Moderní svět lze uchopit tak, že jeho „ontologickou strukturou“ – tím, jak se nám vůbec ukazuje bytí věcí i lidí – je technika v heideggerovském smyslu. Nejde přitom o techniku jako soubor strojů, zařízení nebo „aplikací“, nýbrž o hlubší způsob odkrývání, v němž se skutečnost předem staví do polohy něčeho, co má být k dispozici. Svět se neukazuje primárně jako krajina významů, forem života, tradic a míst, ale jako pole zdrojů, jež mají být zajištěny, uspořádány, optimalizovány a řízeny. Heidegger pro tento způsob odkrývání používá pojem Gestell: rámování, sešněrování, které „zjednává“ jsoucno tak, aby bylo připravené k technickému nakládání. To, co se takto ukazuje, už není věc v plném smyslu, nýbrž „zásoba“: něco, co má být k dispozici jako potenciál pro výkon, plán a bezpečí.

Tato ontologická diagnóza má bezprostředně politické důsledky. Jestliže se svět zjevuje jako k dispozici, pak se i správa společnosti začne chápat v kategoriích dispozice: společnost není především polis, prostor jednání a sporu, nýbrž systém, který má být stabilní, predikovatelný a účinný. Politika se posouvá k managementu, k řízení toků – lidí, informací, kapitálu, energie, bezpečnostních rizik – a k proměně kvalitativních rozdílů na kvantifikovatelné veličiny. V takovém horizontu se „rozumnost“ přestává měřit tím, zda je rozhodnutí spravedlivé či pravdivé v silném smyslu, a stále častěji se hodnotí podle toho, zda je funkční, efektivní, udržitelné, zda snižuje nejistotu a zvyšuje kontrolu. Nejde o to, tvrdit, že moderní státy nemají morální nebo právní dimenzi; jde o to, ukázat, že jejich „samozřejmá“ racionalita je stále více technicko-řídicí. Tím se zároveň mění i člověk: přestává být především bytostí, která společně s druhými zakládá svět, a stává se prvkem v provozu – nositelem rolí, dat, kompetencí, rizikových profilů, spotřebních a volebních preferencí.

V tomto rámci dává smysl mluvit o „cestách techniky“: o různých politicko-ekonomických formách, které tentýž ontologický základ institucionalizují odlišným stylem. Nejde tedy jen o klasifikaci režimů podle toho, zda jsou demokratické či diktátorské, nýbrž o rozlišení způsobů, jimiž se Gestell propisuje do institucí, legitimací a každodenního života.

První cesta, kterou lze označit jako liberálnědemokratický kapitalismus (např. EU), integruje technické rámování světa především skrze trh, právo a expertní správu. Trh je obrovský mechanismus převodu kvalit na kvanta: téměř vše, co se může stát předmětem směny, může být oceněno, a tím i postaveno do režimu disponibilního zdroje. Právo a regulace zase budují kompatibilní prostředí: standardy, auditovatelnost, compliance, harmonizace, procedury. Expertiza se stává klíčovou legitimací: rozhodnutí mají být „evidence-based“, řešení „best practice“, společnost má být řízena podobně jako komplexní infrastruktura. Tato cesta má nesporné výhody: pluralitu, soutěž idejí, institucionální brzdy, právní ochrany, možnost kritiky a korekce. Současně však nese vlastní riziko: technická totalizace může probíhat tiše, bez dramatického násilí, protože se jeví jako neutralita a profesionalita. Život se může proměnit v soubor procesů a metrik; občan v klienta služeb; svoboda ve volbu v rámci nabídky; pravda v údaj. Z hlediska ontologie je to stále tentýž pohyb: svět i člověk jsou stále více „k dispozici“, jen se to děje prostřednictvím procedur, nikoli skrze jednu jednotnou vůli.

