Na jedné televizní obrazovce se střetli Patrik Nacher, poslanec za ANO, a Jan Jacob, poslanec za TOP 09. Nacher ve snaze obhájit nárok poslance Turka na další kariéru, než je kariéra pouhého poslance, připomněl, že se Turek do parlamentu dostal ze svobodné vůle voličů. Na to Jacob namítl, že ze svobodné vůle voličů podobný mandát dostal i Adolf Hitler. Nachera rozlítilo, že Jacob Turka přirovnává k masovému vrahovi.
Oba poslanci doložili, jak nízká je jejich politická vzdělanost a jak nízká je jejich politická kultura vůbec.
Nezpochybnitelná vůle voličů
Nacher má pravdu, že zvolený Turek má nezpochybnitelný poslanecký mandát. Současně i možnost ucházet se o vyšší stupínky politické kariéry. Námitka Jacobova s Hitlerem má možná ještě nebezpečnější podtext než pouhé Nacherovo konstatování o legitimní volbě Turkově. Jacob nám totiž podsouvá, že příklad s Hitlerem nám umožňuje po již vykonané volbě zpochybnit některé mandáty jen proto, že se nám zvolený poslanec z těch či oněch důvodů nelíbí. Jacob ve skutečnosti nepřímo pohrdá vůlí voličů, jakmile jde o vůli, která je v rozporu s jeho představami. Naopak Nacher jen připomněl, ať se nám to líbí, nebo ne, volba Turkova má stejnou legitimitu jako jeho volba či Jacobova poslancem.
Jak to bylo s Hitlerem?
Hitler není nejvhodnější příklad pro dnešní ne vždy voličsky vydařené volby už jen proto, že, aby se nakonec dostal k absolutní moci, demokracii znásilnil. Do roku 1933, a to podtrhuji, dostával ve svobodných volbách určitou porci hlasů. Stačila na poslanecký mandát, ne však na možnou účast ve vládě, nemluvě už o moci absolutní. V opakovaných volbách v roce 1932 nakonec prezident Hindenburg toho „českého frajtra“ jmenoval říšským kancléřem, avšak ve vládě koaliční. Nacisté v ní měli nepatrnou většinu, rozhodně za kratší konec tahali v parlamentu.
Pro to, aby se dostali k absolutní moci, se rozhodli demokracii jednoduše znásilnit. Vyvolají vhodné podmínky pro rozpoutání policejního teroru. Herrmann Göring jako pruský ministr vnitra v předstihu vtělil do řad pruské policie stranické oddíly SA. Pak nacistům nic nebránilo, aby 27. února 1933 zapálili budovu Říšského sněmu. Na požářišti zanechali zfetovaného holandského komunistu van der Lubba. Sotva berlínská policie na služebně v Braniborské bráně vůbec začala s Lubbovým výslechem, Hitler měl už jasno. S plápolajícím sněmem za zády sděloval přítomným novinářům, že žháři jsou komunisté.
Oddíly SA, tentokrát vybaveny policejními pravomocemi, rozjely masivní policejní teror. Pozatýkali bez ohledu na jejich imunitu poslance komunistické strany a, aby se to nepletlo, i poslance strany sociálnědemokratické spolu s ostatními stranickými funkcionáři a umístili je všechny do předem připravených koncentračních táborů. Nazývali je ochrannou vazbou. To prý proto, aby komunisty a sociální demokraty chránili před rozlícenými občany.
Zhruba týden na to se konaly všeobecné parlamentní volby. Vzhledem k mimořádnému stavu měli sociální demokraté a komunisté zakázáno podnikat jakákoli předvolební shromáždění, na rozdíl od nacistů. Ti všude možně tloukli lidem do hlavy, že jim ti zlí komunisté s tichou účastí sociálních demokratů zapálili parlament s cílem zničit německou demokracii.
Volby přesto nedopadly, jak si nacisté slibovali. Získali sice dosud nejvyšší počet hlasů, ale na absolutní většinu v parlamentu to nestačilo. Nacisté museli jít znovu do koalice s křesťansko-sociálními centristy. Teprve, když krátce na to se prezident Hindenburg odebral na věčnost, přišli nacisté do parlamentu s návrhem zákona, kterým spojovali funkci říšského prezidenta s funkcí říšského kancléře, a nově vzniklou funkci říšského vůdce vybavili plnými mocemi vydávat nařízení v síle zákona. Komunističtí a sociálnědemokratičtí poslanci seděli v „ochranné vazbě“. Tak stačilo, aby nacisté s neskrývanou brutalitou vystrašili centristy, aby poslušně hlasovali pro vznik hitlerovské diktatury.
Nicméně stále platí, že mandát, který svěřili voliči Hitlerovi až do února 1933, byl plnohodnotný a nikdo neměl nárok jej zpochybňovat jen proto, že se mu Hitler poněkud nepozdával. Jiná věc je, že podíl na vzestupu Hitlera měly i demokratické síly Německa ne příliš důraznou sociální politikou. V neposlední řadě temné politické síly posílila i pomstychtivá politika Dohody. Místo aby podpořila snahu Němců, vedených sociálními demokraty v budování plnohodnotné demokracie, dávala průchod své touze po odvetě. To Němci cítili jako nespravedlnost.
