jen „magicko-realistický“, je též hodně existencialistický, objevný, šamanský až metafyzický.
Že cesta z nejisté existence severočeské sklárny do brazilského pralesa nebude procházkou růžovým sadem, je zřejmé již z prvních stran románu. V nové zemi se němečtí přistěhovalci setkávají nejen s nepřející přírodou divokého pralesa, kde si musí na začátku stavět veliká hnízda na stromech, odtud také název románu, ale také s nepřející politickou situací, která k nim občas do pralesa přivádí vojáky, bandity a vrahy. Svět náhorních pralesů se zdá být tak vzdálený o hodně nížeji položeným pampám, kde tu a tam stojí křesťanská misie. Ale i tam všude se dostávají jednoho dne vojáci a proniká tam násilí:
„Jeho Bůh nás opustil. Dopustil, aby všechno shořelo, aby se bílí duchové vraždili mezi sebou. Nic neudělal, když přivezli děla a šlehali s nimi oheň na věže kostela, když zabíjeli všechny, kteří se bránili, i ty, kteří se nebránili a jen zpívali a zvedali dlaně nahoru, křižovali se a doufali, že se stane zázrak. Doufali, že ten Bůh a Bohyně Panna vystoupí ze sošek a obrazů, pomažou si tváře červenou hlinkou a vyrazí do útoku. Nic se nestalo. Sochy padaly z oltáře a z kostelních výklenků, obrazy hořely a Bůh, kterému jsme se tak dlouho modlili, na kterého jsme byli tolik zvědaví, kterému jsme každý den zdobili oltář květinami, ten nevděčný Bůh nehnul prstem.“ (str. 55)
S přibývajícími zkušenostmi a s přibývajícím věkem Hans mužní, mění se styl a rovina vyprávění, dětské vyprávění se stává hlasem muže, který se vyjadřuje jako dospělý, očesává se i použitá čeština v textu. Dochází i k bilančním postřehům, které dávají starý a nový svět do souvislostí:
„Posadil jsem se na rohoži a po dlouhé době jsem ucítil pach vařené, slepené rýže a černých ledvinek. To nevýrazné spojení jídla, kterým se tady dřív krmili otroci, aby měli sílu na nelidskou dřinu na kávových plantážích. Po nich se tím krmili kolonisté, aby měli sílu na kácení pralesa. A teď se tím tady krmí všichni, aby měli sílu na tenhle svět za velkou kaluží, který není ani míň surový, ani víc bohatý, a už vůbec to není ráj.“ (str. 137)
K zásadním setkáním dochází v knize několikrát, tím nejvýznamnějším je seznámení s pralesní indiánkou a šamankou v jednom Vovozonou či Irande, která Hanse zasvěcuje do tajemství a života pralesa. Prales je sice krutý, ale Vovozona se naučí své prostředí přechytračit a naučí to i Hanse. Nicméně po násilných událostech je Hans nucen prales opustit a vydat se zpět do starého světa, nejen ostatních Evropanů v Brazílii, ale i doslovně. Na samém pokraji, kdy jeho existence byla ohrožena a on se jen tak tak zachránil před vojáky, cítíme určitou pokoru a klid při pohledu zpět do pralesa:
„V těch představách, obrazech, které z mé hlavy nikdy nezmizely a nezmizí, bylo jakési smíření. Do té doby jsem žil sen někoho jiného. Vatiho a Mutti, i sen ostatních, kteří sem přišli jako my a tak se snažili. Sen o lepším životě, sen o zkrocení pralesa, o půdě, dřevěném uhlí, lepší úrodě, pak o náměstí a škole. A já do toho snu patřil a nepatřil. Nebyl to můj sen. Já jsem se v něm ocitl, nebo někde na jeho okraji. (…) Unikal jsem v noci do náměsíčnictví, k Irande, k pralesu. Protože prales nechtěl, aby se věci pořád měnily a zlepšovaly, spěly někam dál, do nekonečných prostorů a dalších a dalších snů. Prales chtěl, aby věci stály na místě a pořád dokola se opakovaly.“ (str. 127)
Čtenáře asi nejvíce překvapí, že z celého románu čiší jisté bezčasí a klid ve stylu vyprávění a v jazyce, který vsugerovává atmosféru belle époque či v umění art deco. Vyvolávání takového pocitu jde Markétě Pilátové na jedničku, navíc použitý jazyk je velmi bohatý a bezprecedentně dobře zvládnutý, obejme jak realitu starého světa, tak veškeré pralesní fenomény, jako jsou rostliny, zvířata, duchové a šamanské léčitelství. Když toto všechno vsadíme do rámci velmi originálního příběhu bohemios, tedy německých vystěhovalců do Brazílie, kteří s příslibem své vlastní půdy koncem 19. století šli hledat štěstí za oceán, přitom se cítí patrioty a hrdými Čechy, máme zde velmi zajímavý a zdařile zpracovaný příběh, u nějž je epická stránka poněkud potlačena a do popředí se dostávají spíše existencialistická témata. Navíc je potřeba zdůraznit, že Markéta Pilátová zpracovává témata a prostředí se značnou poctivostí, například její ponor do prostředí pralesa je naprostý a nekompromisní. Vnímá všechny barvy, pachy, stíny, vlhko, a to nejen na fyzické úrovni, ale i na metafyzické, která si více všímá pralesních duchů, bůžků i bílých duchů přistěhovalců. Snad je to i klíčovým tématem, které chtěla spisovatelka sdělit svým čtenářům: lidská existence je daleko širší a hlubší, než se nám zdá. Každé prostředí má své existenciální roviny a pouze jejich důkladným poznáním a prožitím se člověk stává součástí svého prostředí. Nevyčleňuje z něj nic, tím méně pak metafyzické, parapsychologické či šamanské fenomény, které jsou jeho nedílnou součástí.
Markéta Pilátová: Hnízda. Odeon, Praha 2025.
publikováno: 15. 12. 2025
