Rozpaky či rovnou odpor prezidenta Pavla jmenovat Filipa Turka šéfem české diplomacie jsou pochopitelné a nelze je než přijmout. S Filipem Turkem v Černínském paláci by po osmdesáti letech byla Česká republika první evropskou zemí s ministrem zahraničí, který se ve volném čase či v soukromí – podle zpráv z českého tisku – obklopuje nacistickými symboly. A sem tam si zahajluje. Nebo svému okolí hajlováním jaksi ze sportu, či aby nevyšel ze cviku, alespoň pohrozí. Ohlédnutí za historií se ve chvatném čase internetu příliš nenosí, ale snad stojí za to připomenout, že posledním ministrem zahraničí, který se obklopoval nacistickými symboly doma i v práci, byl jistý Joachim von Ribbentrop.
Pět týdnů po konci války v Evropě ho v anonymní ubytovně v Hamburku (v britské okupační zóně) zatklo tříčlenné komando speciálních služeb. Při zatčení se choval „mimořádně pasivně“, vzdal se a bez odporu odevzdal i nádobku s kyanidem, kterým se nestačil a nakonec snad ani nechtěl otrávit. Při prvním výslechu řekl, že měl v plánu zůstat v úkrytu, než pomine protiněmecká nálada. Britové přepravili Ribbentropa do Frankfurtu k dalším výslechům. Nakonec skončil před mezinárodním tribunálem v Norimberku a v polovině října 1946 skončil jako první významný nacistický pohlavár na šibenici.
Turkova epizoda – alespoň při pohledu zdálky – naznačuje, jako by výsledky voleb zastihly menší koaliční partnery hnutí ANO, řekněme, v personálních nedbalkách. Jisté nejasnosti při obsazování ministerských křesel tak chtě nechtě vedou k úvahám, nakolik se při ostré polarizaci společnosti, kterou přinesla současná doba, osvědčil či osvědčuje volební systém poměrného zastoupení. Zastánci konkurenčního většinového systému, který funguje vlastně od vzniku parlamentarismu například v Británii, totiž krom jiného upozorňují, že obvykle zaručuje silnou vládu jedné etablované strany. A dokázal, alespoň až dosud, eliminovat z hlavního politického proudu levicové či pravicové extrémy.
Jeho nevýhodou, upozorňují kritici, je vytěsnění či dlouhodobé vytěsňování stran a uskupení, které by si voliči v zákonodárném sboru přáli. Při loňských britských parlamentních volbách získala Farageova Reform Party zhruba patnáct procent hlasů. V 650členné Dolní sněmovně by při poměrném zastoupení mohla mít až 90 poslanců. Skončila však pouze s pěti. V relativně malých volebních obvodech (72 000–77 000 voličů) nepřesvědčil Farage a spol. většinu voličů, že si zaslouží větší mandát. Navíc samotné vyšší poslanecké zastoupení není nutně zárukou kvalitnější rozpravy a projednávání zákonu v Dolní sněmovně. Nebo dokonce kvalitnější demokracie jako takové. Konec konců, když Britové hlasovali v roce 2011 o změně volebního systému ve prospěch poměrného zastoupení, v referendu ho jasnou dvoutřetinovou většinou odmítli.
Letmá novinářská rešerše a letmá aplikace většinového volebního systému na výsledky říjnových voleb v České republice ukazuje, že by při současném rozložení sil přinesly jasné vítězství Akci nespokojených občanů. Získala by 120 a možná až 140 poslaneckých křesel. Obešla by se pak zcela jistě bez menších a problematických koaličních partnerů. Jeden z nich (Motoristé sobě) by se do parlamentu zřejmě vůbec nedostali. Těžko zatím říci, zda by to bylo jednoznačně ke škodě českého parlamentarismu a demokracie vůbec.
Potíž je v tom, že systém současného poměrného zastoupení, který zakotvili do právního řádu zakladatelé moderní české státnosti, byl do značné míry reakcí na 40 let vlády jedné (komunistické) strany. Byť i ta vládla (na úrovni republik) v nominální „koalici“ s přisluhujícími českými lidovci a socialisty. Zastánci poměrného zastoupení vycházeli z předpokladu, že vládní koalice (a jednání o jejím vzniku) budou jaksi automaticky vést k programovým kompromisům a fungovat jako pojistky proti excesům „vlády jedné strany“. A nepočítali naopak s tím, že hlasy nejistých či liberální demokracií zklamaných voličů vynesou do úřadu chladnokrevného a povýtce efektivního technologa moci. Nad kterým se navíc (alespoň teoreticky) vznáší hrozba pokračujícího trestního stíhání.
Systém poměrného zastoupení, který v současném českém politickém rozpoložení generuje do jisté míry systém poměrného chaosu, rozmělňuje ještě jeden z důležitých demokratických principů; totiž přímou odpovědnost a každodenní skládání účtů každého jednotlivého poslance místně příslušným voličům. S většinovým volebním systémem v právním řádu by pro Okamurovo uskupení Svoboda a přímá demokracie bylo například mnohem obtížnější vzdát se de facto mandátu, který získalo od voličů a delegovat pravomoc za naplňování svého (a současně) koaličního vládního programu na „nezávislé odborníky”, pro které de facto nikdo nehlasoval. Ministři SPD bez voličského mandátu, a tedy i bez jakékoliv důvěry veřejnosti tak nějak přímo popírají samotný princip přímé demokracie: neúčastnili se kampaně a neprošli ohněm volebních debat. A nenesou tak, jak ostatně ukázaly první týdny, žádnou osobní odpovědnost za program strany, kterou zastupují.
Při vzniku současné koalice, která požádá tento týden o vyslovení důvěry, neexistoval – po mém soudu – například jediný důvod (snad kromě osobního alibismu), aby do některé z prestižních vládních funkcí neusedl snad největší polarizátor českého veřejného mínění Tomio Okamura, a převzal tak osobní a plnou odpovědnost za naplňování ideálů, s kterými nejen oslovil 7,78 procenta voličů, ale začal také spoluvytvářet poněkud pokřivený veřejný obraz České republiky v zahraničí.
publikováno: 29. 12. 2025
