Široce medializovaná touha amerického prezidenta vstoupit do dějin jako mírotvorce a obdržet za své konání Nobelovu cenu míru, ač dobře víme, že žádným mírotvorcem není, možná jen v tom lepším případě popleta, zcela překryla jeho jinou ambici, totiž do dějin vstoupit podobně jako Henry Kissinger, byť v inverzní podobě.

 

Čína proti Rusku

Kissinger v roli ministra zahraničí prezidenta Nixona zeslabil strategické postavení Ruska (tehdy Sovětského svazu) tím, že nejprve vskrytu, posléze otevřeně si začal namlouvat Čínu, a postavil ji tak s konečnou platností proti americkému úhlavnímu nepříteli, Rusku. Využil tehdejších sporů mezi Ruskem (Sovětským svazem) a Čínou nejen o několik kilometrů společných hranic na řece Ussuri, kde si to dokonce pohraničníci obou stran vážně rozdali, ale i o vliv té které země ve východní Asii.

Šlo o ideologický spor, do jaké míry tehdejší Sovětský svaz na rozdíl od Číny zradil původní rigidní pojetí komunismu v duchu trvalého zostřování třídního boje a namísto toho začal zavádět chruščovovsko-brežněvovský gulášový komunismus.

Jedním z klíčových vstřícných kroků, jimiž si Američané namlouvali Čínu, bylo v roce 1971 prosazení komunistické Číny jako stálého člena Rady bezpečnosti OSN. Do té doby roli stálého člena sehrávala Čínská republika, sídlící na Taiwanu.

Dozvuky Kissingerovské politiky ve východní Asii se projevily v roce 1979 v invazi čínské armády do Vietnamu. Číňané nelibě nesli, že promoskevští Vietnamci krátce předtím osvobodili Kambodžu od teroristické vlády Rudých Khmerů, Čínou podporovaných, a zastavili tak nelidské vyvražďování obyčejných Kambodžanů. Čínská invaze do Vietnamu neuspěla. Tvrdě narazila na nesrovnatelně zkušenější vietnamské vojáky, ostřílené ve válce se Spojenými státy, a byla bita.

Vrchol politiky nadbíhající Číně a odvádějící Čínu z vlivu Sovětského svazu představovala cynická americká podpora čínské stížnosti v Radě bezpečnosti na Vietnam, který si v roce 1979 dovolil s tichým souhlasem Moskvy zasáhnout proti genocidě v Kambodži. OSN tehdy s podporou Američanů uznávala jako legitimní představitelku Kambodže vládu Rudých Khmerů, ačkoli měla na svědomí zhruba dva milióny nevinných lidských obětí. Všelidské hodnoty, jak vidno, se hodily i tehdy jen, pokud plnily nějaký mocenský zájem.

 

Kapitalismus se s komunismem docela dobře snese

Od té doby se Čína radikálně změnila v tom smyslu, že na rozdíl od Sovětského svazu (Ruska) pochopila, že komunismus se velice dobře snáší s kapitalismem, že tím čertem není soukromé vlastnictví, ba právě naopak, a že komunismus nemusí nutně znamenat všeobecné hladovění a jeho metou nemusí být jen miska rýže denně, jak tomu bylo v neblahých letech Maa Ce-tunga. Čína se postupně stávala ekonomickou velmocí. Rusko sice v době Gorbačova a Jelcina také chápalo přednosti kapitalismu, jen si je vykládalo poněkud odlišněji, spíš jako vládu kleptokratů a korupčníků.

Za této situace se americký prezident Donald Trump rozhodl, že napodobí svého předchůdce Nixona a podobně jako on postaví proti sobě obě asijské velmoci, Rusko a Čínu. Jen v opačném gardu. O omezenosti jeho politiky, ač se snaží napodobit své úspěšnější předchůdce, svědčí to, že přehlédl podstatnou skutečnost, jíž si všiml právě Henry Kissinger.

Zášť mezi Ruskem a Čínou byla v Kissingerově době skutečná. Odklon ruských komunistů od Stalinovy éry a jeho politických doktrín (zejména pak od nezbytnosti trvale utahovat mocenské šrouby a vládnout obyvatelstvu nejen hrozbou, ale i skutečným násilím) považovali čínští komunisté za neodpustitelnou ideologickou herezi, mající v konečném důsledku úpadek samotného komunismu.

V dnešní době po tom, co Číňané poučeni vlastní historií pochopili, že systematické budování kapitalismu se nenachází v rozporu s politickým monopolem komunistické strany, kdy Rusko s výjimkou arzenálu jaderných zbraní přestává být tou velmocí, jíž ještě v době Brežněvově bylo, a spíš připomíná zaostalou kleptokracii, nemají Číňané jediný důvod cítit vůči Rusům byť náznak nelibosti. Naopak zjišťují, že jde o zemi, již lze způsobem nenásilným a systematicky uplatňovaným si natolik podmanit, až se stane zemí vazalskou. Celý svět nejméně posledních dvacet let s jistou úzkostí sleduje zdánlivě vstřícný způsob, jakým si Číňané podmaňují jednotlivé země, ať už v Africe, anebo v Jižní Americe, jen Donald Trump si toho nevšiml a domnívá se, že se mu nakonec zdaří rozehrát zášť mezi Čínou a Ruskem podobně, jako se tohoto úkolu zhostil kdysi Henry Kissinger.

 

Trumpova popletenost

Začal neuvěřitelným způsobem nadbíhat Rusku. Je stále připraven pro tento účel obětovat Ukrajinu, již se Rusko bezmála deset let pokouší neúspěšně pohltit, avšak bez valného výsledku. Evropu nenávidí proto, že podporujíc Ukrajinu v jejím odporu proti ruské agresi, způsobuje utužování vazby mezi Ruskem a Čínou a znemožňuje mu obě země proti sobě po kissingerovsku rozehrát. Že není od počátku co rozehrávat, si ve své samolibosti jednoduše nepřipouští.

