Zatímco pohádky obsazují televizní obrazovky většinou až ve vánočním čase, tvůrci i producenti distribučních filmů si pospíšili. Od pozdního podzimu až k adventním a svátečním dnům uvádějí kina jednu pohádku za druhou. Ty letošní z domácí produkce jsou vesměs zdařilé. Mají nosné příběhy, napětí i humor, a u všech lze vysledovat přesah. Nejen tématem, jež vysílá závažnou či aspoň zajímavou myšlenku, která jde nad příběh; za přesah můžeme považovat i to, že snímky jsou opravdu pro celou rodinu. Pravda, u většiny titulů určených dětem bývá skoro vždy napsáno, že jsou „rodinné“, aby přilákaly i dospělé publikum, ale v případě letošních pohádek v kinech to skutečně platí.
Animované Pohádky po babičce vycházejí z knihy Arnošta Goldflama O nepotřebných věcech a lidech. Jsou poskládány ze čtyř na sebe volně navazujících povídek. Byly natočeny mezinárodním týmem režisérů – David Súkup, Patrik Pašš, Leon Vidmar, Jean-Claude Rozec v česko-slovensko-francouzské koprodukci a s úspěchem promítány na zahraničních i domácích festivalech. Ačkoliv každý příběh natočil jiný tvůrce, celek působí soudržně, pohádky na sebe navazují, plynule přecházejí jedna do druhé. Spojuje je postavička dědečka, vytvořená podle autora předlohy (fakt celý Arnošt Goldflam!), a také jeho tři malí vnuci, kteří se musí smířit se skutečností, že jim umřela babička. Naštěstí po ní zůstaly pohádky. které děti loví z babiččina klobouku. Jsou půvabné, akční, poetické a vyprávějí o nesnadných tématech: o pomíjivosti a konci života, o (ne)porozumění mezi generacemi, o tom, jak se lze vyrovnat s nečekaným neštěstím. Pohádky obsahují malé zázraky, hlavně však nadějnou pointu, všechny mají hřejivě lidský rozměr. Arnošt Goldflam se v jednom komentáři k filmu přiznal, že příběhy, které napíše, na něj působí vlastně terapeuticky, jsou pro něj způsobem, „jak přežít celý ten krušný život“.
Vskutku, dobrá pohádka klidně může mít léčivý vliv. Uzdravuje půvabem vyprávění, kouzlem zázračného okamžiku, pohádkově věrohodným happyendem. V případě Pohádek po babičce také krásnými loutkami a kvalitní animací.
Obdobně potěší duši i pohádka Cukrkandl scenáristy a režiséra Pavla Jandourka. Titul trochu klame, neboť není sladká, ale proti přemíře sladkostí naopak bojuje. Hlavní hrdinka, mladá zubařka Anička, se odvážně pouští do boje se zištným továrníkem, který vyrábí lákavé, ale zdraví škodlivé cukrovinky. Napínavá zápletka, příjemně okořeněná humorem, se odehrává na přelomu devatenáctého a dvacátého století. což mimo jiné umožňuje ozdobit scenérii malebnými secesními kulisami, technickými vymoženostmi doby a kostýmy i účesy dam.
Hlavní kvalitou Cukrkandlu není ani tak poučení, že sladkosti vedou k zubním kazům, ale spíše napínavý děj, půvab výtvarných prvků a herecké výkony. S chutí si v něm zahrála plejáda populárních herců, vedle Terezy Ramby např. Marek Adamczyk, Jiří Lábus, Jaroslav Plesl, Jiří Dvořák nebo Pavel Zedníček. Neméně sympatický je i lehce humorný feminismus ztělesněný nebojácnou zubařkou Aničkou. Na Cukrkandlu se určitě nebudou nudit diváci napříč generacemi.
Většinou to platí i pro Zrození alchymistky režisérů Petra Kubíka a Lukáše Daniela Paříka. Jejich pohádka obratně propojuje pohádkové prvky s fantasy, aniž jednomu či druhému žánru uškodí. Spíš je zhodnocuje a nešetří dějovými zvraty či nápaditými trikovými kouzly. Tvůrci přiznávají inspiraci Harrym Potterem a Pánem prstenů. Rádi jim to odpustíme, protože příběh dvanáctileté potenciální kouzelnice Ariany docela stojí za to.
Osiřelou dívku vyloví ze sirotčince starý alchymista, aby mohla chodit do alchymistické školy. Jenže se ukáže, že Ariana je jiná než ostatní žáci, navíc má dosud netušené schopnosti. Odlišnost ji vyděluje ze skupiny ostatních a způsobuje nevraživost okolí. Jak už to u jinakosti bývá. Dívka marně doufá, že ve škole najde nový domov.
„Myslím si, že tenhle příběh je dětem blíž už jenom proto, že samotnou ústřední trojicí jsou tentokrát děti. Jsem si jistý, že se dotkne každého, kdo někdy hledal na světě své místo. A to je aktuální téma v každém věku,“ komentuje film režisér Pařík. Hledání domova a vlastního místa, obrana proti šikaně či snaha o prosazení v komunitě, která neuznává odlišnost – tyto motivy lze vnímat jako poselství snímku. Neméně důležitý je však gejzír atraktivních filmařských nápadů či fantasy i další sekvence, natočené s kreativní zručností. Důkaz, že i u nás „umíme“ fantasy.
Protagonistce rodinné komedie Bubák je shodou okolností také dvanáct let. Trochu mladá na to, aby ji rodiče nechali na celý víkend s malým bráškou doma samotnou. Přesto nechali. Což se brzy stane zdrojem nečekaných, poněkud bláznivých dobrodružství. Do bytu se k nim totiž nastěhoval bubák… Film režíroval Tomáš Pavlíček, spoluautor skvělé černé komedie Přišla v noci. V novém snímku prokázal, že dokáže vytvořit překvapivé situace a vytěžit z nich dobrodružství i humor. Po chvíli, když se diváci asi ve třetině příběhu vymotají z trochu nepřehledného bytového chaosu, budou se docela dobře bavit.
Úroda filmů letošního podzimu a zimy, určená primárně dětem, potěší i pobaví nejen nejmladší diváky. Navíc dokazuje, že pokud je k dispozici kvalitní scénář a talentovaný režisér, stojí producentům za to, jít do podobných „generačních“ projektů, jichž se někdy z finančních důvodů obávají. Zavazuje nás k tomu i dlouhá a bohatá česká tradice filmové tvorby pro děti a mládež.
publikováno: 15. 12. 2025
