Děpold Czernin: Největším darem Vánoc je Ježíšek

V adventním čase nás navštívil hrabě Děpold Czernin, aby nám vyprávěl o tom, jak tradici, Vánocům a Ježíškovi rozumí on a jak Ježíškovi ještě docela nedávno rozuměly i děti u nás, dokud k nám na saních nepřijeli děda Mráz nebo Santa Claus.

Od té doby se ve vánoční tradici začali ztrácet i rodiče, kteří se teď – aby šli s dobou – snaží dětem vysvětlit Ježíška moderním způsobem. Odpovědi na všechny dětské otázky přitom máme po ruce, stačí se jen ohlédnout zpět.

Pavlína Havlová: Pane Czernine, v těchto dnech se nás děti ptají na Ježíška: jak vypadá, proč nám chce přinést dárky a jak je všechny dokáže unést? Vy chodíte do školek a do škol s dětmi o Ježíškovi besedovat. Jak jim ho přibližujete?

Děpold Czernin: Když přijdu mezi děti, tak mi asi dvacet procent z nich řekne, že Ježíšek je miminko z Betléma. Dalších dvacet procent si myslí, že je to ježek, který nosí dárky na bodlinkách!

Zbylých šedesát procent dětí mi řekne, že ani ježek, ani mimino by nemohli unést tolik dárků, takže dárky nosí Santa Claus, protože tak to viděly v televizi…

A tak pro saně a Santu zapomínáme, co o Ježíškovi už dávno víme…

Přitom žijeme v zemi, kde se nachází vůbec nejslavnější socha malého Ježíška v podobě Pražského Jezulátka! Máme ohromnou betlémářskou a hudební tradici, nádherné koledy a adventní písně a vůbec spoustu dalších vodítek, která však neumíme používat.

Kdo tedy Ježíšek je?

Z každé třetí koledy o Ježíškovi víme, že je to Syn Boží a syn člověka – malý chlapeček, který leží v jesličkách. Víme, že byl Synem Božím už ve chvíli, kdy se narodil – zvěstovali to andělé, přišli s tím poslové z Východu. Ježíšek je hlavní postavou Vánoc. On (!) je tím největším darem Vánoc. Tím, že lidé obdarovávají své blízké, dělají totéž, co udělal Bůh, když Ježíškem obdaroval lidstvo.

Jak vznikla tradice obdarovávání bližních dárky?

Dřív lidé o Vánocích žili tím, že se narodil Syn Boží. Vnímali to jako dar, ze kterého měli radost, a tak chtěli svým blízkým a dětem také dát dárek. Chtěli následovat to, s čím Syn Boží přišel, tedy s posláním „Milujte se mezi sebou navzájem, jako já miluji vás“. Mám-li někoho rád, chci mu udělat radost.

Obdarování blízkých má u nás dlouhou tradici, například ve výslužkách, kdy pekaři o Vánocích pamatovali se speciálním pečivem na ty, kteří k nim celý život chodili nakupovat. Zvykem také bývalo pamatovat o Vánocích na chudé, na Štědrý večer se jim nechávaly potraviny nebo šatstvo před dveřmi.

Mezitím se ovšem ve světě objevili různí maskoti, kteří nosí dárky. Mrzí mne, že Ježíška překrucujeme a nahrazujeme ho jinými dárkonosiči. Ježíšek není žádný maskot!

Jak tedy dětem vysvětlit, že Ježíšek nosí dárky, ač nemá na to sáňky?

Dárky nosí naším prostřednictvím. Každý dárek, který dáváme o Vánocích z lásky, je z lásky Ježíškovy, a tím tedy i mojí. Plníme tím poslání, že láska je vánoční hodnotou. Dárek z lásky můžete dát samozřejmě i jindy, ale jen o Vánocích má v sobě obsaženu legendu, v níž jde o vědomou lásku. Dárkem nechci druhého ohromit, ale chci jím potěšit.

V rámci projektu Náš Ježíšek se snažíme Ježíška i ztvárnit, aby si ho děti dokázaly lépe představit.

Zobrazujete ho jako Pražské Jezulátko. Jak důležité jsou jeho symboly?

Když chcete znázornit všemohoucnost, tak se bez symboliky neobejdete. Pražské Jezulátko je bosý chlapeček s královskou korunou a jablkem. Jsou to odznaky všemohoucí (nikoli trestající!) moci. Jde o duchovní symboly, které vnímají věřící i nevěřící. Jedni v něm vidí všemohoucího Syna Božího, druzí ho vnímají jako všemohoucí Bytost. Každý z nás tak může věřit, že Ježíšek díky své všemohoucnosti umí na Štědrý večer přijít do každého místa a způsobit tam radost dárkem (nebo něčím jiným).

Náš Ježíšek má ještě nakreslené srdce, z něhož vyrůstá ratolest, čímž je vyjádřena živá láska, která jde dál; z Ježíškovy žehnající dlaně nesou dárky hvězdy. Požehnáním vyjadřujeme přinášené poselství, které se zhmotňuje v dárku, který nemusí být nutně materiální.

Kde jinde ve světě rezonuje tradice Ježíška, který nosí dárky?

Ježíškovskou tradici zná celá střední Evropa (bývalá Rakousko-Uherská monarchie), s níž nás spojují kulturní prvky (tradice). Proto Ježíška nemůžeme prohlašovat za výhradně českého. Ježíšek nosí dárky i v Německu (kromě luteránského severu), ve Švýcarsku nebo v jižní Brazílii. Ve Španělsku nosí dárky Tři králové.

Ježíšek je univerzální vánoční postava, která Vánocům dává smysl a rozměr. Nejde o to, že přináší dárek, ale že ho dává z lásky.