Kdo byl užitečným idiotem?
Předválečné západní demokracie si to s Hitlerem nechtěly rozházet. Doufaly, že jako užitečný idiot vyřeší za ně komunistickou hrozbu. Jejich ochota nasměrovat politické a vojenské úsilí Hitlerovo směrem na východ šla tak daleko, že se pro ně oběť jedné středoevropské demokracie, Československa, stala přijatelnou cenou. Hitler, podepsav pakt se Stalinem, nakonec Západu vypálil rybník. Otázka, kdo v té době byl užitečným idiotem, našla i svoji odpověď.
Historie jako by se opakovala. Nad Trumpovou administrativou vymezující se nepřátelsky vůči Evropské unii nestačí Evropané žasnout. A to myšlenka Unie nachází svoji ozvěnu i ve Spojených státech. I ony kdysi pochopily, že Evropa přestane být zdrojem zničujících válek, pokud se promění ve společenství demokratických států, vzájemně si za demokracii ručících. Henry Kissinger po Evropanech vyžadoval, aby měli jen jedno telefonní číslo, na které by se jim mohl dovolat.
Nyní je Unie americké administrativě solí v očích. Vyzývá nejtemnější evropské politické síly, aby ji rozbily, aby obnovily Evropu národních států. Sjednocující se Evropa se jeví jako rušivý element nastolovaného světového řádu v duchu Donalda Trumpa. V něm demokracie nemá co pohledávat. Jde přece jen o moc. Nejlépe o tu, co se opírá o ekonomickou sílu internacionály autokratů.
Vinna je sama demokracie
Více než sto let před osudnými dvacátými lety minulého století, které zrodily na podloží demokracie v Německu nacismus a v Itálii fašismus, pochybnosti o demokracii měli už někteří osvícenci. Nepříjemnou zkušenost učinili s Francouzskou revolucí, kdy poprvé zjistili, že se demokracie, protože je v rukou voličů, nadaných rovnými hlasy, může proměnit v krvavou tyranii většiny. Mikulovský rodák Josef von Sonnenfels, první profesor politických věd na vídeňské univerzitě, demokracii ve svých pojednáních o státu odmítal právě pro tuto neblahou zkušenost. Klíčem ke spravedlivé společnosti, dbající obecného dobra, se pro něho stal právní stát, zaštítěný osvíceným panovníkem.
Demokratičtí politici ve 20. letech minulého století by bývali naopak měli mít už dostatek zkušeností se 100 let trvající demokracií, aby začali vážně brát možnost, že rovné a přímé hlasovací právo neposílá na mocenské posty jen občany ušlechtilé, vědomé si odpovědnosti za obecné dobro, ale také podivné existence sledující výlučně svoje osobní zájmy, a aby našli způsob, jak tomuto riziku účinně čelit. Ferdinand Peroutka jim v té době připomněl, že „lid“, maje tím na mysli voličstvo, „občas bývá pošetilý až hloupý, protože i on sám občas bývá pošetilý až hloupý“, a upozornil je tak na to, že je nezbytné, aby tuto konstantu jako reálné ohrožení demokratického politického života zahrnuli do svých úvah.
Pokud demokratický politik poctivě sleduje zájmy obecného dobra, a nevěnuje své politické úsilí pochybným, sobeckým zájmům, a pokud chce tak předejít tomu, aby se ve svobodných volbách osudově neprosadil lid „pošetilý až hloupý“, musí své síly a politický um soustředit na to, aby lidu srozumitelně a nepovýšeně vysvětloval, co je obecné dobro a proč naopak není žádoucí, aby se ve volbách nechával zlákat pošetilostmi a hloupostmi, lhostejno, zda vlastními či cizími. Jenže takové úsilí vyžaduje neúnavnou vzdělávací práci na sobě samotném.
O tom mám v případě poslanců, jimiž jsem začal, ale i o dalších jim podobných, velké pochybnosti. Poctivá politika si často vynucuje jisté sebezapření ve snaze nepřimět nikoho, třebas jen nechtěně, aby se zatvrdil a začal se chovat „pošetile až hloupě“. Takovou snahu na naší politické scéně vídáme méně než ojediněle. Nahrávky vedoucí k pošetilému až hloupému chování voličů totiž jsou až zoufale snadné. Navíc nadmíru chytlavé. Tudíž každý polovzdělaný politik po nich, protože jen jim jediným cele rozumí, sáhne jako po prvních.
Postmoderní vyčůraná forma cenzury
Kvazi spor mezi poslanci Nacherem a Jacobem, jak už jsem napsal, je dokladem toho, jak jsme obecně málo politicky vzděláni a vzděláváni a jak zoufale málo jsou politicky vzděláni ti, kteří ve volbách od nás dostávají mandát mluvit naším jménem.