Druhá cesta – totalita (v našem schématu Čína, Rusko) – představuje institucionalizaci Gestellu jako „tvrdého“ rámu, v němž se politická moc snaží být jediným operátorem společnosti. Totalita zde neznamená jen autoritářství nebo potlačení voleb; znamená nárok na monopol interpretace a organizace: kdo určuje, co je pravda; kdo smí organizovat; co je legitimní jednání; kdo je „nepřítel“. Tam, kde liberální kapitalismus ponechává pluralitu alespoň jako formální možnost, totalita ji chápe jako poruchu. Proto bývá totalitní režim definován nikoli pouhou koncentrací moci, ale snahou proniknout do všech oblastí života a učinit je řiditelnými – a tím i „k dispozici“. Totalitarismus je v tomto smyslu politická forma, která ontologickou tendenci techniky dovádí k institucionální důslednosti: nic nesmí zůstat mimo rámec, protože to, co zůstane mimo, je nepredikovatelné, a tedy nebezpečné. Totalita tak nemá jen policejní stránku; má i epistemickou stránku: organizuje poznání, jazyk a paměť, aby byla skutečnost spravovatelná.

Je důležité vidět, že totalitarismus není jen „silnější diktatura“, ale kvalitativně odlišný nárok. Nejde mu pouze o poslušnost, nýbrž o přetvoření reality. Má sklon chovat se tak, jako by společnost byla materiál, který lze kompletně přeformátovat podle projektu, a člověk jednotka, kterou lze přeškolit, převychovat, vyřadit, nahradit. V heideggerovském slovníku: člověk je snadno redukován na zásobu lidských zdrojů, na funkce a profily. V totalitním horizontu se pravda stává infrastrukturou moci: není to něco, co by moc mohlo respektovat nebo nerespektovat, ale něco, co musí být vyráběno, dávkováno a udržováno, aby systém fungoval. Propaganda pak není jen lež; je to řízení percepce, tedy zvláštní druh techniky – technika zacházení s významem, která činí i významy k dispozici.

Třetí cesta, kterou označujeme jako neliberální kapitalismus (Trumpovská Amerika, Turecko, Indie), je hybridní forma: kapitalistická dynamika a logika růstu zůstávají, ale liberalismus jako soubor brzd a univerzálních pravidel se oslabuje. Zatímco v liberální cestě existuje alespoň ideál oddělení pravdy a moci (nezávislé soudy, média, akademie), neliberální kapitalismus tíhne k tomu, že instituce se stávají nástroji loajality a konflikt se překládá do kulturně-identitního jazyka. Typický je plebiscitní styl: lid je jeden, vůdce je jeho hlas, oponent je nepřítel. Není to nezbytně totalita v klasickém smyslu, protože nemusí usilovat o úplné zrušení pluralitních sfér a úplnou monopolizaci organizace života; zároveň však může vykazovat totalizační tendence: polarizuje společnost do binarit, proměňuje pravdu v marketing a informační boj a oslabuje právě ty instituce, které by technickou totalizaci dokázaly politicky brzdit. Technika se zde napojuje na mobilizaci: algoritmy pozornosti, mediální ekosystémy, data a cílená komunikace udržují společnost v permanentní kampani. Takový režim může být zároveň „tržní“ a „mobilizační“, a právě tato směs bývá stabilní: trh produkuje výkon, mobilizace produkuje loajalitu.

Všechny tři cesty jsou z jedné strany odlišné: liší se mírou násilí, mírou právní ochrany, možnostmi opozice, formami legitimace. Z druhé strany jsou však příbuzné, protože sdílejí ontologický základ: svět jako disponovatelný. Tady se otevírá klíčová pointa, která často uniká: technická totalizace nemusí být totožná s politickým totalitarismem. Gestell není „vlastnost diktatur“, ale historický rámec modernity. Totalitarismus je spíše politická krystalizace této tendence – forma, která ji bere doslova a chce ji učinit úplnou.

