Plná smutku napsala v neděli 28. prosince 2025 na Facebook Jana Galinová:
„Prožila jsem nádhernejch šestatřicet let jako pátá manželka. Z toho třicet ve společné práci. Takže 24 hodin denně nonstop. Oba bychom si zasloužili řád.
Jura miloval Vánoce, i když je poprvé slavil až ve svých 47 letech, a nechtěl je sobě ani nikomu z vás zkazit. Když jsem se s ním na Štědrý večer loučila, tušila jsem, že je to naposledy. Měli jsme dohodu, že kdyby se tohle někdy někomu z nás dvou stalo, řekne to ten druhý všem až po Vánocích.
Jura zemřel ve tři hodiny ráno 25. prosince.
Rozloučili jsme se na Štědrý den v 18 hodin, on usnul a už se neprobudil. Přání jsem splnila.
Byla to s ním neuvěřitelná třicet šest let trvající jízda, a vážně stála za to.“
***
Co k tomu ještě dodat?
Mám rád bojovníky, jakkoli sloveso „bojovat“ v mých textech nikdy nenajdete. Jurij Galin byl ale bojovníkem neunavitelným, i když jeho zápasy se často podobaly těm, jež sváděl Don Quijote s obry; se jménem milované Dulciney ve štítu při divoké jízdě naším na úbytě hynoucím reálným světem. Nekonečně doufal, že monstra, kterými v jeho případě byli Brežněv nebo Putin, nebudou svět trápit věčně.
Jednou jsme se – úplně náhodou – potkali až v Českém centru v New Yorku. Byl posedlý divadlem, spravedlností, věřil bláhově v možnost prosadit jednou demokracii i ve své vlasti. Donkichotství ho přivedlo dokonce k velkému činu: S českou loutkářkou Janou pokoušeli se spolu dlouhá léta udržovat kulturu a kulturnost ve městě lidsky tak vykořeněném a zbídačelém, jakým je Litvínov. Jezdívali jsme na premiéry do jejich Docela velkého divadla se Zdeňkem A. Tichým, někdy i s Vladimírem Hulcem. Vlastně z kritiků častěji opravdu jen my tři.
Ví ještě někdo v Česku, v němž se od roku 1990 rozhodl žít v emigraci, tehdy opravdu i blíž k svobodě, a kde s osobním přispěním Václava Havla získal občanství bez obvyklých naschválů ptydepem odkojených českých byrokratů Husákovy éry (dodnes ve funkcích nebo jak vetřelci z nakladených vajec v popelnicových polích znovu povstávajících), že náš kulturní prostor obohatil sto dvaceti inscenacemi v rozpětí od Mistra a Markétky Bulgakova až po Jiráskovu Lucernu nebo že s kufříky Docela velkého divadla sjezdili – zprvu s Janou Galinovou jen sami dva – šestnáct zemí světa? Z těch nejvzdálenějších Arménii, Austrálii, Kanadu, Mexiko, USA…
Napsal to také za Jurije už před několika lety Pavel Kohout:
„Zbaviv svůj život zlořádu / chci řádně prožít zbytek / a odejít z něj bez řádů, / ale i bez výčitek!“
publikováno: 29. 12. 2025