Za skutečnost, že jsme politicky nedovzděláni, že se v politice soustřeďujeme jen na to, co se odehrává na našich humnech, a to navíc v duchu pěny dní, a vůbec nás nezajímají širší souvislosti, nemluvě o zahraniční politice vůbec, že si vystačíme neustálým omíláním toho, co ten který o tom kterém řekl, vděčíme mimo jiné našim rádoby liberálům z devadesátých let, kteří lid obecný přesvědčili, že nepotřebuje být politicky vzděláván, že politické vzdělávání zavání komunismem a ideologickým vymýváním mozku, tedy skrytou snahou vnutit lidem, co si správně mají či si správně nemají myslet. Lid to přece ví nejlépe. Nepotřebuje k tomu jakési návody. Zpochybnili dokonce publicistiku, která cestou komentářů a analýz lidu předkládala politické děje v jistých souvislostech. Byla vykládána jako skrytá forma cenzury či manipulace. Lidu stačí, aby byl zevrubně informován, závěry si učiní sám.
V nultých letech, kdy ruský „car“ Putin se teprve rozhlížel, věděl, že na Rusy, ač se jedná „jen“ o Rusy, nesmí jít zhurta, ale zvolna. Šrouby nutno utahovat pomaloučku. Ruský spisovatel Vasilij Aksjonov tehdy na stránkách polského deníku Gazeta Wyborcza vyložil, v čem spočívá Putinovo pojetí cenzury. Podle Aksjonova pronásleduje jen ta média, která se dopouštějí komentářů a analýz politických dějů, tedy ta, která děje uvádějí do souvislostí. Nebrání tomu, aby media svobodně přinášela jakékoli množství informací. Dokonce je žádoucí, aby čtenář, posluchač či divák byl informacemi doslova zahlcen. Přestane je totiž vnímat. Nemá a nemůže ani nadto mít na to, je vyhodnocovat, jak činí publicisté.
Svým způsobem Putinovo pojetí cenzury bylo geniální a potvrzuje se jeho účinnost rozvojem sociálních sítí, kde uživatel už nemá nejmenší šanci informace se na něho valící byť jen vstřebat, natož aby je vyhodnocoval. Stává se tak jejich manipulovatelnou obětí, čehož využívají různé politické subkultury.
Nedělitelná odpovědnost
Politici typu Jacoba, nesoucí svůj díl odpovědnosti za to, že lidé nakonec ve volbách dají hlas i takové existenci, jako je Filip Turek, mi nejspíš namítnou, že i oni přece na sociálních sítích „postují“ a na svých postech lid obecný varují před demagogií těchto existencí. Že si lid může naladit televizi na přímý přenos z poslanecké sněmovny a poslechnout si, jak těmto a jim podobným existencím dávají na frak. Mýlí se. Nedávají. Způsob, který částečně i z pohodlnosti volí, nutí voliče je vyhledávat a putovat za nimi, místo aby oni setrvale putovali za voliči.
Jistá studie nedávno doložila, že značná část Berlína tradičně volí rudě (sociálnědemokraticky) díky hospodě. Berlínští sociální demokraté před více než sto lety jako jedni z mála pochopili, že demokratická politika není nejen povýšená a odtažitá, rádoby exklusivní, jak se naopak mnozí liberálové domnívají, ale že je vstřícná, empatická a praktikovaná s podrobnou znalostí věci, pokud má spolehlivě vymezit to, čemu říkáme obecné dobro.
Od samotného počátku existence sociální demokracie navštěvovali agitátoři strany chlapy v jejich berlínských hospodách a zapřádali s nimi hovory o politice. Když je chlapi vynesli v zubech, den na to se opět vrátili s vylepšenou argumentací. Radili jim v jejich životních situacích, a to nejen ve vztahu k zaměstnavatelům, k domácím pánům, ale i v otázkách sociálních vůbec. Líčili jim přednosti družstevního podnikání, družstevní výstavby a kouzlo odborového hnutí a s ním spojeného kolektivního vyjednávání. A aby stvrdili, že neplácají zbůhdarma a že mají to, co říkají, promyšlené a dobře vyargumentované, nosili chlapům sedícím u stolů politých pivem a včerejším gulášem vzdělávací brožurky, psané autory, jejichž texty si s chutí mnohý přečte dodnes.
V nedávných parlamentních volbách Turkovi a jemu podobným existencím to do uren naházeli lidé z oblastí, jež se mohou vykázat autentickou chudobou a sociální vyloučeností, jako je Karlovarsko, Mostecko, Ústecko, Liberecko či značná část severní Moravy. Ne proto, že pláli nadšením z podobných existencí, ale jednoduše proto, že ti, od nichž čekali účast a sociální empatii, se na ně vykašlali. Do paměti voličů se tak kupříkladu Jan Jacob z TOP 09 spolu se svým ideovým souputníkem Janem Skopečkem z ODS vryl pouze vykastrovanou dánskou flexicuritou. Jediné, co jejich politické siláctví na moderním pojetí trhu práce, vynalezeným dánskou sociální demokracií, zaujalo, byla výpověď bez udání důvodu.
Po právu tak v nedávných volbách dostali i oni výpověď. Důvod udávat bylo netřeba.
publikováno: 22. 12. 2025