Co pro Vás znamená pojem tradice?

Tradice je něco, co vytvořili naši předkové. Tradici ctíme, praktikujeme a předáváme dalším generacím, a předávali bychom ji, i kdyby neexistovala média a sociální sítě.

Je to něco, co si předáváme v rodině a máme k tomu vztah, jsou to částečně naše kořeny. Ve chvíli, kdy to zcela opustíme, staneme se společností vykořeněnou, protože přerušíme vztah a vazby k našim předkům.

Já se umím dívat na své předky mnoho generací dozadu, ale i každý, kdo za své předky považuje jen dědečka a babičku, protože své praprarodiče nezažil, tak má buď vztah k tomu, co mu předali, anebo se od svých předků oprostí. Tak se z něj vlastně stane zcela nový člověk. Což pak ale znamená, že si o sobě musí zjistit všechno od začátku.

Držíte o Vánocích nějaký zvyk, o kterém se dnes už moc neví?

V naší rodině dodržujeme víc zvyků, než kolik jsme jich dodržovali v mém dětství. S manželkou se k mým zvykům přidaly i ty její. Posvátný je pro nás hlavně Štědrý večer. Na Štědrý den často ještě doděláváme spoustu věcí, které s Vánocemi souvisí, a sejdeme se až u večeře. Tu začínáme modlitbou Anděl Páně. Před jídlem máme zvyk, který přinesla moje manželka, říkáme tomu medové žehnání. Vezme se troška medu do mističky a každému se medem udělá křížek na čelo s požehnáním: Ať jsi po celý rok zdravý a sladký jako med. K večeři míváme zelňačku s houbami, na hlavní chod máme kapra se salátem. Po večeři jdeme do salonu, kde naše první cesta nevede k dárkům, ale k betlému, kde se pokloníme Ježíškovi, zazpíváme si koledy. Dárky u nás od stromečku nosí po jednom vždy nejmladší člen rodiny, čímž se večer protahuje. A pak jdeme samozřejmě na půlnoční mši.

A tím jsou Vánoce za námi, oddychnou si někteří z nás…

Což je schizofrenní! Vánoční programy na vánočních trzích zpravidla skončí 23. prosince a jiný program pak už není. Štědrý den je vigilie, oslava svátku v předvečer. Hlavní svátky jsou 25. a 26. prosince, které však v kalendáři dosud stále zapisujeme jako 1. svátek vánoční a 2. svátek vánoční.

Správně jde o Hod Boží vánoční a Svátek sv. Štěpána. Svatý Štěpán byl první mučedník, který říkal, že věří v Ježíše, což se však tehdy neslučovalo s čistou židovskou vírou, a tak ho ukamenovali. Symbolicky je v tomto svátku naznačeno, že víra občas bolí a že nemusí být pochopená.

Mší svatou věřícím lidem tedy Vánoce začínají! Končí až slavností Křtu Páně (svátkem, který se týká už dospělého Ježíše), což je první neděle po Třech králích.

Odkud se vzala tradice půlnoční mše?

Ta sahá do Itálie do roku 1223. Tehdy si František z Assisi vyžádal při založení svého řádu povolení sloužit na paměť Božího narození i půlnoční mši. Sezval k ní nejenom členy svého řádu, ale i lidi z okolí.

V obchodech nám ovšem Vánoce začínají daleko dřív, klidně v polovině listopadu…

Protože si pleteme Vánoce s adventem! Advent je čekání na Ježíška. Proč na náměstích do jesliček pokládáme Ježíška už v polovině listopadu? Proč ho tam nedáme až na Vánoce, v den, kdy slavíme jeho narození? V kostelích se dítě v jesličkách objeví až po Štědrém dnu.

Co všechno děláte pro zviditelnění Ježíška a vánoční tradice?

Mým cílem není dělat z Vánoc církevní oslavy, ale přenášet tradice do veřejného prostoru. Náš nejhezčí projekt, který je ve veřejném prostoru vidět, je Ježíškova nebeská kancelář. Jde o pětatřicet kapliček rozmístěných po celé republice, ve kterých lidé najdou dopisostroj. Je to zařízení, kde na nekonečnou roli papíru se zpětnou klapkou, kterou obstarává kometa, mohou lidé a děti napsat své přání Ježíškovi. Na každé kapličce je popsáno, co to je za tradici, zezadu visí Desatero tradičního adventu a Vánoc.

Letos chceme i na jiných místech udělat to, na co mne přivedli v Litoměřicích, kde stojí kaplička na tržišti, ale provozuje ji obchůdek Bona Fide ve prospěch tamějšího hospice sv. Štěpána. Vymysleli tam, že poslední adventní neděli při mši děti všechna ta přání vezmou do průvodu s obětními dary a mše bude sloužena na účely, které jsou zapsány v přáních.

Co si obvykle lidé a děti přejí?

Překvapilo mne, že děti dnes už dopisy moc psát neumí, zpravidla píší e-shopové seznamy bez jakéhokoliv osobního vzkazu.

Ale jinak na prvním místě v přáních zaznívá štěstí a zdraví, na druhém vztahy a láska, a to i od dětí („Ať se mají rodiče rádi!“), a třetím nejčastějším přáním je dítě.

Ze všech tří přání je vidět, že rodina je pro lidi pořád hodnotou, kterou vnímají jako důležitou – a z toho mám velkou radost.

Více o projektu Děpolda Czernina (nar. 1969) Náš Ježíšek, o hrnečcích s Pražským Jezulátkem nebo o Ježíškově nebeské kanceláři si přečtěte zde.