Je proto možné říci, že totalitarismus je maximálně kompatibilní s Gestellem. Ne proto, že by technika automaticky vedla k diktatuře, ale proto, že totalitarismus sdílí s technickým rámováním stejný základní sen: že skutečnost je plně řiditelná, že neřiditelné je jen chyba, již lze odstranit, a že svoboda je riziko, které je třeba neutralizovat. V totalitní logice je pluralita neefektivní; spor je závada; spontánnost je hrozba; tajemství je nepřijatelné. Totalitarismus tak převádí ontologickou dispozici („všechno je zdroj“) do politického nároku („všechno musí být řízeno“). Kde liberální cesta ponechává mezeru – byť ohroženou – pro to, co se nedá zcela zpracovat (svobodu projevu, nezávislé instituce, autonomní sféry), totalitarismus má sklon tuto mezeru uzavírat, protože mezera je právě to, co brání úplné kontrole.

To uzavírání mezer má i časový rozměr. Totalitní režim se často udržuje v režimu permanentní mobilizace: je třeba budovat, očistit, bránit se, zrychlovat, dohánět, trestat sabotéry. Tento stav „nekončícího úkolu“ je politickou analogií nekončící optimalizace technického světa. Kdyby se projekt zastavil, objevila by se otázka smyslu: proč to celé, k čemu to je, kdo o tom rozhoduje? Totalita proto potřebuje pohyb, nepřítele, výjimečnost, tlak. I tím se stává zvláštní formou technické racionality: společnost jako stroj, který nesmí vypnout.

Když se ale řekne „totalita“, snadno vznikne pohodlné rozlišení: „my“ jsme liberální svět, „oni“ jsou totalitní svět. Heideggerovsky pojatá ontologie techniky tuto pohodlnost narušuje. Jestliže je Gestell základní rámec modernity, pak není otázka, zda technická dispozice existuje „u nás“, ale jaké má politické korektivy, jaké má hranice, jaké sféry nechává dýchat. I liberální kapitalismus může být totalizující ve smyslu, že se snaží převést stále více oblastí života na spravovatelné procesy a že člověka překládá do měřitelných parametrů. Rozdíl je v tom, že liberální cesta může obsahovat principy, které totalizaci brzdí: pluralitu, právní stát, oddělení moci, institucionální konflikt, veřejnou kritiku. Neliberální kapitalismus tyto brzdy oslabuje, a tím může připravovat půdu pro tvrdší formy rámování; totalitarismus je pak forma, která brzdy ruší programově.

Z toho plyne i poslední, často nevyřčený krok: otázka „co proti tomu“ nemůže být jen technická. Pokud je problém ontologický, pak čistě technická řešení (víc regulace, víc dat, víc řízení) mohou situaci paradoxně prohlubovat, protože zůstávají uvnitř téhož rámce. Protitahem není odmítnutí techniky jako nástrojů – to je iluze –, ale schopnost otevírat jiné způsoby zjevování a jiné politické formy života: chránit pluralitu jako podmínku svobody, řešit spory diskusí namísto nepřátelstvím, trvat na spontánnosti projevu naší duše, pěstovat schopnost úžasu nad tajemstvím světa, udržovat instituce, které brání monopolizaci pravdy, a ponechávat prostor pro to, co není k dispozici jako zdroj – pro vztah, péči, smysl, pro řeč, která není jen komunikací informací, a pro jednání, které není jen výkonem.

V tomto smyslu je „totalitarismus“ třeba chápat jako varovný extrém: jako politickou formu, v níž se moderní technické odkrývání světa překlápí do nároku na úplné řízení společnosti i reality. Není to jen „cizí režim“; je to možnost, která se otevírá tam, kde se svět bez zbytku chápe jako materiál k dispozici a kde se z politiky stává čisté řízení. A právě proto dává smysl tvoje členění „tří cest techniky“: není to jen geopolitická mapa, ale pokus ukázat tři způsoby, jak se tentýž ontologický rámec může stát buď procedurální správou, mobilizační hybridní formou, nebo úplnou politickou totalitou.

publikováno: 29. 12. 2025