Ideovou protievropskou munici nejspíš dodává viceprezident Vance. Je nepochybně autorem nynější americké vize kulturního a civilizačního úpadku Evropy, jak je zmíněn v nejnovější bezpečnostní strategii stávající americké administrativy. Podle Vance je úpadek Evropy nezadržitelný. Rozpustí se totiž v moři přistěhovalců, kteří Evropě vnutí svoji kulturu. Poslední spásou podle Trumpovy administrativy jsou nacionalistické a fašistické strany, stavící se proti jakémukoli náznaku vstřícnosti vůči přistěhovalcům a sázející na rozpad Evropské unie a obnovu Evropy národních států. I tím se Trump s Vancem liší od Kissingera. Ten se dožadoval toho, aby Evropa měla jen jedno telefonní číslo, na nějž by se mohl Evropy rovnou dovolat.

 

Ta zlá Evropská unie

Zlo tedy představuje Evropská unie. Migrační politikou způsobuje neodvratný konec původní evropské civilizace. Nadějí jsou proto právě ty strany, které toto zlo otevřeně pojmenovávají. Zajímavá shoda okolností spočívá v tom, že jde o strany, jako je Alternativa pro Německo či maďarský Fidesz anebo francouzské Národní sdružení, v neposlední řadě španělský Vox, popřípadě italská Salviniho Lega, které nejen tendují k fašismu, ale současně se vyznačují příchylností k Putinovu Rusku.

Na americké administrativě je příznačné, že nepracuje s fakty, ale spíš s dojmy, popřípadě se skutečnostmi, jak by podle ní měly vypadat, a ne opravdu vypadají. Jinak by Vance a Trump sotva vypustili blábol o kulturním úpadku Evropy, kdyby byli vzali v potaz prostá statistická data.

Evropská unie se v současné době může vykázat zhruba 450 milióny spoluobčanů. Z toho 38 miliónů tvoří přistěhovalci. Ne všichni pocházejí ze zemí mimo Unii. Celých 13 miliónů jsou přistěhovalci z jiných členských zemí Unie, oni pověstní „polští instalatéři“. Tudíž mít za to, že zhruba 25 miliónů přistěhovalců zpoza Evropy má sílu kulturně převálcovat bezmála 450 miliónů občanů Evropské unie, je opravdu na pováženou. Stejně jako je na pováženou naprostá absence povědomí autorů strategie, že Evropa po celá staletí úspěšně čelila vlivu cizích kultur a byla stavěna před úkol je vstřebat, aniž by ztratila vlastní identitu. O této schopnosti si Američané mohou jen nechat zdát.

Dokonce v době, kdy bezmála před jedním a půl tisícem let Evropu válcovaly stěhující se národy z východu a způsobily naprostý rozpad tehdejší civilizace, opírající se o Římskou říši, se o zachování evropské kultury, respektive její antické části zasloužila hrstka křesťanských mnichů, kteří v zaalpských klášterech opisovali pro budoucí generace texty antických „pohanů“. Rukopisy prozíravě zachránili před dotírajícími barbary, utíkajíce před nimi na sever. Vděčíme jim za to, že můžeme naše moderní myšlení odvozovat od Sokrata, Aristotela, Platona, Aischyla, Aristofana a dalších a že naše nynější právo pramení ve starém právu římském.

Pan viceprezident Vance by si spíš měl dělat starosti o Američany, ne o Evropany. Jsou to přece právě Američané, proti Evropanům nesmírně mladý národ (co je to dvě stě let?), který vznikl jako mix všech možných kultur, byť základ postupně přinášel především „velký bílý muž“, pocházející z Evropy. Za to, že Ameriku považujeme za nedílnou součást Západu, vděčí Amerika právě této skutečnosti. Jestliže dnešní „velký bílý muž“ v Americe pohrdá Evropou a předpovídá jí zánik, pokud nedá přednost fašismu, rasismu, nacionalismu, xenofobii a šovinismu, pak dost dobře nechápe vlastní historický úděl. I když všechna tato negativa mají původ v evropské kultuře, jsou vyvažována stejně tak důležitými hodnotami, ne-li důležitějšími, jako jsou svoboda, rovnost, solidarita, tedy demokracie vůbec, jíž se Západ může především pochlubit. Není náhoda, že socha svobody, která od roku 1886 vítá cestovatele u bran New Yorku, je dílem Francouzů Frédérica Bartholdiho a Gustava Eiffela a darem Francie spřáteleným Američanům jako výraz společně sdílených hodnot, jako jsou svoboda a demokracie. Jeden z vůdčích duchů americké revoluce v 18. století byl Brit Thomas Paine, pozdější účastník Francouzské revoluce.

 

Americká identita na vodě

Pokud autoři nejnovější americké bezpečnostní strategie upřednostňují politická hnutí a strany, vyjadřující to nejohavnější, čím evropská kultura světu přispěla, a dokonce Evropě doporučují se jich držet, nemá-li Evropa civilizačně zaniknout, nejen že se mýlí, ve skutečnosti se trefují do vlastní nohy. Doporučují na rozdíl od sousední Kanady zničit to, z čeho vyrůstá i kultura Spojených států. Bez vazby na hodnoty, jimž zůstává věrna sousední Kanada a sdílí je s Evropou, se nakonec Amerika promění v sobě odcizené, nenávistné, rasistické, digitalizované, technologické a fachidiotské monstrum.

 

 

publikováno: 15. 12. 2025